* Podle moudrých - nemoci, které souvisí s úbytkem energie životního éteru, jako třeba nervóza získaná přepracováním, duševní námahou, smutkem, rozčilováním a jinými mocnými dojmy osobního cítění, se léčí výhodně v lesích, protože tam proudí životní étery spojené s ozonem. To jsou síly duchů Moudrosti, působící ze Slunce ve vegetačním životě, v němž člověk doplňuje přirozenou cestou dechového procesu ochablé síly svého éterického těla. Když se oddává klidu bez vášnivého prožívání své nižší astrality, mohou se zkažené éterické substance alespoň částečně vyměňovat, poněvadž člověk vybočí ze svých starých denních zvyků. Kdyby současně povznášel svoji mysl k duchovním silám, tím by se podstatně zvýšil účinek léčení. Když aspoň nechá plně působit na sebe vznešenou krásu a čistotu přírody, nabývá nového zdraví a posily těla éterického. Lékaři, alespoň ti anthroposofičtí, by měli doporučovat pobyt v lese.
Kdo však svou myšlenkovou sféru zatěžuje nezvládanými chtivostmi, neetikou, neestetikou... a nevzdá se nižší myšlenkové sféry, ten ani v přírodě nenabývá pravého posílení. Ten, kdo splyne s přírodou, otevře jí své éterické tělo a poddá se její inspiraci, vrací se osvěžen s novým zdravím do denního života. Prvotní musí být obdiv a láska k přírodě, nikoliv osobní chtění zdravotního prospěchu. Naše cítění bychom měli směrovat někdy i opačně, než je obvyklé: Dávat přírodě, žehnat jí, probouzet ji ze zakletí hmotného spánku silami Krista.
* Ten tzv. duchovní člověk chvíli kohosi tvrdě kritizoval a když jsem připojil též jednu kritickou větu, poučil mne, že přece každý jsme nějaký a nemáme co kritizovat, máme být pozitivní.
Jiní se bojí vyslovit pravdu o něčem nebo někom nahlas, snad aby si neodřeli svou duchovní metalízu. (Samozřejmě že jiná věc je šíření pomluv, dohadů atd.) Jsou okatě vzorní, ale stejně jim to někde ujede a nevědí o tom. To je to dělání duchovna, imitace hodnot.
* Doba komunistické normalizace je dávno za námi. Ale historické vzorce chování se utvářejí v přelomových dobách a utvářejí se nadlouho – nevymírají, dokud je nějaká další přelomová zkušenost nepřemaže. Vzorce chování z doby podřizování se komunismu jsou u nás leckde stále živé. Když se na to soustředíte, zachytíte je v konverzaci, v různých narážkách a vtipech docela často. Vývoj posledních desetiletí nepřinesl žádnou dost silnou sjednocující zkušenost. Asi k tomu potřebujeme nějaké zvraty, neměli jsme se čím v poslední době vzchopit.
* Pan Prokofjev odešel v r. 2014 na neléčitelknou chorobu. Před tím obeslal přátele a známé silně působícím mailem: omlouval se, že vzhledem k postupující chorobě přestává odpovídat na maily, brát telefony, cestovat, přijímat návštěvy.
On byl z privilegované rodiny na Krymu (octl se tam poté, co ho Rusové obsadili), a "náhodou" našel v domě, který zabrali po nějakém básníkovi, celou anthroposofickou knihovnu, tuším že už v 15 letech.
Mrzelo mne (nás), že když mluví a píše o Slovanstvu (v knihách i na přednáškách), myslí tím jen Rusko a hovoří o jeho zářné duchovní budoucnosti. Tedy jsme se ho zeptali (měl jsem možnost krom přednášek strávit s ním v Bratislavě v úzké skupině víkend, snad v r. 1996), co říká na určení našich předsunutých slovanských národů. Popravdě odpověděl, že se tím dosud nezabýval. Nijak jsme ho nezajímali. Přes nás se ovšem anglo-germánský impuls musí rozvíjet a obohacovat, aby teprve poté přešla tato symbióza do Ruska.
On si vzal Němku a odešel do Německa. Připadalo mi, jako by se za svůj ruský původ snad styděl a snad aby nepůsobil příliš emotivně, osvojil si germánskou vážnost, ale až asi moc (to je jen soukromý dohad).
O smyslu odpuštění měl v Praze úžasnou přednášku už v r. 1992. Mám ještě některé na stroji psané soukromé překlady jeho děl od paní Zoubkové (přeložila s jeho svolením), ale těžko se mi to čte. Je to geniální, ale pro mne nějak suché. To ze Steinera často cítím laskavé étery, i když je to taky studium.
Drobnost: Když onehdy seděl v tureckém sedu na kanapi u Ericha, hovořili jsme mezi sebou a náhodně někdo z nás vyslovil jméno Váňa. Pan Prokofjev, uslyšev to, téměř nadskočil a velmi opovržlivě a káravě opakoval: Vááááňa. Jen na vysvětlenou: Dr. Zdeněk Váňa byl krom předsedy Anthroposofické společnosti i mezinárodně uznávaný a překládaný slovanský historik (např. kniha Bůžci a bohové starých Slovanů) a na rozdíl od Prokofjeva, který kladl vznik Slovanstva do 5. - 6. století, pan Váňa psal o formování baltoslovanského substrátu již od prvních staletí po Kristu. Ve svých dílech si v tom navzájem oponovali.
* O Polsko se koncem války podělili tajnou dohodou Němci a Sověti napůl. Nemají to Poláci v dějinách snadné, mít takové dva sousedy. Jsme u nich prý velmi oblíbený národ, ale nedivím se, když měli krom nás vedle sebe jen tyhle dvě agresorské obludy.
Například - Němci jim zničili celou Varšavu včetně nesmírně cenných historických staveb a památek. Ruská vojska stála před Varšavou, mohla zasáhnout, ale zlomyslně nechali Němcům volnost.
I když sem kdysi jezdili polští šmelináři a podvodníci a neměli tu dobrou pověst, mám Poláky docela rád. Je to hrdý národ, měli - na rozdíl od nás - svou početnou aristokracii, šlechtu... (U nás byla šlechta po Bílé hoře zlikvidovaná a už jsme se nevzpamatovali.) I za komunistů to měli volnější, měli blízko k americké kultuře, běžely tam západní filmy, západní hudba, silná církev (byť jakkoli vnějšková). Nerušili jako jediní vysílání Svobodné Evropy (dodneška se mi vrací z rádia - Tu rozglošna polska, radia wolna Evropa - polské vysílání SE, které jsem občas poslouchával, když bylo naše rušené). Doc. Rypota z VŠE při přednáškách z politické ekonomie hřímal v r. 1967 na adresu polských soudruhů, že každý druhý stranický tajemník tam chodí v neděli do kostela.
* To bylo!: před usnutím jsem si v duchu přehrával kousek něčí symfonie, a najednou se mi podařilo složit (spíš najít kdesi v éteru) melodii, velmi jednoduchou, se kterou jsem si pohrával v různých tóninách, tempech, nástrojovém obsazení, až z toho - při dosložení trochy další muziky, která už nemusela nést tu melodii, byla celá věta do symfonie. A protože často se základní motiv 1. věty jen s nuancemi opakuje ve 3. nebo 4. větě, pak si myslím, že když už bych byl v tom skládání, tak by se ten "zbytek" nabídnul při troše úsilí taky. Takže by byla symfonie - v klasickém slohu. Jenže - neumím noty (rozeznávat ani zapisovat), takže symfonie není. Melodie, které mne večer napadají, a byl jich už bezpočet, si do rána nepamatuju. Snad příště něco takového. Ba zaslechl jsem párkrát i jakési nebeské nástroje s jinými než na zemi docílitelnými zvuky. Pak byl takový klavír jen nemotornou nápodobou, ale díky Bohu i za něj.
* Drtikol říkal: Postavit se na stanovisko, že to mám. (Samozřejmě že bez pýchy.) Nedávat to do času - "jó, jednou..." Nebo i jinak - s naprostou důvěrou se svěřit vyššímu vedení, chcete-li - Kristu. Pak na sebe nespěcháme, ale rádi přijímáme svou látku k učení. Nebo, slovy RS - S důvěrou v Krista si mohu říkat - nechť jen přijdou další inkarnace, budu jim radostně dávat hodnotnější a hodnotnější obsah.
Že máte nedůtklivost, ješitnost atd. - to je přirozené, nermuťte se z toho, a když poznáváte i jen logikou tu zbytečnost či hloupost toho, tak ono to bude časem ustupovat. Bez tisíců selhání to někdy nejde. Důležitá je snaha a sebepoznání.
* Nekritizujte se, že duchovní pravdy jen "papouškujete". I to "papouškování" má smysl, pokud hledáme poctivě dál a jsme schopni oživení a zanícení: vybíráme si sami podle své úrovně, svých ideálů a tužeb to, co chceme papouškovat, a tím se to do nás vstřebává. Opak toho je mentální lenost, laxnost, netečnost, zmechanizovanost. To jsou pak skutečná duchovní nedochůdčata. (Aha, došlo mi, že slovo nedochůdče vzniklo, že byl někdo porozen dřív, než s ním matka měla dochodit těch 9 měsíců, a přeneseně se to užívá i pro duši.)
Kdosi napsal, že vše už bylo v lidstvu myšleno, tedy jen zachycujeme a přebíráme, co "letí" kolem. Ale CO zachycujeme, je na nás. Tedy ani já netvořím, jen přetvářím to, co už tu je. Takže - taky papouškuju.
Ano, práce duchovní má smysl, ale produchovňovat, tedy s postojem bohoslužby lze vykonávat i nutnou denní práci, i ta může být posvátným úkolem (nelze to říci jen o bezúčelných zájmech, kterými si obsluhujeme svou nižší časnou libost).
* Píšete, že bez Villonovy geniální poezie si nedovedeme svět umění představit a že on byl přitom opilec, násilník, snad i zločinec... Tady můžeme rozlišovat (podle mého): Tyhle věci jsou ošklivé, ale pramení z nezvládnuté astrality, jsou to impulsivní přestupky. Tam je možná rychlejší náprava. Ale třeba kolaborantství, zrádcovství hodnot je už z vědomého já, a to je mnohem horší, je to promyšlené celým člověkem. (Z Otčenáše rozdíl: ...pokušení = AT, ... "...zlého" = já). Jistě, i Liszt byl sukničkář a opilec (údajně skončil opilý v příkopě), Smetana měl poměrů bezpočet..., ale byli v Já charakterní, brali se za pravdu a právo, měli inspiraci Múz, obohatili lidstvo, což je podstatnější. Své lidství si v dalších dobách budou přepracovávat, tak jako my všichni ostatní.
* Nerozumím si, ale to nevadí: to povídací trajdání na Slovensko a Moravu bylo milé, snad i užitečné, ale doma v klidu a u počítače a mailů se mám nejlíp a myšlenka na další trajdání mi přijde vždycky zprvu namáhavá, nepohodlná. A teď jsem dostal psaníčko (na papíru a rukou, jako kdysi jsme psávali) od Milady Škárové - brněnské geoložky a neoficiální březinoložky, zve mne na 16. září do Tišnova na vzpomínkovou akci na Annu Pammrovou, dopisovací hlubokou přítelkyni Otokara Březiny. Mohlo by to být milé pobytí tam. Pammrové si moc vážím. Asi se tam ale ode mne něco čeká. Takže zase znova: to abych si něco napsal a pak se zpaměti "učil Funka". Ale mám útěchu: i pan dr. Dostal se prý své napsané přednášky musel napřed naučit celé zpaměti, slovo od slova.
* Píšeš, že nabrání sil o dovolené je nejen odpočinek těla (někdy tělo naopak zapojujeme a namáháme turistikou ap.), ale změna činností, zkypření nitra, je to pravé. Vlastně - asi to je právě podstata toho, čemu říkáme odpočnek.
Je pravda, že například určitá rozhodnutí či nové postoje, které jsme si dřív před duší jen teoreticky přehrávali, se nám po návratu z dovolené častěji daří odteoretizovávat a skutečně uplatňovat. Ale jde i o jiné věci - třeba jen pocit větší jistoty v tom či onom... apod.
Steiner psal, že změnou místa (cestováním) se mění něco v naší krvi. Všímám si taky odedávna, že po příjezdu z nějakého pobytu se mi drobátko mění nálady z věcí či činností, které jsem před tím pěstoval. Trochu jiný přístup je to. Třeba ke čtení i k některým věcem. I doma jsem zas nově. Zkus si to pozorovat, třeba až přijedeš z dovolené. Možná je to i jednoduše tím, že se přetrhne aurická či náladová kontinuita a začíná se trochu ponovu.
* Mám rád tu logickou argumentaci Cyrila Höschla. Hele jak se zabýval dnešními cenami másla: Tak především si pojďme říci, že v současné době je u nás máslo asi nejlevnější v dějinách. V roce 1989 stálo 250 g másla v průměru 10 Kčs. Průměrná mzda v té době byla 3170 Kčs. Jestliže je dnes průměrná mzda (k 5. 6. 2017) 27 889 Kč hrubého, pak by máslo muselo nyní stát více než 88 Kč (!), abychom mohli říci, že je pro nás dražší než tehdy. Takže klídek.
* Z programu na Slovensku, společného s Perlou Voberovou a Miladou Perháčovou: Je zajímavé, že opět, aniž bych to vyloženě čekal, cítím po přejetí hranic, tak jako kdysi před lety, tu změnu: na Slovensku je něco mladšího, svěžejšího, panenštějšího, upřímnějšího, ale i náchylnějšího k ukřivděnosti. Při cestě zpět - v ČR (nesnáším tu slovní zparchantělinu Česko) mám pocit většího bezpečí, zakořenění, jistoty, zralosti, ale i počínající národní vyprahlosti, ošuntělosti, okoralosti, životní nudy. Zajímavý postřeh: Milan Lasica řekl, že Češi mají větší smysl pro humor, Slováci že se berou moc vážně.
Potěšilo mne, že na setkání skoro převládali muži, to je neobvyklé. Bylo to milé pobytí na Perly "křesťanském ašramu" (jak jsem si její Dom u bielej ruže nazval), jedlo se vždycky venku na stolečkách na trávě. Je tam úžasná krajina. Neustále se jede mezi horskými pásmy hustě zarostlými buky a duby, někdy i lípami. Tolik neobydlených, jen přírodních oblastí tady asi nemáme. Mají na Slovensku asi lepší silnice i dálnice než tady, i s pravidelnými odpočívadly, dokonalým značením atd. Vůbec jsem si uvědomil, oproti dávným zkušenostem, že se ze Sl. stala velmi kultivovaná, sebevědomá evropská země (aspoň co jsem si všimnul).
Knížek se prodalo docela dost, je vidět že u nich funkoviny nejsou k mání. Pí Fuxová z Nového Fénixu se mi před tím po telefonu nabízela, že by jela se mnou, aby tam propagovala NF. To by tam nepatřilo. Aspon jsem jí slíbil, že tam vystavím časopis Phoenix i NF k rozebrání. Teď jí udělím ránu oznámením, že z nabízených časopisů, byť zdarma, si nevzali ani jeden. Ale jsem i rád, aspon mne neztotožňují s těmi pošetilostmi zmaterializovaného okultismu, prezentovaného pro egoisticky motivované cíle a výhodičky, a spirituálního bulváru či levičácké povrchnosti, co se tam tiskne. Vůbec někdy uvažuju, že skončím spolupráci, protože nehodlám být nadále ztotožňován s metodami a postoji, které se tam šíří (nepřirozené navracení do minulých inkarnací ap.). Jenže zatím u mne vítězí pragmatický postoj, že snad (???) lepší publikování sem, než nic. Časopis, jako bývala počátkem 90. let Gemma, tady chybí.
* Původ Tvých problémů? Kontroluj si, jestli nemáš i při cizích problémech v sobě vyčuhující pocit provinění, jako že za to spolumůžeš? Vždycky na Tebe rodiče házeli vinu a někde to možná ještě máš. Bereš si na sebe i problémy potomků až příliš. Jak z toho? Zkus tohle: Představ si to zkusmo až ab absurdum: dejme tomu že bys měla šest a patnáct vnoučat, všechny s problémy. Co bys s tím musela udělat ve svém nitru, to udělej už teď. Nést trvale tíhu druhých nelze, ale odevzdávat jejich problémy vyššímu řízení. Tu tíhu za nás převzal Kristus. Ale je i zákon karmy.
Nechtěj radit, pokud nejseš tázána. Někdy jistě přijde situace, že můžeš pomoci. Ale i to dělej neosobně - bez zatetelení se, že seš zrovna užitečná.
* Četl jsem kdesi trefně napsáno: Češi v Bílém domě: Miláčkem amerických prezidentů byl Havel. Zeman a Klaus neuspěli. Prezident Miloš Zeman se během svého výkonu funkce hlavy státu sice do Spojených států podívat už několikrát, do Bílého domu na setkání se prezidentem však zatím nezavítal. Donald Trump ho sice oficiálně pozval, plánovaná schůzka ale nakonec byla odložena na neurčito. V případě prvního prezidenta České republiky Václava Havla ale lze mluvit o opaku, a své návštěvy Bílého domu má za sebou i jeho nástupce Václav Klaus.
A reakce čtenářky M. G.: "Také Václav Havel byl po válce jediný prezident, který nás reprezentoval tak úžasným způsobem, že si to většina Čechů nezaslouží.
Ti dva narcisové ? Klaus se uměl alespoň chovat, i když byl často neomalený a arogantní. Zeman-Ovar, ten má kromě Klausovského megaega a narcismu ještě buranské chování a evidentně vypitý mozek. Jeho svět jsou lži, výsměch, ponižování, dokazování co vše si může dovolit... Větší ostudu snad nedělal ani Husák.Ten byl přesvědčený komouš a podle toho se choval, ale jisté dekórum uměl zachovat. Když si proberu všechny prezidenty, co jsme měli, Zeman je největší ostuda.A ke všemu zvolená lidmi v našem státě.Tady se na diktaturu z cizí země nemůžeme vymlouvat.O to větší historická blamáž a ostuda českých dějin."
* Jako jeden z prvních článků na tomhle webu jsem měl úvahy o charakteru Nohavici - versus třeba Kryl nebo Hutka. Jsem líný to hledat, je to někde na začátku webových stránek. Teď se tohle téma aktualizuje - a opět žádné překvapení. Nebo přesněji - je to horší, než se dosud vědělo.
Je populární a líbí se. Tedy jeho písničky. Jak se ale líbí Jaromír Nohavica
jako člověk? Charakteristické: právě přebral vyznamenání od Zemana. Svůj k svému.
Napsali o něm na internetu:
Pro mnohé ten šok přišel už před lety, kdy se na základě archivních
dokumentů ukázalo, že v létě 1989 Jaromír Nohavica
(https://nazory.aktualne.cz/jaromir-nohavica/l~i:keyword:31397/) informoval
Státní bezpečnost o své cestě do Vídně (tenkrát na druhé straně železné
opony), kde se potkal s kolegou písničkářem Karlem Krylem (také na druhé
straně opony, ovšem na rozdíl od Nohavici bez možnosti návratu do vlasti).
Samozřejmě, tak to bývalo: cesta na Západ nebyla zadarmo a cenou za ni pro
Nohavicu byla ona spolupráce s tajnou policií. Měl Kryla vyprovokovat k dehonestujícím výrokům, které by se tu pak využily.
V nedávných dnech vyšlo najevo, že toho bylo víc; Lidové noviny zveřejnily,
že Nohavica informoval StB (https://nazory.aktualne.cz/stb/l~i:keyword:518/)
opakovaně. Například o petici za propuštění disidenta Václava Havla (tehdy
byl Havel na rozdíl od Nohavici ve vězení). Ukázalo se také, že Nohavica se
s řídícím důstojníkem scházel docela často.
A teď ke všemu šokoval některé své fanoušky, když se vyfotil s Tomiem
Okamurou (https://www.aktualne.cz/wiki/domaci/tomio-okamura/r~i:wiki:2690/),
který je jedním ze symbolů české (vzhledem k Okamurově původu snad i
japonské) malosti. Zdálo by se, že Okamura, který dokáže tak šikovně stavět
na nenávisti k cizincům a vyvolávat strach, by se měl asi stát spíš terčem
písničkářovy kritiky než přízně. Přemýšlíte, jak by to vypadalo, kdyby o něm
Nohavica napsal text. Co třeba takhle:
…a řeknu vám ještě něco nakonec,
totiž, že cizinec není našinec,
pokud to ovšem není Japonec.
Nebo nějak podobně. Ale místo toho se nechal Okamurou vyfotit. A politik
fotku zveřejnil: "Potkal jsem se v Ostravě s Jarkem Nohavicou, popovídali
jsme si a jsem rád, že máme podobné názory na aktuální palčivé problémy."
Jen aby bylo jasno: nešlo o fotku náhodnou. Stejně tak není náhodná ani
nenávist a strach, které Okamura a další zasívají: strach je sice špatný
rádce, ale spolehlivý vazal. Davy ustrašených jsou vděčné každému, kdo s
nimi ten strach sdílí. Jako voliči jsou pro ně skvělí. Byl to strach, který zasel
Hitler, nacisté: byli to komunisté, kteří ještě krátce před rokem 1989 umně
dávkovali strach davům: z revanšismu, z návratu sudetských Němců, z návratu
kapitalistů, z pádu sociálních jistot… I dnes řada politiků pracuje se
strachem a dobře jim to jde, protože v téhle zemi je strach domovem po
desetiletí a vždy se najde vhodný nepřítel (naposledy uprchlíci, které
vidíme v televizi z jiných zemí). Práce se strachem je metoda stejně tak
stará jako nebezpečná, protože strach a nenávist jdou ruku v ruce a dalším
pokračováním je násilí.
Řeknete, co je Nohavicovi do toho všeho, co je nám do jeho fotky s Okamurou,
do jeho minulosti, písničky jsou pořád dobré. Ale hudebník, o kterém se
zdálo, že umí nahlédnout do lidské duše, by měl přece umět nahlédnout i do
manipulací a her, které s námi někteří hrají; ať už v zájmu režimu, kterému
slouží, či v zájmu vlastního úspěchu a prospěchu.
Mnozí to také tak vůči Nohavicovi dnes cítí: jako zradu a vyčítají mu to:
"Jdou po mně jdou…" může si dál zpívat Nohavica a připadat si jako podivný
hrdina z vlastní písně.
* Dnes jsem přemýšlel, proč musíš procházet tolika starostmi a povinnostmi a těžkostmi, hlavně kvůli rodičům, v téhle době téměř bez odpočinku. Jistě, dá se říci to, žes´ kdysi uhnula od duševního vypořádání se s rodiči a dnes musíš sama na sobě víc poznávat jejich chování, aby ses plněji niterně distancovala. Může to tak být, asi ano, ale má to další, nejen (snad) karmický, ale vývojový smysl (= nejen následek, nejen něco dohnat, ale i posun): V jistém smyslu byla Tvá duše donedávna jaksi útlá, labilní, málo obsáhla (tedy běžný stav řady lidí). Nebo jinak - byla příliš průchozí, málo zůstalo k dalšímu rozvoji. Nyní se každým dotekem problémů a starostí rozšiřuje, zvědomuje, zpevňuje. Roste a mohutní do obsáhlejšího niterného prostoru. Každou myšlenkou na denní běžnou těžkou situaci a problém přibývá, přirůstá o kousek do šíře. Umožňuješ to právě tou soustředěností, svědomitostí, neosobností, nereptáním, nelitováním se. Tyhle denní problémy, jejich obtížnost, přinášejí něco jako další a další větvičky v koruně lípy. Vytváříš si prostory, které už zůstanou a mohou být teď i v budoucnu vyplňovány novými a novými obsahy - podle toho, jaké hodnoty budeš vstřebávat. Jinak řečeno - Tvé nitro, Tvůj svět mohutní. Právě toto je dobré pro vstřebávání duchovní vědy. (Kdybys pěstovala pýchu, zvláště duchovní pýchu, byla by i ona mocnější, mohutnější, nebezpečnější pro budoucno.) Těmi denními těžko řešitelnými doteky osudu se Ti rozšiřuje Tvůj kosmos, "moře". I toto je jedna z odpovědí na to, když cítíš, jak je zvláště v téhle době, etapě, pro Tebe přínosné prostupování se duchovní vědou, případně uměním.
2024 ©