"V HUDBĚ ŽIVOT ČECHŮ" - I.

Když byl hrad českého krále Karla dostavěn a připraven plnit své účely, dbal osvícený panovník pečlivě na zřetelné oddělení, mezník, mezi obdobím stavby (dostavby) - a počátkem užívání. Použil leckterý rituál, modlitby, prosby… Věděl, jak je toto rozmezí mezi stavbou a posvátným uvedením do užívání důležité pro budoucnost žití v objektu. I po době Karlově se na tyto principy ještě dlouho dbalo. Tak jako se časově vymezil počátek stavby položením základního kamene, případně poklepem na něj s vyřčením nějaké základní věty, vymezil se i časový vstup do užívání hotového díla. Proto mělo význam, hodný zachování v národní paměti, i poklepání Bedřichem Smetanou na základní kámen Národního divadla se slovy V hudbě život Čechů.

Podle Morgensterna - hudba, to je člověk ve své snad nejdokonalejší podobě, totiž člověk jako píseň. – Starý obraz: Zpěv andělských kůrů před Bohem; přehodnocení: lidé se před Bohem (ten je všudypřítomný) stali písní,    zpěvem. Beethoven nepřestává rozeznívat svou hudbu jako anděl Boží (který je v nás všech) a k slávě Boha (který je v nás všech). – Beethoven, zpěv Boží o sobě samém.

Proto zde začínáme další seriál z nejrůznějších náhledů na hudbu, uplatněných během řady let v mailech. Na knihu by to asi nebylo, tedy aspoň takto.

Pocitová esence doby je jako náladové pozadí za mnohou hudbou. Koukal jsem chvilku na každoroční koncert z vídeňského Schönbrunu.  Opět mi došlo při valčících hlavně od Straussů, že jsou sice melodické, ale je to prosáklé, či je tam v pozadí, už ta konvenční maloměšťácká zlenivělá (i mentálně), poživačná nálada tehdejší Vídně. Oni se do toho rádi a samolibě ponořují. U nás třeba písničky Hašlera - jsou sice sentimentální, ale nejsou namyšlené, tím cítěním sjednocují spíš prostomyslné, ale né zlé a pyšné lidi, a skoro bych jim i nadržoval, protože to Hašlerovo sjednocující cítění  národu či Pražákům za první republiky snad pomohlo najít či dotvrdit si identitu, byť způsobem trochu uslzeným.

Takový různý vliv či pozadí je po soustředěním poslechu odhalitelné za mnohým. Třeba west-coast sound konce 60. let, tedy hudba hippises západního amerického pobřeží, úžasně jemná, líbezná a mírumilovná (např. Massachusetts od Bee Gees) je mimořádně kvalitní, ba je to ojedinělý estetický vzmach v oblasti pop music, ale lze tam malinko vystopovat tu od světa unikající mírumilovnost až naivitu. Ale i tak je to hudba mimořádně krásná.

Někde je ten vliv doby velmi čistý, např. Dvořákovy Slovanské tance, první řada. Podnícen úspěchem, složil ještě druhou řadu, a to už je trochu taková limonáda na efekt. Smetana, aby mladíčkovi Dvořákovi ukázal, jak se takové věci skládají, složil pro klavír České polky, a velmi krásně. A třeba i jiné jeho "pojmenované" polky (Luisina, Jiřincová, Bettina, Českým děvám, Vzpomínky na Plzeň, Ze studentského života, ba i Galop bajadérek...) jsou v tomtéž žánru jako Straussů valčíky, ale u Smetany je to bez okázalého afektu, byl to takový tehdejší odvážný big-beat, má to obrovský rytmus, švunk, i velmi inteligentně rozvinutou melodii. Je za tím cítit mnohé z rytmického radostného slovanství. Škoda pro svět, že tyto polky dosud neobjevil. 

Verdimu vyčítali, že jeho melodie jsou flašinetové, a dost byly. Ale byla v tom italská zpěvnost, hraničící u Verdiho oper spíš s operetou. Ale uměl i úžasně dramaticky sdělnou a navýsost vypovídající o ději hudbu, ba i hudbu duchovní. Puccini má krásně vypjaté melodie v áriích, ale když mu vyčítali, že je v tom dost podbízení maloměšťáckému vkusu, asi měli dost pravdy. Je to vše podle jednoho skladebného vzorce, ba většinou nerozlišené psychickými stavy osob. Jak byl vývojově dál jeho současník Janáček. Svými příznačnými motivy dokázal odlišit psychologii postav, ba i situací. U Pucciniho i nenávistný padouch zpívá líbeznou melodii, kterou by zrovna tak mohl zpívat zamilovaný hrdina. Ale i tak se některé árie od něho hezky poslouchají. Mně se ale snáze oposlouchají, není v nich skutečná hloubka. To Janáček měl takových melodií několikanásobně víc, ale nevyužíval je tak do gradace jako Puccini, jen je  načrtnul a šel od toho, takže se musejí až vyhledávat. Nekalkuloval tolik s líbivostí, podřídil je pravdě děje. Nedají se tak vychutnat, ač by se to nabízelo, a už se zas děje něco jiného. Byl až marnotratný, že je víc nerozvinoval, ale pak by to zas nebyl náš Janáček. Dnes je ve světě stejně hraný jako Puccini. Na rozdíl od něho má ale i úžasnou komorní, symfonickou a vokální tvorbu.

 xxxxxxxxxx

Napadl mne tento rozdíl: k poslechu písní třeba Schuberta (jsou i o lásce), Mahlera, nebo Biblických písní Dvořáka, i k poslechu oper, jednajících o kráse lásky, musíme mít určitou niternou cudnost, soustředění, vědomí posvátnosti. I ucho se musí nacvičit určité cudnosti oproti hlučnému světu dneška. X  Porovnejme si pop music – a nyní si zkusme představit, z jakého základu se oboje dobírá lásky. Nebo – jak bysme se k ní probírali my – z cudného světa písní Schuberta apod. (ten krásný proces sbližování, při kterém se splývá nejprve v duševním souznění), a jak se k lásce lze dobrat od poslechu běžných písniček. Ty jsou, v tomto smyslu, jak žena polonahá, není co objevovat, není jak se k lásce dobírat, přibližovat, stupňovat touhu, ale vše se dává rovnou, vše je nadosah. Odměna pak snáze přinese rozčarování a povrchnost. A  lze si vyhrát s porovnáváním jednotlivých skladatelů, jak se k lásce muže a ženy dobírají: Smetana toužebně - v Hubičce a Prodané nevěstě i jinde, Janáček - syrově,  věrohodně, psychicky mocně ale někde bez hloubky lásky, Dvořák v Rusalce romanticky a pohádkově, Verdi dějově dramaticky, Puccini s mohutně patetickými vyklenutými meldiemi, ale už je tam průnik nižší astrality (verismus v opeře, podobně jako v oné době naturalismus v literatuře, přinesl na přelomu v19. a 20. století i nižší astralitu – umění sestoupilo či začalo ustupovat ze svého účelu a začalo nabízet jen zrcadlo doby. Ale né že by arie Pucciniho nebyly krásné). Pořád mi i zde nade vším ční Beethovenův Fidelio. A taky Mozart.

xxxxxxxxxx

Když zpíval Fjodor Šaljapin v newyorské MET, měl lehčí nachlazení a svému manažerovi řekl, že musí odříct představení. Manažer viděl, že to skoro nic není a že mistr se moc hýčká, ale odpověl: V takovémhle stavu vskutku nemůžete zpívat. Jaká škoda. Těch zklamaných příznivců bude skoro tisíc. Ti zklamaní kolegové, jejichž přízně si tolik vážíte.  A kolik jen vás bude stát ta obrovská pokuta divadlu za odřeknutí představení.

- A po chvíli bylo Šaljapinovi dobře a šel zpívat.

xxxxxxxxx

Chopin v tv dokumentu: . I když ten příběh jeho a Goerge Sandové znám, podrobnosti jsem nevěděl. Když se seznámili, byla toho celá Paříž, tedy se odstěhovali na Mallorku do krásného zámečku. Tam ale zmokli a on dostal souchotiny. Z počátečního románku, který ona nazvala letem do vesmíru, se mu stala pečovatelkou a asi mu pro tu dobu zachránila život. On na ní pak lpěl spíš jako na matce. Ona psala v noci a on jí to za dne potají četl. On hrál a skládal ve dne a ona potají naslouchala. Jedna jeho divoká skladba pro klavír byla přirovnána k vichru prohánějícímu se mezi hroby. Ale provokovali místní - byli nesezdaní, ona měla dvě děti z minulého vztahu, nechodili do kostela, on hrál na klavír a ona kouřila doutníky, což všecko bylo podezřelé, místní jim hanlivě říkali mohamedáni. Byli v úplné izolaci, tak se přestěhovali zas do Francie. Prožili krásných osm let. Pak se ale rozešli. On odjel do Skotska a jeho nemoc se zhoršila rychle, zemřel v 39 letech. Taky jsem se až tady dozvěděl, proč žil v cizině. Když Rusové obsadili Polsko, které tím přestalo existovat, museli všichni Poláci mít ruské pasy. Jemu se to příčilo a raději odešel do Francie. Rád bych věděl, jak by se jeho život a tvorba ubíraly dál. Ve většině jeho skladeb (krom částí jeho dvou klavírních koncertů) cítím buď že je tam (pro mne moc) zřetelná jeho osobní psychická stránka (snad místy až trýznivá melancholie bez naděje), někde je to hudba sice mistrná, ale inspirovaná jen klaviaturou.

xxxxxxxxx

Část úvodu knihy "Život Beethovenův" - Romain Rolland, kde je vyjádřeno Rollandovo vnímání hudby.
"Vše je hudbou pro hudebnické srdce. Vše, co kmitá, pohybuje, třese a chvěje, prosluněné letní dny, noci, v nichž hvízdá vítr, rozlévající se světlo, třpyt hvězd, bouře, zpěv ptáků, bzukot hmyzu, hlasy milované i nenáviděné, důvěrný praskot krbu, vrznutí dveří, krev, vzdouvající tepny v tichu noci - vše, co jest, je hudbou: jde o to, abychom ji slyšeli."
Mladý Romain byl jemný, zdvořilý, zdánlivě trpělivý, avšak krajně citlivý, jeho zdraví bylo těžce krušeno trvalými nemocemi, fysická slabost z něho brzy vytvořila melancholického a snivého hošíka, který se bál smrti a byl velmi špatně vyzbrojen pro život. V zákoutí rodinného salonu našel na klavíru řadu hudebnin.
"Byly u nás staré sešity německé hudby. Německé? Věděl jsem, co to slovo znamená?
Domnívám se, že v našem kraji nikdy neviděli člověka z oné země. Otevřel jsem staré sešity, slabikoval v nich, vyhmatávaje si melodie na klavíru... a tyto hudební potůčky, které svlažovaly mé srdce, mizely ve mně jako dešťová voda, kterou vstřebala země. Milostná blaženosti, bolesti, přání a sny Mozartovy a Beethovenovy, vtělil jsem vás do sebe, jste mé, jste mnou! ... Co dobrého jste mi způsobily! Když jsem jako dítě stonal  a bál se smrti, bděla některá Mozartova melodie na mé podušce jako milenka... Později v krisích pochybnosti a zmaru ve mně zažehla melodie Beethovenova (znám ji dosud) jiskru věčného života.... V okamžiku, kdy cítím, že můj duch a srdce vysychají, mám po ruce klavír a vykoupu se v hudbě."