ŠTĚPÁN RAK, KAREL IV. A ZBABĚLEC Z PÍSKU V RAŽICÍCH - zhudebněný zodiak
Moji přátelé, Štěpán Rak a Alfred Strejček, po procestování 28 zemí se svými pořady, které mají nastudovány ve čtyřech řečech, přijali pozvání do prachobyčejného obecního sálu v Ražicích u Písku, aby tu předvedli svůj pořad o Karlu IV. Nejprve, abych to nemusel psát znovu, ocituju něco z mailu kamarádce (z dopisů na webu cituju, jak jste si možná všimli, často, ono se mi lépe a bezprostředněji píše napřed někomu konkrétnímu, a pak mi dojde, že bych se mohl podělit i dál):
Nešel jsem Štěpánovi sedm let na oči. Jsem zbabělec. Kdysi jsem mu v záchvatu blíženeckého nehlídaného nadšení slíbil napsat o něm čtivou životopisnou knihu k jeho šedesátinám, ale nějak jsem se k ní pořád nemohl dostat, a neměl jsem časem ani ujasněno, zda ji skutečně chci psát. Tak jsem čekal, jak to se mnou v tomhle dopadne, a proto jsem se mu vyhýbal a nereagoval na jeho milá pozvání na koncerty, večery apod. A když už jsem později věděl, že to psát nebudu, tak mi po tak dlouhé době bylo trapné se mu přiznávat. Strčil jsem zbaběle doma v Písku hlavu do písku.
Nejvíc mi bylo líto jedné akce, na kterou jsem přestal jezdit: Kdysi jsme mívali vždy 26. prosince taková vánoční intimní posezení v lesním zámečku-fořtovně na Parezí u Mirotic, jen pro několik lidí. Říkali jsme tomu Na Štěpána se Štěpánem. Já tam dobrovolně dělal topiče u krbu, když si toho nikdo nevšímal. Rád topím odmalička a ten živý oheň mi schází. Štěpán tam byl krásně uvolněný, někdy přijel i Fred Strejček. Štěpán tam na mne jednou po koncertě při pivě chvíli zadumaně mlčky hleděl, až jsem pozbyl jistoty, nemám-li na sobě nějaký defekt a začal jsem se různě překontrolovávat, a pak říká: Hele, viď že ty seš blíženec? A že seš tak z konce května, ne? – Poznal to dobře, je skvělý astrolog.
Nedávno jsem si ujasnil, proč tu knihu (aspoň zatím) psát nemohu. Mám pořád před sebou několik knih (témat), které ukrutně toužím napsat. Vycítím vždy tu určitou potřebu nějaké skupiny lidí, že by to či ono mělo být vysvětleno, napsáno. Něčím, co je nutné vyjádřit, jako by se měl prošťouchnout nějaký vývojový kanálek, odstranit omyl, předsudek, povrchně propagované pokroucení nějaké pravdy. Je taková nutnost jaksi ve vzduchu a já musím dát k dispozici to své pisálkovství. Je mi to někdy přistrkováno až pod nos. Napřed si musím sám ty věci ujasňovat a zároveň uvažovat, jak nejlépe je formulovat, napsat. I to se musím stále znovu se učit. A tady jsem u toho: tohle psaní o Štěpánu Rakovi, byť jakkoliv zajímavé a příjemné, by bylo spíš takové psací řemeslo, rutina. Je to podobné, jako když jsem kdysi měl rozdělanou knížku o tom, jak se kdo dostával k zájmu o duchovní věci - známí i neznámí lidi. Prostě vztah k tomu, co nás přesahuje, ať si pod tím představují cokoli. Divím se, že nikdo ještě nedostal nápad udělat takovou knihu, samo se to nabízí. Základ by byly jejich zpovědi, u někoho forma mého rozhovoru s ním. Už to pro mne tehdy napsal pan profesor Zdeněček Neubauer (a to je co říct!), a Máša Svobodová. Chtěl jsem T E H D Y ! oslovit (nebo jsem už i předběžně oslovil) Radovana Lukavského, Václava Cílka, Václava Havla, Jána Zákopčaníka, Igora Chauna, Josefa Císařovského, Jana Petránka, Květu Fialovou, Štěpána Raka, Alfreda Strejčka, Milana Špůrka, Jana Kristoforiho, Václava Švejcara, Zdeňka Hajného, Táňu Fischerovou, Danielu Fischerovou, Martina Petišku a ještě pár jmen, na která už si nevzpomínám, a to bez ohledu na to, zda či nakolik se ztotožňuji s jejich názory i s jejich životy, ba i bez ohledu na to, zda duchovní cesta není u někoho z nich jen fiktivní, tedy zda o duchovnu jen nehalasí (i to se u sebe i u druhých učím vždy znovu rozeznávat a tak se odnaučuju naivitě a posuzování podle vznešených slov o duchovnu, pokoře atd.). V té knize byla velmi nesourodá společnost, což by nebylo na škodu. To už bych pak ve své kapitole o duchovní cestě naznačil tak, aby si čtenář sám domyslel, aniž bych kohokoliv jmenoval. K tomu jsem měl i mnoho zajímavého a čtivého od "obyčejných" lidí na toto téma. A ani tuto knihu jsem nemohl dotáhnout, už jsem od toho dávno definitivně odstoupil. A nechybí mi to. Kdybych chtěl mít konečně prodejní „trhák“, toto by jím možná bylo. Stačilo by na obálku k titulu knihy nějak porozházet známá jména. Jenže pro to nepíšu. Bylo by to vymknutí z toho, kam mne to pudí, byl bych nevěrný sám sobě. Je tady na zemi tak málo času v jedné inkarnaci. Nemůžu už tolik lajdat.
Odbočím: Vím, jak by se dalo snadno psát o zaručených terapiích, metodách, technikách na dosažení toho či onoho. Pojmenovat si nějakou metodu, jako třeba hurá za anděly… Ono se dá snadno sklouznout po takovém braku, pokud se na nás zausmívá něčí zájem o to (ať už organizátorů nebo návštěvníků), ba snad většina inzerovaných akcí je takovýmto sklouznutím za cílem nějakého „duchovního“ prospěchu. Jenže: nejde o to mít anděly, ba přímo Boha pro sebe k dispozici, ale sami být k dispozici andělům, Bohu. Pak nastane skutečné vedení a nemusíme si trénovat ego na docílení nějakého zisku skrze anděly. Skuteční andělé na toto stejně neslyší, takže se takovým "hledačům" neprojevuje buď nic, nebo projekce z vybuzené a vybičované vlastní psychiky, v "lepším" případě nějaké nezbedné bytosti neviditelného světa. Různými cestičkami skrze zadní vrátka do duchovna (tedy z egoistických pohnutek) se lze zabývat i velmi dlouho. Nic neznamená, že mnohým učitelům, terapeutům či instruktorům s metodami snadno a rychle (bez poctivé práce na své očistě a zrání), jen za úspěchem či do jakéhosi fiktivního duchovna, se dlouho daří. I luciferské mocnosti mohou pomáhat, vyžívají se v tom (archetyp Fausta vídáme dnes a denně). Tyto bytosti svodu totiž nejsou navenek "temné", nýbrž naopak, nablýskané, lákavé, vše se od nich jeví jako snadné (luci-feros značí nositel světla). Samozřejmě že to nemají napsané na čele, nevíme o nich, jen nás inspirují k sebezálibnosti, k touze oslňovat, unikat od povinností, přivlastňovat si to, co dostáváme od Pána darem atd. Někteří z nás se takto kochají sami sebou nebo svou duchovností až do smrti a netuší, že nositele toho strašného slova Lucifer mají jako nejbližšího přítele.
Asociace svodu třeba ke mně: Pokud se, byť jen trochu libě ztotožním s nějakou vyšší (tzv. učitelskou, spisovatelskou) rolí, což může být dnes snadné (ono by stačilo libovat si v mém ředitelství aj.), pak je to prvek Lucifera, jeho skluzavky. Jak snadné by bylo sloužit víc sobě, než pravdě. Ale zároveň: Kdybych si to křečovitě obávavě hlídal jen s efektní spokojenou pózou pokory, nebo pokud to tak částečně činím z egoistického strachu o svůj vývoj, pak je to opět prvek luciferství. I k takovým situacím se má vztahovat ono - Nechť neví levá, co činí pravá: Dělám-li to a to, druhá část mne se s tím neztotožní, nepřivlastní si to. Pokud někdy něco nerozeznám a třeba sklouznu po efektu sebejistoty, elegance řešení, samolibosti že mne někdo oceňuje (snad můžu mít ale čistou radost), i toto není v pořádku a může to do budoucna zasít semena neúspěchu, choroby atd. To je holt cesta vývoje. Je to úzká stezička neosobních postojů. Když už zapadneme do nedobrého, je potřeba se vzchopit co nejdřív, nepatlat se v tom a pokračovat. Steiner píše, že Lucifer může u nás ovládat vše, přisávat se k nejrůznějším postojům a situacím, ale prchá před moralitou a pokorou.
Pro leckteré z těch, kdo v nějakém duchovním oboru vystupují před lidi, je to i zkouška na jejich cestě, křižovatka. Propadli, když u nich nastalo osobní oslnění z toho, jak by se chtěli skvít v čele, dělat vzory, být efektně blahosklonnými, popisovat k úžasu druhých děje v duchovnu, vést (až manipulovat) někoho, zasvěcovat, být uctíváni, předvádět duchovnost, stanovovat pravidla, vytvořit svou nauku o cestě k Bohu, mít masku zneuznaného obětovatele, přepracovaného obětavého organizátora..., to vše může být jen skvění Lucifera. On vystupuje ke každé duchovní úrovni jako svod, a stačí krůčkem přestoupit na jeho kolej tím, že si člověk ten stupeň přivlastní a místo ke slávě Boha činí ke slávě své, i když navenek ve jménu božím. (Lucifer chtěl být jako Bůh, ale pro sebe. To je počátek pýchy a tedy pádu do temnot, svržení z nebes). Leckoho toto zlákalo velmi brzy, někdy takto rovnou začínal. Opravdu: Jediné, kam luciferismus nemůže, je moralita a pokora. Odtud prchá, tady se neuplatní.
Dnes je možná jen přátelská opora, vřelý vztah ke světu, spolunesení břemen, podržení a podpora druhého, podělení se o myšlenky, stanoviska, zkušenosti, dary ducha…, třeba i před více zájemci, ale jen v pokoře u kulatého stolu.
Ale k věci, tedy ke Štěpánovi: No a včera jsem se rozhodl po sedmi letech se „statečně“ vzchopit a Štěpánovi svou odmlku vysvětlit. Půjčím si sem zas kousek z dopisu kamarádce: Hele, to bylo hezký: Jak přijeli (přivezla je jejich kamarádka), tak zepředu vystoupil Fred s očima netečnýma a po cestě unavenýma, a když jsem se před něho postavil, krásně se rozzářil. Vzadu seděl bezmocně Štěpán s kytarou ve futrálu na klíně, nemohl rukama nic dělat (později jsem se dozvěděl, že ho moc bolí). Jen otevřel dveře a čekal odevzdaně na pomoc. Řekl jsem, že pomůžu s kytarou. On mi ji podal, spíš jen chabě přistrčil a říká: To byste byl hodnej. Tak jsem furt mlčel, a když se vysoukal, tak se taky moc upřímně rozzářil, že jsme se setkali: Jééé to seš ty? Tak jsem mu připomněl, že jsem mu takto nesl kytaru (nikoliv od auta, ale do auta) skoro přesně před dvaceti lety, když jsme se po koncertě seznámili a já ho vezl domů. Bylo to dnes tady v Ražicích také nečekaně přátelské, jinde by byl chvat a spousta lidí, tady na vsi byl větší klid.
Když už jsem se rozpovídal, tak přidám, jak jsme se seznámili: Kdysi po pořadu, kde účinkoval, jsem čekal ve frontě na kabát, zaslechl jsem, jak si pan Rak s někým vyjednává odvoz k němu domů poblíž Prahy. Protože jsem měl cestu autem okolo, nesměle jsem Mistrovi nabídnul odvoz. On hned souhlasil a tak jsme jeli. Bavili jsme se hlavně o Drtikolovi. Když jsme přijeli asi v půl jedenácté k jeho domu, pozval mne „na chviličku“ dál. Odjížděl jsem k ránu, abych to stihnul do práce. Celou noc mi povídal, zpíval a hrál. Byly to zajímavé hovory. Ale proč to píšu: Stala se věc neuvěřitelná. Od konce šedesátých let mi v hlavě občas zazněl kratičký úryvek z nějaké písně nějakého tehdejšího folkaře. Neznal jsem autora ani název písně. Ta melodie s třemi zapamatovanými slovy se mi neustále vracela. Tušil jsem, že je po sedmdesátém roce totalitně zakázaná a smiřoval jsem se s tím, že ji už v životě neuslyším. Štěpán mi toho večera říkal, že má zhudebněno dvanáct svých balad na jednotlivá znamení zodiaku. A jen tak mi začal zpívat a hrát Vodnáře – a zázrak a mráz po zádech: Ano, bylo to ono. Dočkal jsem se. A navíc: hrál mi to sám autor a přímo pro mne, podle jeho výběru.
Krátce na to jsme udělali pořad pro Lyru Pragensis, četlo se z mé první knihy o Fráňovi Drtikolovi (měl číst pan Kemr, moc jsem se těšil na setkání s jedním z mých idolů, ale odvezli ho opět do nemocnice a tentokrát už se z ní na pódia nevrátil), i Štěpánovi byla filosofie Drtikola blízká (neboť o ni šlo v knize prvé řadě, v druhé řadě o jeho obrazy, a naposledy o jeho fotografování).
Rakův a Strejčkův o králi Karlovi dávali nedávno i v městečku Montecarlo. Né v tom hýřivém u Lucemuburska, ale v malém italském městečku, které Karel IV. založil a proto se tak jmenuje. Teď přijeli do Ražic. Tenhle jejich pořad je precizně sestavený a provedený, ostatně jako vždy u nich. Ze čtených Moralit Karla IV. jsem si zapamatoval to snad nejpodstatnější: že máme milovat budoucnost svého národa. To je bohužel vypovídající o nás současnících, že dnešní národ má na všechno jen stížnosti, kritiku všech a všeho, chmury a skepsi. Co ho pak může čekat? Nemáme pokoru a trpělivost ani osobní sebekázeň, jen netrpělivě vznášíme požadavky a výtky. Ale tím se zabývám jinde.
Dal jsem oběma pánům rukopis mé knihy o Karlu IV. a Karlštejnu, prý z toho něco do pořadu zařadí. Připojím část kapitoly z té knížky, vybral jsem spíš náhodně. Zatím na ni nemám nakladatele, ale nespěchám.
Z prostorových důvodů to dávám na web samostatně pod názvem Karlštejnský maják pro dnešek.
2025 ©