Ze soukromých mailů na téma hudby, skladatelů, umění poslechu...
Jsem rád, že vím o skladateli, kterého vnímám jako téměř českou klasiku,
a který byl aspoň na pár let mým současníkem, nosil moderní oblečení, tedy sako,
klobouk..., měl své "moderní" starosti, vypadal úplně obyčejně, a při tom nesmírně
jemný a citlivý a hlavně hudebně mimořádný. Dlouho jsem se hudbě Bohuslava
Martinů neuměl přiblížit. Trochu se mi takovou obyčejností přibližuje i Janáček,
i když ten zemřel 1927 (běhal po lese za Hukvaldama a hledal syna své přítelkyně
Kamily z Písku, byl zpocený a uhnal si zápal plic). Vlastně i tato smrt je tak lidsky
obyčejná. I u Janáčka: celé roky jsem mu chtěl "rozumět" v domnění, že musím
nabýt nějaké zvláštní schopnosti a že jsem na to nemehlo. Při jeho hudbě jsem se
buď upřímně nudil, nebo jsem si otevřeně přiznával, že je pro mne cizí. A,
jako u Martinů, najednou se mi zalíbila, úplně obyčejně, nějaká maličkost,
úplně obyčejná a "negeniální", a tam začala cesta k němu.
Na básně Bureše složil Martinů i Legendu z dýmu bramborové natě (no není to
překrásný titul skladby?!). I toto je úplně "obyčejné", ale tím krásnější.
Ta podzimní příroda na Vysočině..., je tam i konkrétní příběh. A v
doprovodu zpěvu je i prachobyčejná harmonika, nástroj jinak v klasické hudbě
nepoužitelný. Mně z toho vždycky naskakují až sliny po opékaných bramborách
na ohýnku.
On ten Martinů mi byl dlouho úplně cizí, protože jsem za tím hledal
kdoví co. Pak mi došlo, že on jen měl rád ty studánky a to vše ryzí
lidové, přírodu atd., a potřeboval se o to nějak podělit, tak to
napsal, jak uměl. Prostě jen tak. No a to je ono.
Jsou díla závažná a úžasná, která vyžadují dokonalou koncepci,
skladatelské umění, vnor, dlouhodobé soustředění...
Ale tohle on mohl klidně psát někde v radosti po chvilkách, mezi jinými
díly, při jídle, na ulici, na záchodě... Mohli třeba (jen si to
představuju) vzpomínat na vlast ve Francii s Vitulkou Kaprálovou,
do které byl překrásně leč naivně zamilovaný (měla milenců z řad slavných
mužů hned několik současně), v jejich komůrce (žili tam chudě), když jim
bylo spolu hezky, tak si při ní třeba, s rozníceným srdcem láskou, mohl kousek
taky poznamenat... V Martinů je úžasná něha, ale trvalo mi tolik let, než mi to
trklo až do nitra. Asi udělal dobře, že odolal lákání ministra Nejdelého k návratu
do vlasti v padesátých letech, kdo ví, jak by to tu s ním taky dopadlo.
xxxxxxxxx
Mail k pořadu Zdeňka Mahlera o Bedřichu Smetanovi: Tenhle Mahler říká úžasné věci, a velmi lidsky. Třeba jak Smetana seděl celé hodiny strnule při vědomí, že skončí šílenstvím. Psal prý o tom Světlé a Nerudovi. Nebo jak "šílený" byl podnik psát Mou vlast. Nebyl tady pro to ani dostatečně velký orchestr, musel se posílit o pražský německý, věděl že z toho nedostane ani krejcar a že to nikdy neuslyší, a nevěděl zda to dodělá. To musel být už čistý národní heroismus, když se do toho pustil. Na premiéru Libuše ho z představenstva ND ani nepozvali, aby s ním neměli problémy. Pak ho tam někdo vzal zadním vchodem. Nakonec ho z milosti vzali do ředitelské lože a když císař Rudolf projevil zájem setkat se s hluchým autorem, půjčili mu ze sousední lože cylindr, protože nebyl oblečen do takové společnosti. Pak jim mával ze sedadla bílým šátkem. To bylo už na Žofíně, když byl sám na premiéře Mé vlasti (Betina odmítla s ním jít). V hledišti profesoři university, mezi nimi i mladý T.G.M. se ženou Charlottou, která po vyslechnutí symf. básní hned vypsala do amerických novin svůj obdiv k nim a upozornila na jejich hodnotu. Bylo i řečeno, že snad Smetana nakonec sám poznal, že byl přijat a že "zvítězil" nejen pro tu chvíli na Žofíně, ale ve skutečnosti i nad smrtí. To bylo moc výstižně připomenuto. Při premiéře Libuše se Smetana v loži zasouval za sloup do temnoty. Muselo být hrozné i to, že zatímco Lisztovi se otevíraly královské komnaty a Wagner měl za královy finanční podpory svůj monumentální Bayreuth, zchudlý Smetana musel jít z milosti na výminek do jabkenické myslivny. To je typický osud našich největších.
Objevil pro mne Mahler úžasnou pravdu, že svým smyčcovým kvartetem Z mého života položil Smetana základy moderní hudbě 20. století. Je to přesně tak, dosud mne to netrklo. Ale to statečné, obdivuhodné rozhodnutí obnažit své prožívání nevyléčitelné nemoci, odevzdat ze sebe všem tak hluboce intimní zpověď z vědomého krutě plíživého umírání a zůstat vzpřímený, sám sobě pravdu nezastírající - v tom je i pro nás jeho vzkázání obrovské odvahy a síly.
xxxxxxxxx
Jela jsi s velkou obětí na operu do Prahy. Píšeš: "Proč ne, poslechnout si operu kvalitně nastudovanou?" Sleduj si: dotáhla jsi někdy poslech živé opery aspoň na chvíli do skutečného hlubokého prožitku, nebo tam byl jen apriorní pocit: jsem na špičkovém provedení světoznámé opery – a ten Ti stačil? Pokud vím, a nejen u mne, skutečné vychutnání si opery (symfonie…) sotva nastane, když ji předem dobře neznáme. Kdysi, byla-li možnost, asi v r. 97, jsem neváhal dát pětistovku za vstup do Obecního doma na Novosvětskou s (tehdy ještě světovou) ČF. Tu symfonii znám zpaměti, vychutnám si každý tón, jeho znění a zvuk, tempo, rozeznám pojetí dirigenta už asi od první věty, a pak je to skutečný obohacující niterný prožitek nadlouho, né jen ta konvenční davová až snobská natřesenost, že jsem jako na umění a že už to samo o sobě je jako úžasné. A místo umění jen okukuju muzikanty, pohyby dirigenta, úpravu jeviště a mám konvenční naladění – ó já se mám, teď se děje něco vzácného, ceněného. Jen se tím vezu s davovým naladěním, bez čehokoliv autentického a svého opravdového.
xxxxxxxxx
Osvětlení „propadu“ v hudbě.
Řadu let jsem se snažil pochopit, co vedlo staré skladatele k onomu přerušení harmonického toku hudby jakusi náhkou destrukcí. Těm místům zlomu s disonantními tóny říkám po svém, že je vše zbouráno. „Spadla trolej“. Jen jsem nevěděl, proč. A ono je to tak nabíledni: skladatel vypadnul z harmonie do běžného světa resp. vědomí a je jak "spadlý z měsíce", neví, co dál, je bezradný. A i o tom napíše poctivě noty. Prožívá to nejen Bach. Patřilo to k tehdejšímu stupni vývoje.
U Beethovena tento zlom, toto vypadnutí ze snění o řádu již není. Snad krom Císařského koncertu, kde je to ovšem použito jen jako skladební prvek, nikoliv jako zmatené probuzení se z unášení se řádem. Proč to u Beethovena již nebývá? Beethoven se neměl z čeho probudit. Pronikal do řádu již plně jasným vědomím. Jeho nitro po těžkých bojích tryskalo k nebesům prudce, s láskou božího uchvatitele. Jeho Já nebylo odkudsi nešeno řádem, ale otevřelo si k řádu samo dveře, vstoupilo, roztrhlo oponu a nechalo vše tryskat pro lidstvo.
Dnes není Beethovenů. Ani Bachů. Dnes už ta harmonie řádu současné skladatele tak snadno nenese a oni tam musí vědoměji, tedy musí překlenovat ten rozdíl a sjednocovat. Daří se jim to?
Musíme říct, že řada soudobých skladatelů vážné hudby se do toho řádu nedostává už vůbec, takže jejich tvorba je jen z ne-řádu. Je to častěji jen skladatelské řemeslo, než nadsmyslová náplň ke skutečné meditaci. Zatímco ale dávné skladatele to vypadnutí z řádu zaskočilo a pojednali o tom jen několika tóny, dnes je to základem celých skladeb. Odtud ona skladební nemohoucnost většiny soudobé vážné hudby (jsou jistě výjimky, třeba jihoamerický skladatel Hector Villa Lobos, jakýsi jejich Janáček, nebo Američan Aaron Copland, jehož "Fanfáry pro obyčejného člověka" ze II. symfonie vítaly v r. 1990 Václava Havla v americkém Kongresu). Dnes se snažíme vysledovat nepatrné prvky řádu, které v hudbě někdo dokázal inspirovaně vyjádřit. Jako by se nám Beethoven roztříštil, atomizoval, a semtam někdo nelezne jeho kousíček a vyzvedne ho. Ó to by se to dalo dál uvažovat v tomhle duchu... (Ten Janáček se do angličtiny převádí většinou jako Laeosh Yahnaachac. Napadá mne, jak je ta čeština praktická, a to i díky Husovi, který odstranil spřežky /tedy dříve sprzeszky/ a zavedl ty háčky a čárky, čili „nabodeníčka“, jak jsme se i učili ve škole.)
xxxxxxxxx
Známý mi řekl: Je krásné, když je někomu dáno umění takto poslouchat hudbu.
Jenže: krásné ano, ale to není nikomu „dáno“, o to se musí trvalou touhou a pílí zasloužit. Není to jako poslouchat písničky. Chce to se ukáznit, rozhodnout se tomu věnovat, získávat určitou úctu k posvátnému umění a poslechovou cudnost, aby se roztržité ucho, navyklé pazvukům nynější doby, ztišilo k mysteriím hudby mistrů. Prožitek z mnohého díla, o kterém píšu, třeba Beethovenovy symfonie, mohl přijít po několika stovkách hodin soustředěného poslechu Beethovena a po určitém seznámení se s jeho životem, po učení se souznít s jeho duchem. Podobně u Schuberta, Smetany a jiných. Nejkrásnější „písničky“ pro mé ucho složil třeba Franz Schubert, Bedřich Smetana či Bohuslav Martinů. Pravda, i Simon a Garfunkel, John Lennon, Paul McCartney, bratři Gibbové, Burt Bacharach či Petr Ulrych.
Při poslechu si všelijak experimentuju. Vyplňuje-li mne hudba mocněji, pak skladbu poslouchám s rozšířením do prostoru, zkouším to v imaginaci napřed na bližší okolí, třeba na toho, s kým poslouchám, pak na město a stále šířeji, až mi zrovna třeba takový Beethoven může dunět i něžně se modlit celou sluneční soustavou, do které se s vlnami jeho hudby v představě rozšiřuji. Před mnoha lety jsem to říkal muzikologovi Vlastimilu Markovi. Ten se podivil, že toto ještě nezkoušel, že si třeba zkouší naopak představit si uši ve vzdálenosti několika metrů od sebe, jak vnímá hudbu z prostoru. To je taky zajímavé, ale je to postup zvenčí k sobě, pro sebe. V poslední době raději poslouchám hudbu z rozhlasu, protože vím, že v tu chvíli to se mnou poslouchá víc lidí a cítím se s nimi spřízněn, snažím se o svůj prožitek dělit v tu chvíli s nimi. To je moc hezké.
2025 ©