Z mailů s přáteli a známými.
O mé technické inteligenci (z r. 2010): Jak je ta tzv. inteligence relativní. Koupil jsem mámě čínskýho budíka a asi třičtvrtě hodiny jsem se pokoušel naštelovat čas. Pak se mi to podařilo, ale s předstihem několika dnů jsem tam dal už letní čas, abych se v tom nemusel znovu hrabat. Máma teď bydlí u nás ve středisku pro seniory. Máme tu občas praktikantky z učiliště pro méně chápavé resp. mentálně zaostalejší, něco jako učiliště-pomocná škola. Jedna ta holka viděla u mámy budíka se zimním časem, tak jí to během pár vteřin naštelovala správně. Mne tedy přece jen čeká náročnej proces nastavení letního času. Leda že by to ta holka zase udělala sama.
xxxxxxxxxx
Máš ze sebe pachuť a nevíš z čeho? Zkusme uvažovat. Všimni si, seš ve vleku Tvé chtivé otevřenosti vůči skoro komukoliv: hlavně něco (asi skoro cokoliv) s někým prožívat, družit se srdečně s kdekým a o kdečem, ať už o duchovnu, anebo se vřadit (byť jednou poznámkou) mezi svět sprosťáků. Možná žes měl málo možností (vzhledem ke Tvým asi neuspokojeným touhám) se družit a tím intenzivněji nasáváš kdeco. Asi skoro jakákoliv platforma na družení a požvatlání je Ti dobrá, hlavně že se můžeš usmívat a družit a nasávat vlivy.
Je to pro Tebe jako když se do pračky nebo vany s prádlem dostane třeba něco jen malého, co ale částečně obarví, poznamená všechno ostatní. Kdesi latentně může být do kdečeho u Tebe vkombinována nízká davová vulgarita. Normálně si člověk jiné významy či dvojsmysly nehledá, a když na ně narazí a třeba si je uvědomí, jde od toho a nepatlá se v tom zálibně . Jsou to "drobnosti", kterými se napojujem na tomu odpovídající typ lidí, jejich úroveň atd. Otevíráme špunt od fekálního vozu. Holt to svědčí, že nemáme ještě něco v sobě zpracováno až do hloubky. Není to žádná tragédie, ale je dobré si vybavovat tu hloupost toho, až se to člověku zprotiví. To je základní rys práce na sobě.
Tvůj vývoj směřuje asi k tomu, abys svou touhu a schopnost ledacos živě prožívat, nepoužíval někdy jaksi naslepo, naplano, bez kompasu, jako unášený větrem, který člověka pak může hodit i zprudka na zem (duchovní věda nazývá neuvážené unášení - silami „zlého vzduchu“). I když je dobré si tohle hlídat, vím, že už ale máš niterný základ, který, budeš-li ho bedlivě používat, Tě ze všeho mylného vyvede.
Už víš o realitě vyššího vedení, které nás nikdy nenechá dlouhodobě na bludné cestě, pokud se snažíme. Věř – a není to těžké - i v Milost, že je-li Tvé celkové nasměrování poctivé, bude Ti i ve zkouškách pomáháno. Vždyť Bůh na to čeká, aby nás mohl vést a pomáhat. Nikdy nejsme sami.
Mám dojem, že ses dosud potřeboval (či toužil) při prožívání něčeho hezkého na někoho jaksi spontánně přilepit jako na spoluprožívatele. Je to pochopitelné, obzvláště u lidí spíše sociálních, jako seš Ty či já, ale v dalším vývoji budeš už na prahu prožitku hlouběji odhadovat či vnímat, zda vnímání něčeho krásného s druhým je niterně shodné, nebo zda on krmí něco jiného v sobě, než jak toužíš do hloubky Ty. Mám zkušenost z poslechů vážné či operní hudby třeba v autě, že když vedle mne seděl někdo, třeba při služební cestě, kdo mi nebyl blízký či byl roztěkaný apod., nešlo to v klidu poslouchat i když mlčel, protože ten jeho poslech auricky tříštil ten můj (to není kritika, jen konstatování). V dosavadním životě jsi společný prožitek čehokoli příjemného ale naopak možná někdy přejásal společnou shodou, jak je to krásné. A pak, či už nyní, jak si budeš více uvědomovat (stačí to jen věřit, přijmout), že žijeme obklopeni duchovními bytostmi, pak ani při samostatném prožitku nebudeš sám. A můžeš i víc vědět, že svět je propojený a že Tvůj prožitek, pojmeš-li ho jako hostinu pro svět, nezapadne do Tvé samoty bez realizace. Můžeš se tak dělit v duchu se světem, nebo s někým, o kom víš či tušíš, že by to prožíval shodně, a může to být jak někdo blízký, tak i někdo neznámý, koho budeš chtít těmito vlnami obohatit.
Může se to od nás šířit jak kruhy na vodě. A můžeš se i nenásilně cvičit to takto vysílat, později i sledovat jak to působí do dálek. (Vida, lze to nazvat i cvičením.) Neexistuje tady, že „to nejde“, že „to neumím“. Už to klidné rozhodnutí je činem, počátkem k tomu.
xxxxxxxxxx
Každý z nás dostáváme často, aniž to vždy rozpoznáme, nabízeny další možnosti, a jen některé z nich využijeme. Jiné nerozpoznáme nebo nevědomky zničíme a zmarníme, prozatím. Ani Ty nelam nad sebou hůl, je to zkouška i Tvé důvěry ke Kristu a k sobě, že i při nějakém poklesku se neztratíš, ale tím víc se přimkneš k Jeho či Mariánské ochraně a vedení. Nikdy, opravdu NIKDY není třeba zalézat do kouta před Bohem. To by byl jen další sebelítostivý egocentrismus. Nebo uraženost, když jsem lpěl na svém stupni a teď vidím, že ho ještě trvale nemám. To patří k cestě. Zklamání se z toho, jak jsem se nějaký čásek zasnažil a pak si sebezálibně fandil a ono to bylo v něčem předčasné. Jsou to jen pošetilé hry mé psychiky. Nezdarů bývá vždy víc než úspěchů.
xxxxxxxxxxx
Člověk je vždy celek, nic v něm není izolováno. Zarmoutil jsi přítelkyni svou vulgární poznámkou? Tady není žádné – Ono se mi to tam jaksi odkudsi připletlo, ono to ve mně kdesi bylo ani jsem o tom nevěděl. To by byla faleš. Ale: Já jsem takový, já jsem to uplatnil – ve stavu bdělém, dobrovolně a s potěšením. A ne, jako že ono samo jaksi odkudsi, jako bych u toho ani nebyl.
O intimních věcech, tak jako o těch nejjemnějších částech těla lze jen s úctou mlčet, nebo mluvit jen velmi delikátně a v určité situaci či chvíli.
xxxxxxxxxx
Z mailu kamaráda: U Táni F. je to prostě tim, že se zahleděla do svého sebeobrazu. Nedokáže se odtrhnout od sebeprožívání jako té, co je správná, mravná a následováníhodná a z této pozice přistupuje k druhejm. Sama před sebou se zesvaťuje, mam dojem. To je pak velká překážka v sebepoznání a tím i v pravdivém poznání světa. Protože, kdo se nevidí pravdivě, ten ani nedokáže objektivně vnímat. Vidí pokřiveně, třeba jako v "rybím oku". Věci, který pro ni osobně mají větší význam, vnímá jako důležitější samy o sobě atd. Prostě nejsou ty lidi plně objektivní.
xxxxxxxxx
Já si trochu začínám uvědomovat, a dost k překvapení, tohle: Léčitel (resp. uzdravovatel), je-li opravdový, může mít kolem sebe léčivé elementály (mentální výrony - útvary, které máme každý v auře podle
toho, jací jsme a čím se převážně zabýváme), a ty (ti, protože jsou živí) mohou napomáhat léčení. A já mám dojem, od svého velmi svědomitého zubaře, že on nevědomky (nevadí tady, že je ateista) "přiléčuje" i sám sebou, svou zodpovědností, vcítivostí do pacienta. Ví, jak napravit svou erudicí, a touží napravit svým lidstvím, a to už samo o sobě začíná působit. A dělá-li to celé roky, a ještě na stejném místě, je pak i styk s ním v tomto směru asi trochu léčivý.
A mám zpětně dojem, že i při tomhle mém gastro-vyšetření, kdy jsem rád zacítil (či spíš jsem si jí jen obyčejně všimnul) tu citlivou atmosféru tam, mi napomohli i elementálové tamějšího personálu – sester a lékaře. A obzvlášť když si to člověk hned s důvěrou uvědomí, že je v dobrých rukách (třeba to může být někdy i iluze, ale to v tomhle případě nevadí). Teď mi dochází, že asi i tohle napomáhá ještě větším úspěchům lékařských kapacit, protože umějí-li něco opravdu a zaujatě, pak i ten postoj napomáhá.
Jen se nesmí člověk o sebe moc úzkostlivě strachovat (to není na úkor svědomitosti vůči tělu). Moje známá doprovázela maminku na vyšetření (kolonoskop) do zdejší nemocnice plná obav a nedůvěry, a ani na dva pokusy se to nezdařilo. Aniž nechala doktory něco vysvětlit, vzala maminku uraženě na totéž vyšetření do pražské nemocnice. Ale zbytečně, ani tam se nezdařilo, protože měla zauzlená střeva. K dalšímu vyšetření a péči musela zas k místním lékařům a navíc s trochu zahanbeným vědomím zbytečně a ukvapeně projevené nedůvěry. Vůbec ti, co se kolem sebe, své posvátné osůbky, která je pupkem světa, motají s velkým humbukem, si už tím nadělají spoustu komplikací. Připomínají mi pejska, který se zuřivě točí dokola za svým ohonem, a nevnímá nic z okolí. Jednoho takového jsem nedávno viděl, jak v zápalu „boje“ vrazil do zdi, jen heknul, a klesnul pak unaveně k zemi. Unavil se, chudák, sám ze sebe. Jak moc to připomíná nejrůznější pachtění lidí!
2024 ©