Jaké to jsou pohádky?
Z mailu kamarádky
Místo na televizi jsme se raději dívali na DVD na pohádku - Jak se Franta naučil bát - s Kemrem, Filipovským, Trojanem, Vojtou - z roku 1959. Uvědomila jsem si, jak byly dřív pohádky nápadité, vkusné, nevnucovavě mravoučné, jemné a laskavé. Teď už to pár let ani nezkouším, dřív jsem v marné naději čekala na Vánoce novou hezkou pohádku. Nebyly. Jen letos jsem zkusila tu novou Micimutr, ale odpadla jsem brzo. Myslím že poslední hezká a vkusná byla Tři oříšky pro Popelku se Šafránkovou, a nádhernou hudbou Karla Svobody, nebo Malá mořská víla. Od té doby jsou to asi jen trapnosti.
Jde o princip, čím dřív pohádky taky a hlavně oslovovaly - ničím umělým, ale na všechno co v nich bylo si člověk sám u sebe mohl tak trochu šáhnout, když chtěl. U čisté dětské duše to mělo ohromný výchovný smysl a pamatuji se, jak mně někdy pointa pohádky docházela i několik dní, ale dokud jsem si všechno do detailů nepromyslela, nedalo mi to jako malé holce pokoj. A dřív ty jemné pohádky velmi rozvíjely fantazii. Pamatuji se, jak se kluci jakošermovali, ale nestříleli a vedle holek se červenali a holky si byly v duchu napravenými princeznami apod. To už dnes snad vůbec není. Jak by to děti obohatilo.
Jen krátce o té výše uvedené pohádce: Krásný urostlý junák Franta má se sebou svízel - neumí se bát. Umanul si proto, že se to půjde naučit do světa. Při svém putování pomáhá, napravuje, statečnost a odvaha se mu hodí. Ale strach pořád nemá a tak musí na své cestě pokračovat, i když by už rád zůstal u své milé Marjánky. Jak jen něžně, citlivě a nenuceně přivede děj pohádky diváka k poznání, že nakonec i hromotluk, silák a nebojácný Franta svůj strach uvítá, když přes něj pochopí, že má doopravdy rád. Poznává, že bázeň nemusí být jen tam, kde se dá snadno přemoci, ale že obava a nejistota se do mysli nasoukají třeba ve chvíli, když milujeme a nevíme, jestli bude náš cit opětován. A tak zaskočen svou láskou se šťastně raduje: "Kamarádi, já se naučil bát!" No není to nádhera? A bez triků, technických hloupostí, přesunů v čase a složitého čarování. Tahle pohádka je jen o krásné lidské duši a jejím poznávání.
K tomu KF: Pohádek, které by spojovaly zakódované hodnotové archetypy s vyprávěčským uměním, je dnes jako šafránu, spíš asi žádné. Ani v rádiu. Dobré jsou knižní od Aloise Bauera Zlatá panna, nakl. Fabula. Většina současných pisatelů pohádek ale nezná ani necítí podprahový eticko-mýtický náboj pohádek klasických, ani jejich přesné esoterické zákonitosti. Ty vkládají do duší poklad takového charakteru, jaký je pro určitý dětský věk nenahraditelný. Nyní naopak často vznikají karikatury, zpotvořeniny či neuctivé atrapy pohádek, kde fantazie není směrována morálním ani archetypovým kompasem, ale potácí se opilecky bez vnitřního řádu a svatokrádežně manipuluje, kramaří s klasickými pohádkovými postavami, asi jako zloděj, vynášející z chrámu sošky ke svému kšeftování. I negativní pohádkové postavy jako drak by měly budit určitou vážnost či odstup. Přesně tak máme nazírat na chytrost, agresivitu i temnotu našeho egoismu, který drak představoval. Ale jak máme být ve střehu a sebekontrole vůči egoismu, když moderní drak bývá i ukňouraný bázlivý chudáček k smíchu? Prohloubí se tím jen niterný chaos a hodnotová dezorientace.
V řadě moderních pohádek je vítězství dobra nad zlem předkládáno tak, aby vítězství budilo škodolibý úšklebek nebo laciný pocit převahy, kdy spolu s autorem dětský čtenář rozdupe zlo, ale nic vznešeného na jeho místo není postaveno; takto uvolněné místo není vyplněno silou svobodného Kristova impulsu. Vítězství kladného hrdiny ve většině moderních pohádek je servírováno na úrovni vítězství ve fotbale.
Správná pohádka obsahuje pratypy vlastností v nejčistší podobě - lítost, radost, vděk... Ani herci to dnes neumějí hrát, vkládají tam místo lítosti ukřičenou hysterii, místo zklamání uraženou pýchu, místo rozhořčení žlučovitost, místo radosti jakousi vítěznou vykutálenost… Chybí cit pro specifiku žánru: děj často neplyne volně, ale hekticky, nervózně a rozkřičeně; divák namísto aby sám vyciťoval, domýšlel si, je téměř brán palicí po hlavě. Všimněme si naopak v Třech oříškách pro Popelku, kolik je tam volných chvilek, kde se děj nežene horečně kupředu, ale poskytuje zastavení, zasnění, pokochání přírodou, jízdou sněhem s koňmi či nevinnou krásou dětské herečky, klidné vychutnání situace.
Názor z internetu:
Zní to bohužel nevánočně a nesmířlivě, ale opravdu je nejvyšší čas přestat pohádky vyrábět úplně. Náměty už jsou zcela vyčerpané a variují se do zemdlení, nikdy se nesežene dost peněz, aby film vypadal dostatečně výpravně, není tu tvůrce, který by měl odvahu sáhnout po originální stylizaci. Životaschopnost většiny počinů má trvanlivost právě pouze na Vánoce, kdy jsou diváci pod vidinou pohody paradoxně ochotni zkonzumovat v televizi cokoli.
Přiznejme si, že dosavadní nesmrtelné vrcholy české pohádkové tvorby Tři oříšky pro Popelku (1973), S čerty nejsou žerty (1984) a Tři veterány (1983) už nikdy nikdo nedožene, nepřekoná, ani se jim nevyrovná - budeme-li chvíli hrát na sportovní terminologii. (Kdo chce, ať si přidá třeba ještě Šíleně smutnou princeznu nebo Honza málem králem.)
Je zvláštní, že producenty a dramaturgy nenapadla jednoduchá úvaha: totiž, že všechny staré dobré pohádky jsou dobré proto, že jsou staré. Jinými slovy, že svým vznikem i oblibou vycházejí z určitého dobového kontextu, kdy fungovaly jako únik před nudou šedivé normalizace.
Tehdy byly výpravy do světa upraveného, lehce modernizovaného a ironizovaného feudalismu možností, jak se vyhnout povinné politice - anebo lhaní o realitě. Byla v tom možnost smát se pozměněné minulosti a přitom na ni slastně a dovoleně vzpomínat - většina pohádek obsahovala i "výchovně kritický" náhled na zdegenerovanou šlechtu, kterou svou ryzostí převezou vždy "mladí muži a tu tam i nějaká dívka z lidu".
Tohle "mytologické jádro" - vlastní nejen televizním pohádkám - se dnes stalo naprosto nepoužitelným a bylo by i nečitelné.
Navíc se paradoxně u scenáristů vytratil i cit pro jazyk a téměř úplně se rezignovalo na to, aby hrdinové byli sympatičtí; dnes by mělo stačit, že jsou hezcí. Nuda, nuda, nuda!
______________________________________________________________
2024 ©