Někomu by to tam asi prospělo. Aspoň na rok.

Napsal Karel Funk (») 22. 11. 2015 v kategorii Výběr z osobní korespondence, přečteno: 548×

Z mailování: Jsem ráda, že jsem se dívala na ten film o KLDR. Dotknul se mne hluboce. Odhlídnuto od komentářů našich účastníků toho zájezdu - sama jsem si z toho nasnímaného materiálu mohla udělat názor na hrůznou atmosféru a trudnost tamního života a plně si ji uvědomit. Bylo dobře, že se pokusili přiblížit i nafilmovat pouliční studenost i naivitu veškerých těch zákazů tam. Na pozadí toho, že je chtěli povodit či povozit jen po svých "vymoženostech" - o to víc to bilo všechno do očí. Hlavně tou ošklivostí socialistického stavebního monumentalismu podtrženého nechutným "osocháním" to bylo všechno ještě trapnější. A taky: tohle byl film takový běžnostní - ne o extrémech útlaku a represích, které tam jistě jsou, ať už ve věznicích, nebo rafinovaněji - v psychiatriích, kam i v SSSR uklízeli statisíce odpůrců režimu a mučili nejen fyzicky, ale i podlamovali psychiku zneužitou medicínou. O nacistovi Mengelem, "proslaveném" medicínskými pokusy na vězních,  ví celý svět, o těchto zvěrstvech se moc neví dosud. Do filmu se nevešlo ani porovnání, v jak pohádkových a rozmařilých poměrech si žijí komunistické špičky a jejich příbuzní,  vlastnící většinu průmyslu.  Nebylo tam ani o hladomoru před snad dvěma desetiletími, kdy zemřelo několik milionů Korejců na venkově hladem, přesné číslo se nikdy svět nedozví.

Ve filmu šlo o náznak, ukázku (aspoň do určité míry) tamního skutečného života = neživota, který degraduje v člověku vše živě osobnostní na tupou masku předvádějící scénář určený a vnucený vládnoucí mocí. Vlastní myšlení a jednání je ochromeno, uvězněno do klece z vrchu diktované kázně, které je tam masově podlehnuto. Nic podle samostatné vůle, sám za sebe si nikdo nic nedovolí. Lidé se tam pohybují jako naprogramované  figuríny, avšak jen cvičené lidské opice tam snad mohou žít. Takový násilnický, syrově šedivý režim nemá s oduševnělým lidstvím a živostí nic společného. Jak úlevné vydechnout, že jsme z toho jako národ snad jednou provždy už venku. A jak povznášející je, dozvědět se třeba o Starověrcích i s tím příběhem o 70leté stařence, kterou rodiče spolu s jejím bratrem zplodili až na Sibiři, když sem kdysi taky prchli před podobným režimem. Ona žádný jiný svět než tamní - čistě přírodní - za celý život nepoznala a jen s vírou v Krista či s věděním o Něm v sobě samostatně a svobodně nalézá smysl života i čistou radostnost z něho, samotu nepociťuje. Dodnes tam žije (možná sice bez vlastního přičinění, ale stejně, bez jakéhokoli dotyku civilizace, velmi statečně) jako "výsadek" zdravého povědomí o právu na život ve svobodném lidství, což Korejcům (těm, kteří se přizpůsobili a akceptují zvůli z hůry) absolutně chybí. Vím, že toto je jediná žena a tady píšu o celé společnosti - nedá se to takhle srovnávat či posuzovat a jistě i tam v Korei jsou jedinci, kteří si cenu sebe-vědomého, samostatně se rozhodujícího i konajícího člověka uvědomují, ale obrázek té země takhle zdokumentovaný je skutečně příšerný.

 

KF: Smutné je i to, že tam téměř nemají zdroj svobodných informací (my jsme vždy měli možnost poslouchat zahraniční rozhlasy) a davy tam nemají porovnání a tedy svému vypasenému vůdci Kimovi provolávají slávu.

Jak bylo před časem trapné, když v televizi soudruh Vojtěch Filip na dotaz, co říká poměrům v komunistické Koreji, prohlásil, že lid každé země má právo si zvolit své zřízení. Tato účelová zapomnětlivost je ovšem u těchto lidí rysem typickým. Argumenty drze ingnorují. Ale nebuďme naivní. Spodinu nelze oslovovat, nechce-li sama, a sama nechce, protože je spodinou. Je jí z vlastního rozhodnutí. Nejprve musí chtít člověk sám aktivovat své svědomí, a najednou vidí tisíce skutečností zcela jasně, orientuje se lépe ve světě, ve věcech, v lidech, umí si snadno opatřit informace, když po nich touží. A teprve odtud lze nastoupit i na tzv. duchovní cestu. Jinak nemáme pod sebou pevné schody k výstupu.

Fakta o událostech nacismu či komunismu odmítají ti, kdo se o sebe bojí, nebo nedokážou pohlédnout zpříma, byť jen zprostředkovanou čtenou informací, na zlo. A přitom i toto jsou přímo osvobozující informace, když poznáme, odkud jaké zlo v dějinách  pocházelo.

Zamýšlím se, jakou asi školou si ti Korejci musí projít, když si zvolili takovouto inkarnaci. Čím si to zavinili? A nakolik se z toho poučí pro příště? A jaká zkušenost asi jednou čeká ty, kteří podobné režimy dodnes hájí či bezostyšně tvrdí, že neexistovaly? 

 

V programu k tomu pořadu bylo uvedeno: Co si z návštěvy Severní Koreje odnášejí čeští turisté, kteří kdysi žili v podobném politickém uspořádání? K čemu může být užitečný zájezd do tak neatraktivní země, jakou je Severní Korea? Návštěvníkovi z České republiky může připomenout, jak se u nás kdysi žilo, jak nesamozřejmá je svoboda, a zároveň mu může naznačit, kolik totality dosud v sobě nosí. Výpravu do Korejské lidově-demokratické republiky zdokumentovala režisérka Linda Jablonská a při výrobě filmu použila také videa dalších účastníků zájezdu. Film je jednak unikátním záznamem Severní Koreje, jak ji vláda zprostředkovává očím cizinců, jednak zprávou o tom, jak tamní režim vnímají návštěvníci, kteří dříve v podobném politickém uspořádání žili. To se divák dozvídá například při slivovicových konspiracích v pokojích luxusního hotelu, kde si výprava z České republiky sděluje své zážitky a dojmy , nebo v momentě povinného (ne)klanění turistů soše korejského vůdce Kim Čong-ila. Zájezd do země s komunistickou diktaturou a vlastním jaderným programem má řadu zvláštních pravidel: nesmějí se tam například dovážet mobilní telefony a je přísně zakázáno setkávat se s tamními obyvateli. Film vznikl díky tomu, že malým kamerám tam nebezpečí zabavení nehrozí. Na Febiofestu 2010 získal cenu české filmové kritiky Kristián.

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentování tohoto článku je vypnuto.