Z mailů
Tvůj vývoj směřuje asi k tomu, abys svou touhu a schopnost ledacos živě prožívat, nepoužíval někdy jaksi naslepo, naplano, bez kompasu, jako unášený větrem, který člověka pak může hodit i zprudka na zem (duchovní věda nazývá neuvážené unášení - silami „zlého vzduchu“). I když je dobré si tohle hlídat, vím, že už ale máš niterný základ, který, budeš-li ho bedlivě používat, Tě ze všeho mylného vyvede.
xxxxxxxx
Už víš o realitě vyššího vedení, které nás nikdy nenechá dlouhodobě na bludné cestě, pokud se snažíme. Věř – a není to těžké - i v Milost, že je-li Tvé celkové nasměrování poctivé, bude Ti i ve zkouškách pomáháno. Vždyť Bůh na to čeká, aby nás mohl vést a pomáhat. Nikdy nejsme sami.
xxxxxxxx
Mám dojem, že ses dosud potřeboval (či toužil) při prožívání něčeho hezkého na někoho jaksi spontánně přilepit jako na spoluprožívatele. Je to pochopitelné, obzvláště u lidí spíše sociálních, jako seš Ty či já, ale v dalším vývoji budeš už na prahu prožitku hlouběji odhadovat či vnímat, zda vnímání něčeho krásného s druhým je niterně shodné, nebo zda on krmí něco jiného v sobě, než jak toužíš do hloubky Ty. Mám zkušenost z poslechů vážné či operní hudby třeba v autě, že když vedle mne seděl někdo, třeba při služební cestě, kdo mi nebyl blízký či byl roztěkaný apod., nešlo to v klidu poslouchat, protože ten jeho poslech auricky tříštil ten můj (to není kritika, jen konstatování). V dosavadním životě jsi společný prožitek čehokoli příjemného ale naopak možná někdy přejásal společnou shodou, jak je to krásné. A pak, či už nyní, jak si budeš více uvědomovat (stačí to jen věřit, přijmout), že žijeme obklopeni duchovními bytostmi, pak ani při samostatném prožitku nebudeš sám. A můžeš i víc vědět, že svět je propojený a že Tvůj prožitek, pojmeš-li ho jako hostinu pro svět, nezapadne do Tvé samoty bez realizace. Můžeš se tak dělit v duchu se světem, nebo s někým, o kom víš či tušíš, že by to prožíval shodně, a může to být jak někdo blízký, tak i někdo neznámý, koho budeš chtít těmito vlnami obohatit.
Může se to od nás šířit jak kruhy na vodě. A můžeš se i nenásilně cvičit to takto vysílat, později i sledovat jak to působí do dálek. (Vida, lze to nazvat i cvičením.) Neexistuje tady, že „to nejde“, že „to neumím“. Už to klidné rozhodnutí je činem, počátkem k tomu.
xxxxxxxx
Pořád čte nějaké duchovno, ale připadá mi to u něho jak luštění křížovky – beze smyslu. Nic z toho. Doluští, něco mu vyjde, a jde na druhou. Nevzchází z toho jas, skutečná úleva. Je to jako když si pes odnáší kosti jednu za druhou a někde si je se zaujetím znovu a znovu hryže, i když na nich už nic není. Nebo čte laciné duchovně se tvářící zbytečnosti, pak mi připadá taky jako pes, který ale rozcupovává mastný papír, vonící po něčem libém.
Jeho živlem je výroba a řešení problémů furt v jediné úrovni, hladině, které ale neumí zatím zapojovat do evolučního postupu. Je tím sám vláčen, a i mne to už unavilo či spíš (ač nejsem žádnej milostpán) vidím bezúčelnost toho. Furt totéž a nic z toho. Nemohu už přistupovat na žádnou jeho „nutnost“, vše jen horečnatě semílá ve svém niterném kafemlýnku. Z jeho nitra, uvědomuju si to nyní zpětně, nemám nikdy jinou odezvu, než novou nutnost řešení něčeho, ale jen na jakési virtuální, teoretické, zevně pojmové rovině (a teprve z tohoto "vyřešení" vyvodí svou spokojenost), a po „vyřešení“ zas vynalézá další obdobná témata, a furt dokolečka. Není tam životní vydechnutí, nadhled.
Potřeboval by větší pohyb myšlení, a to, co stojí za to, se pak v esenci ukládá, bylo-li myšleno zaujatě.
Namísto aby chtěl dojít k jádru a řešit si ho sám, chce neustále diskutovat. To bývá pro někoho pohodlnější, protože diskuzí se snaží utvrdit, že vše je jaksi diskutabilní a tedy má alibi, že se o nic doopravdy nesnaží. Vše zrelativizuje, nemá žádný úběžník. Dlouhatánské diskuze mu vyhovují, ale je to, tak jako u leckoho, jen ukájení psychické rozjedenosti. Je to pak nekonečná džungle toho, co "naléhavě" potřebuje probrat. Znám to dobře, ve dvaceti jsem takhle běhal od jednoho duchovnisty ke druhému, od jednoho mystického kroužku v Praze do dalšího. Za komunistů v tom ale byla i jistá konspirační romantika, když jsme například se museli scházet po jednom a dávat si boty dovnitř, aby nebudilo tolik bot najednou pozornost. Už tento fakt rizika tomu sejití dával určitou soudržnost a hodnotu - ne vždy hodnotu teorie, ale činu.
xxxxxxxxxxxxxx
K tomu jak píše, že jí vadí televize, kterou má rodina skoro pořád puštěnou, a i když televize náhodou nejde, tak stejně nic nedělá, se mi vrátila vzpomínka: Kdysi jsem u jednoho milého štěněte pozoroval, že chce být vždy jinde, než kde právě je. Na všechny zavřené dveře v bytě škrábalo a úpěnlivě u nich kňučelo (i když za nimi nikdo nebyl). Když jsem všechny dveře otevřel, lehlo si netečně a spalo. Občas si připadám taky tak.
xxxxxxxxxxxx
Lze si představit stav: k nějakému lékařskému vyšetření se musím úplně vyprázdnit. Jak je to úžasný pocit. Zbytky toho, co má ze mne vyjít, napomůže vyprázdnit voda nebo projímadlo, a poté, co z člověka už jde jen čistá voda, rozhostí se niterná úleva, ticho vnitřností, jejich plné očistění, které mohu vnímat až posvátně. Pak ale třeba nastoupí zas zvyková mlsnost, rozežranost, může přijít skoro absťák na navyklou příjemnou krmi. A mám tedy dvě možnosti: vzácný klid a hojení útrob, nebo pokřik mé neukojené astrality. A to je úkol pro naši volní složku, naše vědomé Já, abychom se sebou něco (u)dělali. Jistě že rozjedenost se hlásí o své, a může být i úspěch, když ji jen omezujeme. A chvílemi zas propadneme, ale aspoň že na to už s trochou odstupu vidíme, začínáme si to víc uvědomovat… aspoň to.
A když nám okolí vyhoví v době, kdy máme hladovět, a dává nám vše, o co si říkáme, tak to není v té době pomoc a dobrota. Láska musí být vedena (ověřována) moudrostí, jinak může být slepá.
Další příklad: dítě má kopřivku, a buď si nechá působit tekutý pudr či jinou mastičku, nebo si to stále znovu rozdrápává či my mu to škrábeme, protože to tak chce, a lituje se pak tím víc, protože opravdu je to stále horší. Zastavit to musí ale SAMO, to za něho nikdo neudělá. Je ale třeba účast rodičů (okolí) na tom problému, aby dítě vědělo, že v tom trápení není samo.
Ale taky někdy platí: Čím víc projevené lítosti, tím víc breku a sebekomplikací.
xxxxxxxxxxxx
Každému z nás přicházejí krizové situace, kdy musíme vydat svědectví o tom, jak poctivě či naopak netečně jsme dosud žili. Je nám nastaveno zrcadlo (nemysli si – kolikrát jsem se do hloubi styděl a ještě mnohokrát budu), kde sami sobě, a někdy i okolí, ukazujem, co jsme jen ošolíchali „jako“.
A situace, kdy se nám něco podařilo, nevypadají někdy ani jako zkoušky, protože tím procházíme dobře.
Co se týká naší kamarádky, u ní to teď může být příprava k většímu předělu. Vyjevuje se, co vše znala jen teoreticky nebo vůči druhému, ale ne do pravdivé hloubky a praxe u sebe. Roli tu hraje i pohnutka k osobnímu vývoji, k cestě za pravdou. Měla by být úplně zbavena sobeckého chtění po osobním pokroku kvůli sobě nebo kvůli tomu, co tomu řekne okolí a zda se může někomu vyrovnat. Nebývá to někdy snadné, ale měla by si to aspoň občas hlídat. Sobecké hledání pravdy, byť by trvalo celý život, nás k ní nepřivede. Pravda je hodnotou sama o sobě, tak jako dobro a láska. Jen z lásky k pravdě, z čisté touhy po ní, i v běžných denních drobnostech, může nastoupit další duchovní cestu.
A neodvykne-li si nadále vysypávat na druhé průběžně všechny obsahy svého nitra, nic se v ní nepohne. Jakou reakci vlastně čeká? Co si od naší reakce slibuje? Asi jen momentální zkratkovitou psychoterapii. Nemusíme jí vyhovovat v tom, aby měla hned uspokojivou zpětnou vazbu. Tím by nikdy nenabyla schopnosti aspoň trošičku a pomalu nechávat věci v sobě s důvěrou ve vyšší pomoc zklidnit, neplést se honem do jejich řešení. I Páni potřebují klid k práci s námi. Když hrabou naši posečenou zahradu a my jim pobíháme před hráběma jako nechápající štěně, tak to neshrabou a nevyčistí. Nebo i jinak – když sečou naši zahradu, musíme ustoupit.
Ač je to bolavé, nevidím tedy dosud u naší kamarádky jinou možnost, než zúčelnění komunikace (třeba i vytýčení tématu a času), což ji může následně přivést k větší ohleduplnost k času a psychice druhého. Vidím zpětně, že část dosavadní komunikace s ní byly jen účelně vypadající pojmové hry, někdy tedy jen přesýpání hezkých pojmů z jedné hromady na druhou. Né že by to byla nějaká tragédie, jen vidím své přecenění toho, a že to nebylo tak užitečné, jak jsem si myslel. To se holt stává, nic se nestalo. Zrovna tak u sebe občas po nějakém období vidím, že jsem něčemu věnoval příliš mnoho času a pozornosti. Ale nemůžeme být dokonalí ve všem hned. Ale když to (vlastně to platí o čemkoliv) poznáme, je to pak trochu zavazující v tom nepokračovat. Obzvláště když to poznání je výsledkem určitého našeho úsilí nebo vyústěním nějaké problémové situace, nebo když tušíme, že nás k tomu poznání vedli shora.
2024 ©