Ze soukromých mailů
Reakce čtenářky M. G.:
Četla jsem nyní o hudbě na Vašem blogu a nedalo mi to, nereagovat. Jsou to subjektivní věci. Nicméně absence harmonie v současné hudbě a v životě dokazuje, že se opravdu stupňuje boj dobra se zlem...jak R.Steiner popsal, ale s tím, že karma lidstva se asi řítí rychleji. Ale ten boj musíme vést hlavně sami v sobě, abychom to světové zlo i takto umenšovali a nepokládali se pohodlně za jeho oběti.
Od dětských let je můj pomocník Beethoven. Nejdříve v mládí bouřlivá síla plná ušlechtilých ideálů. V současné době se jakoby modlím s první částí jeho sonáty měsíčního svitu (jakoby ta měsíční astralita zpracovaná do pokorné melodie zpívala něžně o vyšší lásce). A ještě zvláštnost. Dvořákovo Requiem. Vnímala jsem ho jako zhudebněnou bolest. Obzvláště část "Dies Irae", to jsem myslela, že se zalknu bolestí. Nyní právě tuto část, i když prý překlad názvu je něco jako Boží Hněv, vnímám jako dokonale velebný hymnus spojení duše se Světlem a žádný smutek, natož zoufalství. O současné hudbě snad nemá smysl hovořit. To, co se za hudbu vydává, jako hudbu nevnímám. Z té hudby našeho mládí (60. léta) mě "chytila" píseň George Harrisona "Because" z posledního alba Beatles.
XXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXXX
Je poutavý příběh muzikanta z filmu Všechna jitra světa. Žil byl v 17. věku muzikant na violu da gamba jménem Sainte Colombea. Poté, co mu zemřela jeho milovaná žena, snažil se „vyhrát“ ze svého žalu a hrál a hrál celé dny. Hrál stále lépe. V duchu hrál pro ni, dával do hudby celé své srdce. A přišla nečekaná odměna. Jeho zemřelá žena jej (ve spánku?) navštívila se sdělením, že onu hudbu „tam“ slyší. Jak byl šťasten!
Mezi svými žáky měl jednoho, který toužil hrát podobně krásně. Vyučoval ho poctivě, ale výsledky nedosahovaly úrovně učitele. Ten mezi tím zemřel, žák nastoupil do královské kapely a nadále se snažil. Ze žáka se stal mistrem. Příběh končí tím, že jeho zemřelý učitel se mu z onoho světa projevil s radostným ujištěním, že nyní jeho hudbu slyší i „tam“. Podobně jako skutečná modlitba srdcem může působit na druhý břeh, tak i pravé, požehnané umění.
xxxxxxxxx
Vciťme se víc do dávných českých oper a poměrů kolem: tehdy byla opera hlavní kulturně společenský žánr, ale vlastní české jsme skoro neměli (snad krom Škroupova Dráteníka). Smetana jako první začal skládat samostatně svébytná díla, dobře srovnatelná i s německou, italskou a ruskou operou. V té době byly jeho české opery úžasnými národními počiny. Tehdy se převážně němčilo, čeština živořila jen na venkově a skládání v mateřštině tak vlévalo nový elán národnímu uvědomování. Nebylo to jednoduché ani samozřejmé. Po řadu let hovořil i Smetana víc německy než česky. Proto mu i jeho kamarádka Karolina Světlá s láskyplným i když peprným komentářem „sahala do not“ a opravovala správnou českou dikci v naší později nejnárodnější opeře, Prodaná nevěsta. V ní například dotáhl Smetana pojetí komické opery na vyšší úroveň, než měly špičkové komické opery italské a německé. Ty byly spíše parodií, karikaturou, zábavou, prvoplánovým humorem, byť s krásnou hudbou. V tom byly často úžasné. Tato Smetanova moderní hudební veselohra ale má v sobě i hlubokou lyriku, pochopení pro českou duši, ba je jejím výtryskem. Je v ní mravnost i ryzí citovost, něha a vroucnost lásky mezi mužem a ženou. (A to o ní nejprve Smetana komusi skromně napsal, že má jakýchsi dvanáct samostatných hudebních čísel z českého venkova. Teprve později je pospojoval, lépe prokomponoval a uvedl jako operu.)
Skoro se neví, že nejhranější českou operou ve světě po řadu let, zejména ve třetí čtvrtině minulého století, byl Weinbergerův Švanda dudák, opera u nás neznámá, propadlá. Na rozdíl od Smetany tady skladatel použil převážně nápěvy českých lidových písniček, opera je tedy skoro přehlídkou či pásmem nádherných melodií, zejména pro cizince úchvatných, ale od skladatele samého tam není téměř nic. U nás se to rozeznalo, venku ne. Mívala stovky provedení a repríz. Později byla v hranosti ve světě vystřídána Smetanovo Prodanou nevěstou a Janáčkovo Jenůfkou.
Je tu určitý národní paradox: Jednomu vyčítáme, že se po někom z ciziny opičí, jiného oceňujeme přiirovnáním k někomu velkému z ciziny. Na Smetanu dštili nenávist (Pivoda aj.), že prý je "wagnerián". Naše národní malost se projevovala (a někdy dosud projevuje) na druhé straně přirovnáním některé naší výrazné osobnosti k cizímu velikánovi. Neumíme si sami dostatečně ocenit naše lidi, musíme jim přidat něco odjinud. Tak se říkalo českému baroknímu skladateli Janu Dismasu Zelenkovi „český Bach“. Náš houslista Josef Slavík byl zván „český Paganini“. Když jsme u Slavíka: Tento geniální houslista, prostý venkovský chlapec z Čenkova, brzy však strhující svou oduševnělou virtuozitou davy po Evropě, zemřel v Budapešti na chřipku ve svých pětadvaceti letech. Když navštívil koncert Paganiniho, který hrál své špičkově náročné virtuozní Caprice, které byly maximem, na kterém se předváděl, Slavík si tu nejtěžší zapamatoval a druhý den při ohlášené návštěvě mu ji brilantně a bez not přehrál. Z not to znát nemohl, protože Paganini to notově nevydal, střeže si žárlivě tyto své skvosty. Paganini byl ohromen. Po další Slavíkově hře řekl: Pane, když vy hrajete, země se chvěje. Na další schůzku se Slavíkem ale už nepřišel, ani se neomluvil. Zem se po něm slehla. Možná že nezvládnul pomyšlení, že je tu někdo, kdo hraje přinejmenším tak dobře, jako on sám a kdo by ho tedy mohl ohrozit.
Slavíkův jednovětý houslový koncert má něhu i heroický vzmach těch největších hudebních duchů. Na rozdíl od Paganiniho, který skládal spíše jen kvůli předvedení virtuozity, je ve Slavíkovi krom techniky i veliká duše.
xxxxxxxxxx
Neber mé plnější vnímání hudby jak dar. To by ses vyloučila z té možnosti. Ano, lze to brát i jako dar, ale přístupný i dalším. A byly mnohé a mnohé skladby, i hodnotné, které mi byly snad až donedávna nedostupné. Mířím tím k tomu, abys věděla, že i jakýkoliv Tvůj poslech je krůčkem k tomu. Je tu ale dobré vědět, že to jde jen přes nezdary. A něco je dosud, třeba některé mše či rekviem, pro mne nedostupné, ale nevadí mi to. Bezpočtukrát jsem vyslech něco, kde jsem třeba při třetím poslechu teprve zatušil že tu jde o něco důležitého, třeba osudového, nebo o vyjádření postavení člověka na Zemi a jeho směřování k Bohu apod., a teprve pak se pomaličku odvíjely prvky drobného "jití s hudbou". A není to hned plné, často je to jen, a u některých skladeb u mne dosud, jen jako když zachytíš z vlaku na vteřinu mezerou mezi kopci, v dáli krásný hrad. Víš o něm, ale byl hned pryč. Přesto jsi z něho nasála kousíček esence. Lze se tak zprvu i "jen" chytit nějaké výraznější melodie a splývat s ní. Kdysi mne překvapilo tvrzení někoho v rádiu, že třeba Čajkovského Italské capriccio otevřelo mnohým cestu k hudbě. Myslel jsem že jen u mne. A je to jen nenáročná, odhaduju že 12- až asi 14-minutová skladba (podle dirigenta), složená hodně z italských popěvků a melodií, ale podaných tak, jak autor zachytil do hloubi duše Itálii s její kulturou niterně, až k její hlubině. Ale to se v tom ani nemusí hledat, jen se oddat kráse melodií. To další pak vyplyne. A nebuď ze sebe zklamaná, když něco, co kdosi opěvuje, Ti při prvních posleších nic nedá, a snad se i upřímně nudíš, nebo se neúspěšně do poslechu nutíš. To je normální, a není to znakem natvrdlosti.
A: důležité: Po letech jsem pochopil, že tak moc nezáleží, a to i v četbě a zrání, na tom, kolik má člověk času. Má-li ho málo, a má-li touhu, je mu víc pomáháno s pochopením, a vybírá se snad rychleji smysl, esenci. Je mu v tom víc pomáháno. (Myslím ale na situace či lidi či období, kdy člověk má málo času opravdu, né ty případy, kdy si člověk udělá upachtěně a překotně čas až po vyplnění řady pominutelných libostí, tlachání atd. Tím postojem "urvání" času, upachtěností, uhoněností si někdy kamuflujem, že jsme ho dost něčemu věnovali zbytečně, a pak se uhoněností utvrzujeme v jakési poctivé snaze. Asi jako když mi někdo přijde pozdě do porady, vím, že někde na chodbě zbytečně plkal, ale tím úpěnlivěji a květnatěji a uříceněji se "omlouvá".) Když má člověk víc času, nějak se to rozplizává, nečte tak intenzivně a rozbíhá se mu víc mysl do zbytečné šířky.
2024 ©