Z mailů
Píšeš o vztahu ke Tvé partnerce, že při vzpomínkách na ni, při myšlení o ní cítíš trýzeň a odcizení, ba i výčitky vůči ní. Vím, ono odloučení je někdy těžké snášet, protože vztah není obnovován živým kontaktem. Ale v tom odcizení hraje roli ještě něco dalšího, co Ti to víc osvětlí. Píšeš o ní, jak se poctivě snaží pracovat na sobě, odkládat ledacos nedobrého, a že se velmi změnila k dobrému. A Ty to víš, ale připadá Ti, že to neumíš ocenit, že? Nermuť se, je to normální a jednoduché. Jak to?
Všechny překonané negace nosíme ještě nějaký čas, i delší, ve své auře, něco jako vlečku či ohon komety. Když to nepřiživujeme, časem se to vytrácí, ale velmi pomalu. Takže když na ni myslíš, když si ji z domova vybavuješ, narážíš v její auře trochu i na toto. Je to i v nějaké vrstvě paměti Tvého mozku. Tím se Ti vysvětlí i to, proč od ní potřebuješ tak moc a často její čisté ujišťování, tedy jakýkoliv dotek s její nynější duší, a pokud nejste spolu tak aspoň telefon, vztahovou zmínku v mailu, sms. Proto si v tom připadáš jako malé dítě: chceš moc ujišťování. Znovu a znovu totiž při myšlení na ni narážíš na tu zvenčí první, vnější vrstvu aury, ve které je to staré, vyloučené. Neplatí to pro každého a vždy, ale když píšeš, že se s ní dějí velké změny, pak je toho asi víc vyloučeno do aury. Dostáváš se tak někdy do elementálu - do oblaku toho, co bylo dřív a co ona poctivou prací vyloučila. A protože jsi zpočátku Vašeho vztahu prošel hluboce niterně a bolavě stykem s tím, obnovuje se Ti to ještě nyní – i u Tebe jako ještě nerozpuštěná astrální vzpomínka. Anebo taky – nemusíš konkrétně narážet, ale nemůžeš k ní skrze to plněji proniknout. Jako bys ji nemohl najít. Každý malý poukaz či stopa v ní, která s tím starým nějak souvisí, Tě na tuto vyloučenou vrstvu zase napojí a pak cítíš bolest a samotu. Tedy neztrácej hlavu, spravit to může jak uvědomění si toho, tak živý kontakt, nebo aspoň Váš telefon, mail nebo sms. A nezapomeň, že pokud i Ty možná něco nedobrého vylučuješ, pak než se to rozpadne, může to překážet i jí. Tedy je to na Vás, buď Vás to čisté vzájemné přes to přenese, nebo nebudete mít tolik síly a půjdete každý svou cestou. Ty si ale musíš sám rozeznat, narážíš-li na to, co jsem psal, nebo jsou-li to hlubší rozdíly, které vztahu nepřejí.
Takovéto hlubší vnímání ale funguje jen u nejbližších vztahů, tedy dávej pozor, aby sis tím nevysvětloval i případný odstup vůči jiným lidem.
xxxxxxxx
K tomu neosobnímu postoji se mi rozběhlo myšlenek. Nejprve je nutné si co nejvíc ujasnit princip neosobního postoje. Tím pak sami rozpoznáme,že není pouze v přímce-ose, ale že ho můžeme stále víc rozšiřovat-aplikovat nahoru i dolů, až jednou pokryje vztah (oblast) v plné šířce, až po nejzazší oblouky křivky nahoře i dole. Pak se celé to pásmo vztahu, tedy v plné šíři nahoru i dolů, naší klidnou sebekontrolou nižší astrality (cítivosti) rozmělňuje, a nastupuje průzračnost, na vše svobodněji vidíme. Znamená to – pro nahoře: Ukvapenou a nepodloženou radost či bujarost či unáhlené padnutí do náručí atd. (dosaďme cokoliv podle svého). Je dobré rozpoznat, že je to nepodložené a že to nemá trvání, a nevydrží nám to, protože je to nekvalitní. Asi jako příliš malý papír, který jsme zapálili pod dřívím, ale on hned shořel a nenasytil dříví plamenem. Teprve po zaujetí rozmyslnějšího postoje, po lepším poznání druhého, může být padnutí do náručí. Pak je i plnější a víc se to i vychutná, než když to bylo to jalově překotné. Anebo je padnutí do náručí někdy i zbytečné, protože duše už jsou vzájemně a plně v náručí (podle vztahu). A dole – nelibost, zklamání atd. uraženého ega, které nebylo nasyceno. Obojí, nahoře i dole, lze postupně vyplňovat tím nechtivým, i když třeba intenzivním. Pak se ve vztahu pohybujeme v otevřenýma očima. Nutno si ujasnit: neosobní postoj neznamená netečnost, lhostejnost, suchopár, bezkrevnost. Ne. Je jen prostoupen klidem, nechtivostí, rozmyslem, uměním vzdát se dané věci či nálady, prohlédnutím šalby (nebo i zbytečnosti, trapnosti, neujasněnosti, krátkozrakosti…) jarých náladiček i navztekaností. Tím uměním odstupu a vzdání se o nic nepřijdeme, naopak se nám to zhodnotí a objekt zájmu poznáme hlouběji. Můžeme si pak i v klidu a hlouběji vychutnat klady druhého, nebo, rovněž pokud možno v klidu, rozpoznávat to, co tam není v pořádku. A dávat v klidu klady svoje. Rozhostí se v nás (třeba v oblasti toho vztahu) stejnoměrný přísvit poznání a jistoty, kdy si i lépe a bez netrpělivosti vychutnáme dobro a krásu, které (některý) vztah přináší, nebo poodstoupíme od negace, která se naskytla, a hledíme ji pravdivě a (snad i po prvotním otřesu) smírně vyřešit. A když to nejde, tak poodstoupíme ještě dál, nebo úplně. Někdy lze říci, že spíš druhý si (ač bezděčně) reguluje naši vzdálenost: buď blízkost, nebo náš odstup s nadějí na opětně sblížení se, anebo odstup, kdy jsme poznali, že není k jakým hodnotám druhého se vrátit, tedy když touha po sdílení nenalézá styčné plochy. Tedy se vzdálíme – pokud možno taky bez výčitky a povýšenosti. Asi jako když se při procházce krajinou vyhneme remízku, kde je moc husto a trní, nebo se z procházky vrátíme, když začalo pršet. Neosobní postoj tedy neznamená, že vše (všechny) si musíme takto u sebe podržovat. Můžeme i klidně rozpoznat, že zde už není co si doopravdy vyměnit, nebo že postoje a život druhého nemůžeme pro sebe volně či bez poškození resp. ústupků z našich hodnot přijmout nebo se na postojích a zájmech druhého jakkoliv podílet, a tedy odstoupíme, vzdálíme se (třeba i bez výčitek), prostě naše cesty se rozešly. A když je to někdo, od koho se vzdálit nelze (partner, rodič, kolega…), tak je to pro nás další či dlouhodobá škola neosobnosti a nelpění – ani na polepšení druhého, ani na hloubce vztahu, pokud není možná, ani se za to nevztekáme atd. Jednáme, jak nejlépe umíme, žádáme od něho co nejméně, ale taky jemu nemůžeme ani třeba ve všem vyhovět, co by snad urputně chtěl, ale ani z toto nemusíme mít špatné svědomí. Mnohé z nesouladu pak rozpoznáme, že je už jen problémem druhého, že zde není pro naše aktivity a náhledy místo či zájem. Můžeme si někdy dovolit i momentální navztekanost či dopal (nejsme automaty na trpělivost), ale mělo by to být jen povrchové, bez nenávisti, a s vědomím, že chceme druhého vyburcovat k uvědomění si něčeho. A když se to nepodaří, tak se nedá nic dělat, on ještě nemůže. Anebo to má být škola pro poznání našich chyb jako netrpělivosti, nesnášenlivosti, urážlivosti... Někdy se mi zpočátku stávalo, že jsem se s někým příliš rychle skamarádil, pokud se mi zdál relativně otevřený hodnotám, ke kterým usiluju, v domnění, že sblížení, zesrdečnění jej víc otevře ke sdílení hodnot, které jsem mu toužil předat. Bylo to někdy ode mne překotné, snad jsem pak někoho až přehltil nabízeným sdílením, ale pak často přišlo vystřízlivění, že to bylo ukvapené. Druhý to někdy i vyvrhnul zpátky, když k tomu neměl patřičné "složení žaludečních šťáv". Bylo to mé poučení, že jsem plně nezaujal (či porušil) neosobní postoj. Bylo by jen falešnou výmluvou říkat, že jsem to „myslel dobře“. Ne! Byl v tom prvek osobního lpění na „polepšení“ druhého, na urychlení jeho vývoje (tedy zásah do něčí přirozenosti, ba ukvapené fušování do díla Prozřetelnosti). Sdílet s někým své hodnoty lze jen když on o to stojí a když dobře vím, co on touží sdílet resp. kam má otevřeno, a když se mohu i přesvědčit, že to není z jeho i mé chtivosti, zvědavosti, rádobyduchovního experimentování apod.. Měl bych rozpoznat, zda si nekrmí jen zvědavost, zda to nebere jen pro svůj duchovní kariérismus nižšího já, zda to nemá jako záminku na kamarádění se mnou, zda nemá sklony k fanatismu, zda detailisticky nepřevrací každé mé slovo, ale proniká ke smyslu, atd. A u sebe - zda netrpím syndromem mesianismu a nechci předělávat svět. Byly případy, kdy jsem se příliš překotně skamarádil, a poté se naopak příliš záhadně a nezodpovědně vytratil. Zodpovědnost měla být ode mne větší při sblížení, a když nebyla dostatečná, bylo těžké se zodpovědně vzdálit, aby to nezanechalo nejistotu či zklamání. To překotné skamaráďování jsem míval už od věku adolescentního, protože v dětství jsem býval dost sám a pak jsem měl tendenci hledat přízeň i povrchně. Pak jsem z toho byl (snad) vyléčen.
PS – Vlastně tímto textem jsme se dostali i k obecnější platnosti v řešení vztahů – že se lidi marně pokoušejí něco ve vztahu „spravit“ momentální nepodloženou snahou o huráusmíření, a když jim to brzy spadne, tak se vzájemně vztekají, urážejí, obviňují, a tak je to jak na houpačce. Někdy se vztah rozpadne, někdy to trvá roky, ale je to škola pro každého, či spíš mohla by být, kdyby chtěl. Někdo si pak pěstuje jen zatrpklost, zaťatost, vztek na partnera, vztek na druhé pohlaví, apriorní skepsi a nedůvěru apod., to jsou vše slepé uličky. Vše to plyne z uplatňování egoismu, soupeření atd., tedy nedostatku neosobního postoje.
2024 ©