/z dopisu/
Jest zajímavo pozorovati, kterak se mi po všecku žijbu svoji vymaňování z tenat kalných přihází. Leč proces tento ku zdárnému konci se ještě nedobral (dál už to postaru neumim.) Myslím tím to, jak se snaha o pravdivost a čistotu estetickou a duchovní a celkovou (nikdy ne dokonalou) postupně aplikuje i na rozpoznávání úrovní, ze kterých to či ono dílo bylo vytvořeno. Základ potřebné ideologie k tomu jsem našel nejvíc v Drtikolovi, Šaldovi a Zeyerovi. Ti mi ale jen potvrdili, co jsem bezděčně vyciťoval.
Kdysi kolem dvaceti jsem se výrazně a zbytečně psychicky poškodil soustředěným poslechem tehdejší tajemné underground a psychedelic music – té z hudby hippies a beatniků, která byla skládaná často pod vlivem drog, zejména LSD.
Ó jak mi byli hippies tehdy neskonale blízcí svou volností a bouráním konvencí starších generací. Jenže: nechal jsem se vtahovat touto muzikou do bludných kalných úrovní staroměsíčního podvědomí – to jsem ovšem pochopil až mnohem později. Ty zvukové stěny, freak outy, přechody z jedné sféry do druhé…, to přímo vybízelo ke koncentrovanému poslechu. Snažil jsem se soustředěně o vniknutí do těch úrovní, a bohužel se mi to poměrně dařilo. To bylo mé nejtěžší zatoulání k protipólu Boha. Místo k slunečnímu jasu bdělého vědomí to lákalo do měsíčních vrstev podvědomí. Vedlo to u mne pak na prahu dospělosti až k depresím. Návrat z tohoto chaosu aspoň trochu zpátky byl bolavý a dlouhotrvající. Částečně takový vliv na mne měli i Rolling Stones – jejich tvorba byla ale tehdy ještě smíšená, i s velmi hezkými písničkami. Například album Their Majesties Satanic Request - je tam jak líbezná melodická písnička She ´s Like a Rainbow a již i počátky satanismu, který se projevoval silněji od 70. let. Pak u nich převládá už jen ďábelské (mimochodem – i Václav Havel řekl při někdejším osobním setkání Micku Jaggerovi jasně, že jej oslovuje jen jejich tvorba ze 60. let).
Nemíním těmi negacemi například skladby west-coast-soundu včetně prosluněných Mamas and Papas. Podobně většina skladeb big-beatových resp. rockových ze 60. let je velmi čistá, nápaditá a hudebně inteligentní, snad nejvíc z lehké hudební tvorby 20. století. Hudební hodnotou se mnohdy dají srovnat i s klasickou hudbou. Ba odráží s ojedinělou samozřejmostí a průzračností životní pocit celé generace (například Beatles alba Sgt. Pepper´s Lonely Hearts Club Band nebo prosluněné Abbey Road). Česká hudební scéna prožívala tehdy spontánní vzmach mimořádného napojení na světové cítění mladé generace. Byla-li přesto menší část big-beatu 60. a 70. let trochu hrubá, pak je neméně zavádějící laciná nasládlost a falešné citové pózy a kulisy části české pop music, režimem vítané či preferované (Nedvědové aj.), protože rafinovaněji působí na „citlivé“ psychiky k jejich ještě větší citové rozplizlosti podáváním plakátové hodnotové pózy. Režimem tlumená beatová muzika pak z velké části zanikla nebo fúzovala s jazzem nebo se z pudu sebezáchovy modifikovala do uhlazenějšího popového aranžmá.
Ale krom těch, které jsem viděl nepřijatelně od počátku, stále prohlédám další a další své iluze – rozboural se mi třeba lidsky Elvis Presley (ač hlas i většina písní jsou krásné). Počínaje 70. lety jsem vnímal pád drtivé většiny světové i naší populární resp. rockové hudby a jejích odnoží do beznadějného neestetického marasmu, zrůdnosti, tuposti a neumělosti. Proto například Michael Jackson se mi odpočátku jevil beznadějně ďábelský. Zrůdnost duše se posléze odrazila nejen do zrůdnosti obličeje (abnormální experimentování proti přirozenosti fyzického těla), ale i do křečovitých strojových pohybů na jevišti (ahrimanismus v čisté podobě). Podobně jako Madonna i on posunul zvrácenost a zvnějšněnou sexuální křeč na davovou společenskou normu. Jsou typickými obrazy patologické sexualizace osobnosti, vedoucí u diváků k nejnižší sexualizaci obrazu hudby i světa. Tím jsou ale i určitým testem jak estetického cítění jednotlivce, tak jeho niterné samostatnosti a odvahy odmítnout něco, co je světovým davem označováno za hodnoty.
Pohasly i mé některé tehdejší idoly české pop music. Stříbrný poprašek žánrové novosti a poloilegality 60. let zevšedněl, z hudebního nadšení se stal ve světě i u nás byznys. Dnes si, krom vážné hudby, občas pouštím v autě Enyu – vnímám ji osvěživě, je hudebně inteligentní, soustředěná na práci, hluboká, jemná i energická… Časem se mi podařilo nahlídnout plněji do blažených nebíček, ve kterých se hudebně pohybuje. Jsou jemná, milá, hladivá, ale už vidím, že z nich cesta výš nevede. Někdy je to staré britsko-keltské mentální nebíčko, které se pokusili evokovat i první stoupenci New Age, kteréžto hnutí ovšem degenerovalo dřív, než by bylo mohlo něco hodnotného přinést. Jindy se Enya dostává ve skladbách do určité astrální úrovně, kterou mohou navštívit některé duše mezi smrtí a novým zrozením - je to něco jako rozlehlá neobydlená krajina nad zemí, kterou si můžeme přiblížit představou do veliké dáli se v perspektivě rozléhajícího horizontu, ke kterému se táhne stejnoměrně matně světlá obloha, ještě osamocená, bez výstupu výš. Pro hříchem znavenou a odpoutávající se duši tam může být dočasný odpočinek, není tam ale zatím teplo a jas útěchy, žádné sdílení, jen samota. Někdy se tam můžeme dostat i ve snu.
Celá ta tzv. meditační či relaxační hudba s až opovážlivě nadnesenými postuláty a tituly (cesta do nirvány, čistění čaker, zpěvy andělů apod.) je jen fiktivní duchovno, vtahování do katakomb podvědomí, kde autor hudby doluje z chaotického nejasného nitra jakési fiktivní pseudomeditační atrapy a padělky a předkládá je jako téměř návod k meditaci. Fixuje to však obrazy falešné, takže to může zejména meditacedychtivé posluchače od bdělé meditace naopak odvádět do unylé lenivosti ducha. Snad k masážím, k vybírání blešek pejskovi nebo k uspávání šelem v zoo by se to použít dalo.
Jaký rozdíl. Když léčili Egypťané hudbou, vzali pacienta do loďky, kde byl nejen oblažován vodním prostředím, ale i vytržen z rušivých vlivů okolí, a hudebník-léčitel přesně věděl, jakou hudbou má rozeznívat pacientovu duši na tu kterou bolístku.
A tak mi z pop music odpadá během let jedno po druhém, něco málo si ale naopak cením stále víc (Simon and Garfunkel, Roy Orbison, Ulrych se svým slovanským nebem…). Ještě tuším, že nemám „prokouknutou“ úroveň (povahu sféry, ze které byla čerpána) hudby Bee Gees ze 60. let, dosud jsou pro mne úžasní, ale po jejich poslechu mi není moc dobře, mám „zaprášenou“ duši, tedy tuším, že zde jsem ještě v estetické šalbě a nevědomosti. Dodnes nechápu jejich žánrový a muzikální propad v sedmdesátých letech. Podobně mne opustilo sdílení u černošských spirituálů a gospel songů. V r. 1970 jsem o tom měl oslavný článek v Lidové demokracii, dnes se za něj spíš stydím. Takto se k Bohu povznést nedá, i kdyby ho kdovíjak opěvovali a vlnili se a tleskali do rytmu. Je to jen naroubované náboženství na ahrimanský rytmický požitek. Ten pocit niterné prázdnoty a zaprášenosti po poslechu něčeho, může být určitým niterným vodítkem. Tak se to ze mne přirozeně odpařuje jedno po druhém a tím jasněji se pak dostavuje ztotožnění se se světem ispirujících Múz u pravého umění. Tím plodnější štěstí zažívám při klasické hudbě, a je jen nepatrně symfonických skladeb, které jsem po jejich plnějším poznání opustil jako nepravdivé, iluzorní (Holstovy impresionisticky „zhudebněné“ Planety nebo symfonickou báseň Smrt a vykoupení od Richarda Strausse, z operní hudby mnohé z verismu, kterým začala do oper poprvé v historii pronikat nižší astralita, obdobně jako naturalismus v té době do literatury).
Škoda, že je dnes zapomenutá hudba alchymistů z doby renesance. Třeba nejen kniha, ale i soubor padesáti fug Michaela Maiera Atalanta fugiens z počátku 17. století. Taková hudba člověka zasahovala jaksi přímo, způsobem jiným než hudba pozdější. V jistém smyslu na to dnes navazuje tvořivé pojetí hudby Alice a Jakuba Hlaváčkových a jejich přátel při občasném koncertě.
Po řadě let se mi ujasnila i základní nálada některých vážných a stejnoměrně se táhnoucích skladeb baroka. Poznal jsem, že je tam pocit osamění, vyvržení člověka z nazírání božských světů, uvědomění se na zemi v odtržení od božích milostí. Velká část hudebního baroka je lkající zpěv božích sirotků na studené planetě. Souvisí to s další fází sestupu člověka do hmoty. Ještě za dob gótiky byl možný vzmach ducha a odezva shora. Hudební baroko spadlo beznadějně na zem (s výjimku řady monumentálních děl Bacha a Händela), prožilo určitou křeč pouhé nápodoby touhy po vzmachu, která však už byla, a musela být, jen umělá, bez pravé odezvy. Je tam tesklivý vztah k Bohu neznámému, beznadějně vzdálenému. Velká část baroka je rezignovaná únava z marné spirituální touhy. Odtud musel vzejít nový, vědomější, ba heroický vzmach vídeňského klasicismu (Haydn, Mozart, Beethoven), ale třeba i mannheimské školy (Jan Václav Stamic aj.), následovaný barevností romantismu, kdy se člověk nadějněji a barevněji uvědomoval v krásách přírody, národa, lásky mezi mužem a ženou a jejich osudů… Zde započalo hudební uchopení člověka v jeho zemském životě, a z této šíře mohlo dojít k novým vzmachům klasiků a novoromantiků, kteří se do sfér ducha dostávali obtížněji, ale samostatněji (Mahler aj.), a k dalšímu objevování aktuálnosti a motivací podnětů k hudbě v oblasti národa, mýtů, tradic, metafyziky přírody, v oblasti terénu duševně duchovního života (i náš Smetana, Dvořák, Suk…). Zatímco životní pocit baroka byl skladateli hudebně vyjadřován velmi shodně po stránce obsahu i formy, takže je často obtížné rozeznat jednotlivé skladatele, počínaje vídeňským klasicismem a zejména romantismem, novoromantismem a novoklasicismem, nastává stále hlubší niterná individualizace – souvislost s rozvíjející se duší vědomou.
DUCHOVNÍ BYTOSTI NADOSAH
Nejen tu tzv. vážnou, ale i tu tzv. lehkou hudbu (např. Beatles, ABBA, Enya, S+G, Ulrychovi apod.) bychom měli přijímat s plným soustředěním, ne jako neposlouchanou kulisu ani jako poslouchaný doprovod k nějaké práci nebo konverzaci. Tím si něco zpovrchňujeme a znevažujeme, navykáme si na ledabylost. Vypráví se, jak mnich říkal novicovi: Když jíš, nepřemýšlej, co se budeš modlit. Když se modlíš, nepřemýšlej při tom o jídle.
Jsme-li v chrámu, neprohlížíme si kreslený humor ani neřešíme nákupy. Umění má být posvátností, vyžaduje plné koncentrace, jinak si tříštíme pozornost a pozbýváme schopnost k duchovním prožitkům. Příslušný lotosový plátek (schopnost, vnímací orgán) se tak nevyvíjí, ale živoří jak záhonek, po kterém neukázněně běháme. Poslechem umělecké hudby máme sloužit kráse a lásce. Služba však vyžaduje úctu a plné soustředění. Přistupujeme-li k hudbě jen pro svou konzumaci, pro sebe „udělat si hezky“, nikdy se ke skutečné kráse nepropracujeme. Je to pak jen vytváření si pohodičky, natřásáme se: já se mám, mně je teď úžasně… Krása, umělecká inspirace je ale dílem duchovních bytostí (třeba i u takového Petra Ulrycha, a nemusí o tom ani vědět) a vyžaduje společnou a vděčnou radost s autorem, sdílení i se všemi minulými a budoucími posluchači, s lidstvem, že toto je sneseno na zemi pro všechny. Jak zdůrazňuje Morgenstern: Né – teď dávají něco od Beethovena, nýbrž – teď je Beethoven. Pak je prožitek umění bohoslužbou, duchovní prací. Pak se prožitek díla stává i naším činem a vstáváme od něho aspoň trochu jiní, bohatší nebo čistší, radostnější nebo odvážnější, než před tím. Umění nás má samo sebou vybízet k touze: „Musím změnit něco v sobě, chci být čistší, otevřenější kráse, chci radostně sdílet tento poklad s autorem, s dalšími lidmi a s duchovními bytostmi, které stojí při vzniku díla i při jeho opravdovém poslechu. Prožitkem umění se dostávám do blízkosti, někdy i počátku napojení na duchovní hierarchie. Autor díla je nyní mým učitelem a vede mne k tomu.“
I v obyčejné lidové či pop melodii může být ryzí prvek světa Múz. Pak nemám potřebu unést se zanotováním kdekteré písničky, jejíž název zaslechnu, ani potřebu sebou škubat do rytmu, ani se honem před někým blýsknout, jak jsem bystře poznal dílo či interpreta apod. Tím to dostávám ze sebe naopak ven, do povrchnosti.
Pak začnu časem i sám rozeznávat, co mne pozvedá ke kráse a co je jen davovým podbízením se či snobsky nebo čuníkovsky sdílenou špínou. Pak si i v žánru, ba úzkém podžánru odliším kvalitu od padělku, pak uzřím nebetyčný rozdíl například mezi Ulrychem - a Nohavicou, Enyou - a Madonnou, Mc Cartneym - a Jacksonem, Javory - a Kabáty, eurytmií - a mažoretkami... Pak člověk sám vyciťuje, co jeho astrální a éterné tělo prozařuje a zradostňuje, a co ho mechanicky udupává do země, do mrtvého strojového pohybu. Nebo – co jej inspiruje k čistému prožitku lásky (třeba i té konkrétní, kterou právě s někým prožívá), a co ho olizuje a obetkává smyslností, erotickou slizkostí či nestvůrností. „Vše si dělám sám“, říkal Drtikol. Podobně – vše si člověk vybírá sám, vše si prožívá podle svého rozhodnutí a své snahy.
2024 ©