"MLUVILI JSME ČÁSTEČNĚ O VŠEM" - XI. Vidět sebe jako na dlani.

Z mailů:

S tím odpuštěním se dělají i věci nedobré. Zapomíná se totiž na základní princip, že odpuštění může někdo od druhého plně přijmout až po plném poznání a přiznání oné špatnosti či prohřešku, tedy i určitém zalitování, pokání. Pak může nastat odpuštění i soběodpuštění - tedy né se furt týrat a patlat ve své chybě. Spadnul jsem do bláta, tak se  o č i s t í m  a vstanu, a už si to nevyčítám. Rozpoznal jsem bláto, tedy z něho odcházím. Ale jak píšeš: předčasné odpuštění je jen zakopnutí špíny pod koberec, zasunutí toho z očí.

Tak jako i vůči komunistům: až pojmenují poctivě všechno zlo, zločiny, hrůzy, devastaci, až aspoň nějak vyjádří nedozírné škody morální i materiální, až  se sami dobrovolně ujmu vyšetřování svých zločinů, až vyjádří národu lítost, pak bude možné jim plně odpustit (to oni ovšem nikdy neudělají už ze samé podstaty jejich ateistického učení). Jistě, že k nim nemusíme a nemáme mít ani teď nenávist, ale vědět o jejich zpupnosti, vzpurnosti a zlu a nepaktovat se s nima, být na stráži.

Píšeš o sobectví. Že jsem sobec, to samozřejmě musím poznávat stále znovu a v nejrůznějších situacích, však ona mne tam karma hezky dostrkává tu tam, tu jinam, ale kdybych se v tom jen beznadějně patlal a vztekal se, že jsem sobec, tak se v tom zas jen sobecky patlám a sobecky se na sebe vztekám. Tedy - rozpoznat a jít od toho. Odejít, poodstoupit od sebe resp. ega neznamená na vše zapomenout a vykašlat se, ale s odstupem, neosobně si to uvědomovat. Je to asi jako když promýšlíš nějaký cizí příběh, třeba z filmu. Už nesdílíš to napětí, nevezeš se v tom, ale klidně si to rozmýšlíš, co kdo udělal dobře nebo špatně. Máš to pak jak na dlani. Jde o to - mít jak na dlani jednou i sebe. Nebo aspoň v něčem.

Všechno harampádí vyhodit z duše. Ono se to řekne, že jo.  Napřed si hraješ na vyhazovače, ba to i nějak prožíváš. Poté si to, co by se mělo vyhodit, rozeznáš v klidu a bez humbuku, a když uvidíš tu zbytečnost, tak to najednou už nepotřebuješ, a nemáš ani problém s vyhazováním. Vyhodíš i aktivitu vyhazování. Tak je to i v pravidlech pro meditaci: né bojovat s myšlenkama, ale klidně je odsunovat, pak i nepřijímat. A pak, ve chvíli milosti, požehnání, vstoupí do mne něco, co je tak intenzivní, že už myšlenky buď nepřicházejí, nebo pokud, tak nevadí, nepřekážejí.

Jakmile rozpoznám nějakou svou hloupost, pýchu atd. v tom či onom, tak už to poznání a tedy i zošklivění si toho, může stačit k odsunutí toho. Nemusím to kdovíjak přetřásat. Taky se nehádáme s kdekým, ale když vidíme, že v něčem se s někým nemůžem ztotožnit, tak ho už nevyhledáváme.

Někdy, když je delší období klidu, je zapotřebí nějaké větší či menší "zpestření", třeba nějaký karambol nebo jen bolístka. Třeba tohle hezké (bez uvozovek): E. mi včera přibouchla prsty dveřma, když jsme vystupovali z auta, chytil jsem se za sloupek, seděl jsem vzadu, a ona zabouchla přední dveře, nemohla vidět že se tam držím. Po pár vteřinách velké bolesti mne přepadla veliká radost. Proč? Před asi patnácti lety jsem totéž udělal Martě, ale z nepozornosti, mohl jsem vidět, že se drží. Od té doby si na to často vzpomínám s výčitkou a vědomím, že nikdy se mi nepodařilo se do té bolesti dostatečně vcítit a tedy toho dostatečně litovat, nejsem tak dost vcítivý a to je chyba. Teď přišlo vyrovnání = osvobození od té situace. Vždy jsem si to nedostatečné vcítění uvědomoval a tedy jsem toužil, aby se mi cosi takového přihodilo jako zbytek odčinění. A teď to konečně přišlo. To je úleva! Vnitřně vděčně jásám, jak to funguje.  Brzy to přestalo bolet. Jenže - kolik si toho ještě takto neuvědomuju?!  Nebo netečně přehlížím? Takhle vlastně funguje karma, byť dlouhodoběji. Tady jsem věděl (či si myslel že vím), za co to bylo, většinou to nevíme. Ale je krásné se učit věřit, že každá nepříjemnost, těžkost, bolest nás od něčeho osvobozuje, něco si tím uvědomujeme či pěstujeme trpělivost atd.

XY: Ve výtahu přestalo kdysi fungovat Brano a těžké dveře mi nečekaně přivřely prsty u ruky. Byla jsem doma na mateřské. Nemohla jsem dál pokračovat s košem do popelnice a vrátila se. Jen jsem si stále říkala, „neomdlívej“. Zajímavé, že mi nevadila bolest, ale slabost z té bolesti, která mi odkrvila mozek – neviděla jsem. Lehla jsem si na zem, dala nohy nahoru a to mrně kolem mě cupitalo a nevědělo, na co si hrajem. Moc jsem si přála neomdlít, co by si asi myslelo? Ale bylo to stále horší, až jsem se tomu poddala. „Tak jo“, řekla jsem si tenkrát, „je mi to jedno, ať se stane, co chce“. A v ten moment bylo po omdlévání. Ten nejistý zatmívací stav odešel. Tehdy jsem pochopila, že „odevzdat se do vůle“, je i lék.

KF: Někdy je nepříjemnost varováním, někdy lékem,  jindy prevencí před  nějakou pitomostí. Jednou, bylo mi asi třicet, chtěl jsem jet na  sraz třídy do PB, ale cestou se mi porouchalo auto, tak jsem se musel vrátit. Jaká úleva. Co jsem nedokázal odmítnout sám (ač se mi tam moc nechtělo), k tomu mne postrčily okolnosti. Ale nelze na to spoléhat, nefunguje to tak vždy. Bylo to v situaci, kdy jsem tam chtěl jet z rozmaru, jaksi mimo své zemské zapojení a povinnosti, bez kontroly, nepřemýšlivě, z falešné konvenční představy je "neurazit", poslechnout, pokecat si... Jenže - co doopravdy bysme si dali? Nic. Ztráta času a nadbytečné zaplétání se s lidmi, se kterými si nemám co říct (to není pohrdání). Víc jsem od té doby vynakládal odvahu, abych se učil vzdorovat a nebál se nevyhovovat (nepodřizovat se) představám lidí. Občas si zpětně uvědomím, když jsem někdy něco odmítnul, tak co se tím stalo?, myslím doopravdy. Jaký následek to mělo? Nestalo se nic. Ti lidé mi nemohli nijak svou nevolí ublížit, ani já jim jsem svou "neposlušností" neublížil, když jsem nevyhověl jejich představě o tom, co mám dělat. (Ale jistě, že někdy se nelze vymknout úplně a vzpurně, to je už na situaci a na každém z nás.)

Tedy: Odmítla jsi jet na sraz třídy? Tak se nekaj. Však oni si popijí, popomlouvají se a popovídají si vtipy i bez Tebe.