Ze soukromých mailů:
16. 9. 2012 Martě se zdálo, spíš to byla živá vize, jak k ní přišel malý krásný zlatovlasý chlapeček jako andělíček a říká: Pojď se mnou do zahrady. V rajské zahradě Hesperidek kvetly překrásné růže. Hošíček jí po chvíli říká:
- Jestlipak víš, kdo jsem?
- Ty seš tak krásnej, zlatovlasej, že můžeš být jedině malý Ježíšek.
Chlapeček se na ni zdola podíval, usmál a lehce pokývl hlavou.
Patrně to byl jeden z dvanácti malých bílých Ježíšů.
Vysvětlení k tomu: Během křesťanského věku bylo připravováno dvanáct "malých" bílých Marií a dvanáct "malých" Ježíšů pro pomoc lidstvu na konkrétních místech. Samozřejmě že Ježíš byl jediný, Maria rovněž. Těchto 12 + 12 jsou pokročilé individuality, silně Kristem či Marií proniknuté a působící dál. Svým stupněm vývoje se mohou včleňovat do úkolu šíření mariánství a kristovství. Přinášejí proto pomocné svaté síly na vhodná místa po celé zemi, aby jimi byla proniknuta. Tyto duše byly v duchovních světech již dávno "vychovávány" a uschopňovány k přenášení čistých sil pro celou planetu. Působí na místech zjevení či "zázraků", inspirují hledající duše, povzbuzují zarmoucené v jejich duchovních zkouškách. Jsou silami Marie a Krista trvale napájeny a tak se nám na naší zemské úrovni jeví jejich působení jako mariánské či kristovské, kterým také skutečně je. Nezáleží proto moc na tom, zda o této skutečnosti víme či nikoliv. (Bylo by snad možné je považovat i za nynější analogii někdejších dvanácti apoštolů kolem Ježíše, tehdy však na tělesné úrovni - a dnes i kolem vlivu mariánského. Jsou zároveň běžnými vtělujícími se bytostmi, více však pokročilými.)
Oněch dvanáct "malých" Marií a Ježíšů rozprostírá svou pozornost po celé Zemi a pomáhá svou inspirací, posilou a pomocí tam, kde je to právě zapotřebí, i podle způsobu vnímání člověka, kterému je pomáháno. Tiše a pokorně je vzývat může každý z nás.
(Do knížek tohle radši nepíšu, už vidím, jak by leckterý viděl sebe nebo svého oblíbence jako jednoho či jednu z těch dvanácti.)
Turnov
Kolem vesnic bývaly kdysi křížky kvůli ochraně, a o Velikonocích je obcházel kněz s lidmi, vytyčovali a obnovovali prosbu o ochranu. Byly i v Turnově a okolí. Název pochází to z Trnov, kvůli křoví, trní. Chrám Panny Marie tam v 18. (snad) století stavěli všichni, prý i starci, děti a ženy těhotné, "jako lvové až do noci". Jak se uměli zasadit a nečekali až jim někdo něco strčí pod nos. Pak si toho vážili, bylo to jejich společné. A nebyl ani prostor pro úplatky firmám či radním.
Něco málo k tomu z internetu: Určitě nejdominantnější kostel v Turnově je chrám Narození Panny Marie, který nalezneme kousek na turnovským náměstím. Na místě chrámu stával původně dřevěný kostelík, na jehož založení se podílela svatá Zdislava se svým manželem Havlem z Lemberka. Původně patřil dominikánskému řádu a v letech 1550 až 1620 byl pod správou českých bratří. Kostelík však několikrát vyhořel a byl znovu opraven až se na počátku 19. století rozhodlo, že bude díky špatnému stavu zbořen a na jeho místě vystavěn nový chrám. Se stavbou se započalo v roce 1825 a stavba trvala dlouhých 28 let - architektem nové stavby byl J. Hausknecht. V roce 1853 byl pak chrám vysvěcen.
Ptala jste se, proč jsem šel na VŠE.
Jednoduše proto, že tam byla největší naděje se dostat, a rodiče chtěli, abych měl nějakou VŠ. Jenže - ač mne zajímala ps. a filosofie, když jsem viděl ty marxistické náplně a ty mentální kreatury, co to přednášely a zkoušely, spokojený bych tam taky nebyl. Ale VŠE mi dala, ač mi to došlo až po řadě let, něco velice cenného. Schopnost a potřebu pojímat věci z půdorysu, z celospolečenského hlediska, a dobírat se podstaty věcí či fungování i ve vnějším světě. Toto myšlení se pak dalo ppužít na ledacos k získávání rychlejší orientace. Tu ideovou náplň jsem samozřejmě nebral, ale jinak se mi tenhle zastřešující či globální přístup (způsob myšlení) později moc hodil. Bylo to myšlení o našem státě a o světě z hlediska nějakého (ekonomického) výkladu. Ten nebyl důležitý, ale to rozšiřování vědomí či přístupu do celosvětova bylo jakési bezděčné "cvičení".
Kdy mne posedlo či postihlo to psaní?
Začal jsem psát v devatenácti - recenze a kritiky na big-beat, starší generací pohrdaný, já v tom viděl protest proti konvencím, v hudbě i životním stylu. V r. 70 jsem dvakrát jentaktak uniknul malérům. Potom v práci, když jsem coby nestraník měl vykazovat nějakou aktivitu a sběr papíru už nebyl hodnocen, jsem občas sesmolil nějaký článek do novin na pracovní téma. Po Listopadu, coby redaktor Gemmy, jsem měl největší potřebu osvětlit rozdíl mezi Východem a Kristem, tehdy tu o tom zhola nic nebylo, mnozí to směšovali pod líbivým laciným heslem, že přece "všechny cesty vedou k Bohu"... Myslel jsem, že až to zpracuju do článku, budu mít "hotovo" a psát už nebudu. Pak přišlo stejně důležité téma - jak je to s Kristovým odpuštěním hříchů a spásou, když sám upozorňoval na zákon odplaty. Prokousal jsem se tím ve Steinerovi, bylo to poznání velice osvobozující, tak jsem napsal zásadní článek a zas bylo "hotovo". Pak mne v Gemmě popichovali ať píšu dál. Když jsem udělal první knížku o Drtikolovi, taky jsem myslel, že už je "vystaráno". A tak vždy po každé knížce. A až teprve asi po páté až sedmé jsem měl výhled co dál. Dnes i po těch asi 20 - 25 knihách vidím, že bych mohl a toužil psát ještě stovky let.
2024 ©