Týčíme se k nebi jako uschlý smrk?

/z mailu/

K duchovní práci často přistupujeme mechanicky, v setrvačné náladě svého života. Jsou ale nutné chvíle ztišení a vzetí svého života do jediného bodu, pocitu, kterým se cele dáváme Bohu do Jeho Rukou a do Jeho Lůna, které nás v kosmu obklopuje. Ba kosmos je Božím lůnem, božím prostředím.
Když je přístup (nálada) k duchovní snaze jen setrvačně podbarven naší životní karmou, pak se sice jaksi týčíme k nebi, ale jako suchý smrk s opadaným jehličím, tedy jako pahýl. Mívám často takováhle období. Pak se musím vzchopit. Uvědomit si to, to vyžaduje hlubší sebepoznání. Náš celkový životní pocit či nálada (například uspokojení, mentální upovídanost, rutinní spěch, že všecko „musí lítat“, pocit z takové či onaké pozice v manželství, v partnerství nebo v práci,  uchvátané stavy, tíha…) nás provázejí, vzlínají nitrem (přesněji: necháváme je provázet a vzlínat) i do chvil duchovní práce, podbarvují ji, a ta pak někdy není k ničemu.

Jistě, že vždy nejde nalézt  plné soustředění nebo si ho udržet, a snad se to nelze ani mechanicky  jednou provždy „naučit“, protože musíme vždy znovu odstoupit od svých nálad, zapomenout či překrýt je opravdovostí svého ztišení, opravdovostí vzdání se vyššímu vedení, zaslíbení se Bohu. Nejde to každý den stejně, nemůžem to ani hledat takové, jak nám to snad šlo včera nebo před týdnem. Musíme zas úplně znovu od začátku.
Po přečtení takovéhoto textu by nemělo následovat ani rezignující beznadějné přiznání, že mi to nejde a tedy závěr že „k ničemu nejsem“, ani chvilka volního ukvapeného nadšení ve stylu novoročních závazků, ale jen tiché odhodlání a důvěra v sebe i ve vyšší pomoc.

Často je nám čas pohody a relativní bezproblémovosti dán k možnosti se duchovně (vývojově) vzchopit. Když ho prolajdáme, přijdou nová karmická břemena jako nemoci, vztahové či existenční problémy apod.

Při našich životních obratech - nových úkolech a  nasměrováních bývá nutné změnit ledacos, co se nám jeví ve své konkrétnosti snad náhodné, ale z dlouhodobého vývojového hlediska to může být velmi významné. Třeba opustit nějaký zájem či koníček, nebo vymanit se z něčího vlivu, který doposud nemusel být úplně špatný (anebo i mohl), ale nadále by byl pustošivý, byl by zábranou, držel by nás v tom starém. Anebo – vymanit někoho ze svého vlivu. Nenamlouvat si, jak jsme pro někoho skvělí, nepostradatelní, jak úžasně pomáháme.

To že máme nějaké zážitky či vize, nebo že se nám někdo jeví zprvu úžasně, nemusí nic znamenat. Nechci říkat, že musíme být podezíraví, ale jen se zdržet unáhlených úsudků (i těch nadšeně kladných), být třeba ochotní, slušní atd., ale mít oči otevřené a nezalézat do důvěrného kontaktu příliš ukvapeně (můj velký problém).  Jistě, že - jak řekl Karel Schwarzenberg - důvěřiví lidé trpí zklamáním párkrát za život, zatímco nedůvěřiví si kazí život neustále.  Tedy - né číhat na špatnosti, ale obezřetně a průběžně korigovat názor. Právě že někteří  rádi vidíme s urputnou až slepou pozitivností jen a jen to dobré (a je to tak lepší než naopak), někdy nalítneme ze svého jalového předčasného nadšení, nebo se slepě na lákavé špatnosti druhého podílíme, ztotožňujeme se s ní. Zasvěcenci nás směrují k toleranci, ale zároveň i k pečlivému rozeznávání pravdy a falše, užitečného  nebo neužitečného pro věčný život, radí odpoutávat se od toho, kde je špatnost a šalba… né ze sobeckého strachu o sebe, ale  z lásky k dobru a pravdě. Pak nám vzchází pravá duchovní svoboda. Ta dává i nový niterný prostor k vývoji, nové obzory možnosti.