Církev – rizikové mravní prostředí pro děti; Dětské tragédie za církevními zdmi
Komu by (také) mohly patřit naše modlitby? Začněme úryvkem z Internetu:
„V katolických školách v Nizozemsku zneužívali tisíce dětí.
Tisíce dětí byly sexuálně zneužívány v nizozemských katolických institucích a církevní představitelé selhali při řešení tohoto problému. Nebyli schopni ani pomoci obětem. Plyne to z vyšetřování nezávislé komise, jehož závěry byly zveřejněny v pátek, napsala agentura AP.
16. 12. 2011 - 11:54 - Haag
Komise eviduje 1800 stížností na zneužívání v katolických školách, seminářích a sirotčincích. Tyto instituce zneužívání přehlížely.
Komise provedla šetření mezi 34 000 lidmi. Ukázalo, že každé desáté nizozemské dítě trpělo nějakou formou zneužívání. V případě dětí, o něž pečovaly katolické instituce, to ale bylo každé páté.
"Několik desítek tisíc nezletilých mezi lety 1945 a 2010 bylo vystaveno nepříjemnému sexuálnímu chování lehké, vážné nebo velmi vážné formy ze strany nizozemské katolické církve," konstatuje loni zřízená komise v závěrečné zprávě.
Komise byla ustavena loni poté, co se skandály se zneužívanými dětmi ze strany představitelů kléru objevily v jiných evropských zemích. Vede ji bývalý ministr Wim Deetman. Zaměřila se na zneužívání od roku 1945.“
Jak víme, skandály obdobného rozsahu propukly již v řadě západoevropských zemí i v Americe. Pořád je to asi jen vrchol ledovce. V Nizozemí to byly desetitisíce. Řádově to ve světě mohou být od roku 1945, ke kterému zjišťování dosahuje, jistě statisíce, spíše miliony. U nás k této situaci církev, aspoň co vím, spíše mlčí a nic se nezjišťuje. Jediný případ zneužívání knězem se dostal do televize před několika lety z jedné moravské vesnice (snad Lysice), kdy se ale biskup Graubner za provinilého kněze ještě drze postavil. Alespoň zpočátku. Ještě cyničtější zpupnost projevili rakouští biskupové, kteří provalené aféry označili za podlý útok proti církvi, která je prý pronásledovaná tak jako byl Ježíš Kristus. O obětech ani slovo.
Za takovéto situace, kdy se k věci řadu desetiletí mlčelo, je „láska k bližnímu“, hlásaná církví spíše výsměchem křesťanství. Rodiče mlčeli také. Nechtěli to slyšet, odporovalo to jejich pohodlnému zploštělému církevnímu paradigmatu. Dětem nebyly ke sdělení takové zkušenosti vytvořeny psychické podmínky. Není ani zavedeno, že by do církvemi spravovaných prostorů pro děti vstupovali sociální pracovníci na šetření. Bylo by nanejvýš potřebné rozšířit oblasti šetření i sem. Mentalita rodičů-katolíků na cosi takového nebyla vůbec připravena a tak když se dítě přiznalo, mělo z toho samo ještě větší pocit provinění, protože často byly rodičovské reakce přibližně: „Pan farář? To se nestydíš tohle o něm říkat?“ Církevní společenství dané farnosti byla tak úzce spjatá a natolik pokrytecká, že společná atmosféra nic podobného sdělovat, natož řešit nedovolovala, žalobník by byl sám znectěn. Farář nesměl být zpochybňován, mnohdy faráři očernili či ostrakizovali naopak toho, kdo se jakkoli protivil. Ostatní se subordinovaně přidali. Papež se sice obětem omluvil, ale až poté, co byla situace neúnosná, odliv oveček markantní a ostuda celosvětová. Jistě, že o všem musel vědět dřív. Takto přišel, řečeno náboženským slovníkem, „s křížkem po funuse“, lítost a omluva postrádala věrohodnost. Lze snad chápat, že s promořeností mnoha kněžských prostředí homosexualitou se dá těžko co dělat. Pokud se ale zneužívání týká dětí, je to zcela odlišná závažnost i zodpovědnost.
Panuje tu cosi těžko pochopitelného: takovéto prohřešky a zločiny kněží nejsou skoro nikdy předávány orgánům činným v trestním řízení, nýbrž se vše ututlá v církvi. Všude jinde za zneužívání či znásilnění dostávají pachatelé i několikaletý trest. Zde k tomu docházelo soustavně, hromadně a po desetiletí. Připomíná to manýry někdejších straníků, kdy se za ně strana postavila a dokud byli s nadřízenými orgány zadobře, jejich prohřešky či zločiny se v lepším případě jen projednaly v užším stranickém kruhu. V každé zemi existují paragrafy, že neohlášení trestného činu je trestné. Mlčení znamená napomáhání trestnému činu. Církevní zaměstnanci jsou v tomto, jak vidno, dosud privilegovaní. Zákon se zde nevztahuje na všechny. Církev s často až morální okázalostí bojuje proti potratům jakožto vraždám nenarozených dětí. Na její půdě ale dochází k vraždám dětských duší, neméně závažným. Ztrácí tím na veřejnosti zbytek morálního kreditu. Že by snad bylo pravdivé ono proroctví (snad jedno z fatimských, údajně chovaných v tajných archivech Vatikánu), podle kterého by nynější papež byl předposledním, a s vládou toho posledního by měla zaniknout i církevní instituce?
Bylo by nanejvýš užitečné ustavení mezioborového týmu, složeného z psychologů, sociologů, pedagogů, právníků, legislativců, sociálních pracovníků a církevních činitelů, kde by se stanovil systém či model pravidel kontroly a mechanismus oznamování takovýchto událostí, který by byl mentálně i fyzicky dostupný právě dětem z církevních zařízení (například zřízení bezplatné telefonní linky a povinnost jejího oznámení na nástěnce příslušných církevních zařízení, návštěvy sociálních pracovníků a možnost nerušeného rozhovoru s dětmi mezi čtyřma očima apod.), případně i speciální legislativní úprava. Dosud byla náprava ponechána zase jen na církvi. To není dostačující ("kozel zahradníkem"). Církev nemá, jak vidno, dostačující vnitřní kontrolní mechanismus ani dostatek křesťanské i obyčejné lidské morální síly. EU je zneklidněna tím, že v České republice může být zlobivé dítě občas třepnuto přes zadek. V sociální oblasti jsme proto hůře hodnoceni. Je to snazší vytýkání, než cíleně pronikat do lůna církevních struktur, plných soustavného násilí na dětech včetně drilu a fyzických trestů (viz například i pražská katolická komunita otce Vladimíra v 90. letech s psychickým terorem, později v tichosti zrušená.)
V Československu vyšlo dodatečně najevo, že kolaborantské katolické hnutí 70. a 80. let Pacem in Terris, tedy část kněží, spolupracujících s KSČ a StB a udávajících i vlastní farníky, za což získávali oproti svým kolegům různé prebendy (vyšší platy, možnost cestování ven, lepší byty apod.), bylo kněžskou homosexualitou a pedofilií promořeno nejvíc. Neriskovali nic. Papež Jan Pavel II. toto prokomunistické hnutí části katolických kněží zakázal, ale marně. "Pacemáci", jak byli přezdíváni, byli morálně odsuzováni i mnoha svými kolegy, ale též marně. Pacem in Terris bylo zrušeno až po převratu.
Kněží právem hartusí nad zkažeností dnešního světa, nad prostitucí apod. Jenže: prostituce, nevěstince atd. jsou „instituce“ pořád čestnější a z jistého pohledu relativně mravnější, protože jednak nic nekamuflují a je to čestný a dobrovolný obchod (byť hříšný) dospělých lidí, zatímco mnozí kněží otrle zneužívají nevinné děti a mrzačí jejich duši mnohdy doživotně, zejména pro partnerské soužití, zanechávajíce v nich traumata a zkreslený pohled na sexualitu. Tito zneužívaní si ponesou v souvislostí se svým tělem modely trýznivého chování, kterým byli podrobeni, potupeni, poníženi a zhnuseni. Sotva kdy budou moci prožít radostný úlevný projev partnerské lásky na tělesné úrovni, kdy těla reagují na radost, blízkost a souznění duší.
Občas se dočítáme o znásilňování v té či oné sektě. Tam ovšem doplácí dospělí lidé na svou naivitu, důvěřivost, nebo i na chtění se nějak bezpracně dobrat k výjimečným výsledkům, přičemž je čeká takováto nepříjemná lekce, aby vystřízlivěli. Všichni tam ovšem vstoupili dobrovolně, vědomě a ve věku dospělém. Církevní zneužívání a často i soustavné mučení bezbranných dětí převyšuje v rozsahu i závažnosti mnohonásobně všechny sekty dohromady.
Kněžský celibát měl kdysi smysl kvůli soustředění času a zájmů kněze pro jeho činnost. Měl ale i jiný původní účel. Dávní církevní otcové, kteří toto ustanovili, měli ještě vhled do okultních zákonitostí a celibátem sledovali transformaci plodivé síly průduchem po páteři nahoru. Ta, pokud se podaří, znamená obrovský příliv proměněných plodivých sil éterického těla ve prospěch životního elánu, energie, charisma; takový člověk může sršet energií, léčit i pohledem či slovem apod. Povinná kněžská lysina symbolizovala právě vyzvednutí plodivé síly nad hlavu otvorem na temeni. To vše se samozřejmě zapomnělo a podobně jako řada dalších církevních dogmat, udržuje se již jen mrtvá slupka a tradice bez znalosti účelu. Tím se vynucený celibát stává pro mnohé nepřirozeným. Jsou někdy v obtížné situaci, kdy snad i upřímně touží po kněžství, ale askeze nejsou schopni. Nikoho to ovšem neomlouvá “řešit“ si své pudy na úkor nevinných dětských obětí včetně těch v sirotčincích.
Malá osobní poznámka: Když jsme měli v r. 2009 rezervovánu možnost víkendového setkání se čtenáři přímo na vrchu Hostýn v církevním Poutnickém domě (cca 25 lůžek), několik dní před akcí přišel nervózní telefonát z Matice svatohostýnské, že dohodu vypovídají, tedy náš pobyt ruší, protože prý „učení pana Funka je v rozporu s učením Římskokatolické církve“. Vysvětlit to nedokázali. Nevím, že bych měl nějaké své “učení“, patrně si mne ale prověřovali a snad našli na webových stránkách nějakou zmínku o reinkarnaci, což je pro mnohé z nich jako rudý hadr pro býka. Takovouto ideologickou diverzi nemohli ve svých prostorách potřebovat. Hm: před čtyřiceti lety mne vyhodil buddhista František Hein, Drtikolův žák poté, co se dozvěděl, že dělám tibetský buddhismus podle doktora Tomáše. Připadal jsem si teď taky tak. Nakonec jsem byl po provalení těchto církevních afér spíš rád, že s takovouto římsko-katolicko-pedofilní organizací nemáme nic společného. Ostatně – kýčovité malůvky svatých a různé pouťové cetky na stěnách, nástěnkách, pultech atd., kterými jsou tyto svatohostýnské prostory i uvnitř, nejen ve stáncích propagandisticky přeplácány a které připomínají fanatické vtloukání někdejší vládnoucí ideologie do hlav davu, by nás asi rušily. V důsledku to přineslo nalezení zcela optimálního místa a objektu pro naše víkendy o dva kilometry níž, ve vile-penzionu Sola Gratia na úpatí Hostýna. (Mimochodem, z kohoutků tam teče voda z téhož pramenu, který ve vodní kapli o kousek výš jímají poutníci jako léčivou vodu.)
A ještě jedna poznámka: Nikterak to neznamená, že by v církvi, mezi kněžími i věřícími, nemohli být úžasní, čistí a opravdoví lidé (viz např. článek Mach a Vích…, na těchto webových stránkách). Z církve vzešla i plejáda úžasných myslitelů, filosofů, mučedníků a odvážných lidí, zasluhujících nejvyšší úctu. I katolicismus má své osvobodivé hlubiny, hodné studia a následování. Mnozí českoslovenští farníci byli stateční v odporu vůči totalitě. Například koncem 80. let podepsalo v kostelích protirežimní petici za větší svobody atd. na půl milionu (!) odvážných věřících. I to je dobré vědět.
2024 ©