MALÁ VELKÁ UDÁLOST ZE SKLONKU JEDNOHO ADVENTU.
Tak jako v řadě jiných oblastí, může platit, že i při zabydlování domu náhoda pomáhá těm, kteří jsou na ni připraveni. Někdy je k využití náhody či nápadu nutný podklad znalostí, jindy stačí čisté srdce. Nápad mé kamarádky se zprvu jevil jen impulsivně a náhodně, pak ale obohatil ji i její děti možná na celý život. Před mnoha roky si zabydlila jejich nový domek způsobem naprosto jedinečným. Jak? Stavba byla dokončena a čekalo se na dodělání jen několika maličkostí, na objednání stěhováku a hlavně na odvahu či rozhodnutí vše sbalit a připravit k velké akci stěhování.
Ale proč čekat, řekla si kamarádka s oběma menšími syny a třiadvacátého prosince naložili na vozík za autem postele, peřiny a trochu nádobí a převezli si to z dosavadní bytovky do domku. Momentální spontánní nápad, který přinesl vlnu čisté radosti, měl nakonec vyústění, které si aktéři zprvu ani neuvědomili. Když ráno otevřeli oči, poprvé ve svém domě, byl Štědrý den. Byl to ten nejkrásnější dárek. Čistá srdce jim umožnila se vděčně zastavit a tento dárek si vůbec uvědomit, nepřejít ho obvyklým nasměrováním myšlení na další a další úkoly a požadavky. Tři harmonické duše se zaradovaly. Symbolické bylo i to, že se to událo na sklonku adventu, počátkem slunovratu, kdy omlazené slunce povstává z únavy uzavírajícího se starého roku a vymaňuje se postupně z temnot k novému životu. I život v novém, nevybaveném domě se začal rozbíhat a rozjasňovat. Stěhování pak proběhlo postupně a v klidu.
Prozřetelnost někdy obdaruje neopakovatelným nápadem a souhrou okolností lidi s radostným a pokorným srdcem.
LETOŠNÍ PŘÍBĚH ČECHŮ Z AMERICKÉ GEORGIE.
Děti měly týden volno ze školy - byl Den díkůvzdání a vyrazili jsme využít sluníčka a vykoupat se. Vrátili jsme se v sobotu večer a v neděli jsme si vyrobili adventní věneček a děti si ozdobily stromeček /tady je to takový zvyk, že stromeček se zdobí na první adventní neděli, tak ho děti chtějí dodržovat/, mají radost.
Bylo kolem čtvrté hodiny odpoledne, někdo zvonil u dveří. To je tady taková velká vzácnost, protože tady v Americe se bez předešlé domluvy nikdo nenavštěvuje. Když jsem otevřela, viděla jsem Elenčinu kamarádku ze školy /byla u nás jednou na Elenčiných narozeninách na začátku roku/. Byla jsem překvapená, že je tam sama, nikde žádné auto s rodičem, a také že přišla pěšky - to je tady taky taková netypická věc. Chtěla mluvit s Elenkou a šla za ní do pokoje. Za chvilku za mnou Elenka přišla, že její kamarádka utekla z domu a nechce se vrátit. Chvilku jsem je ještě nechala spolu a pak jsem šla za nimi. Mluvily jsme spolu všechny tři hodně dlouho. Povídala mi, že rodiče jsou rozvedení, že s ní skoro nemluví, neposlouchají, když se s nimi snaží mluvit. Že má nějaké psychické potíže a tatínek jí při vypjatých situacích vyhrožuje, že ji dá na léčení, i když ona sama tam nechce a říká, že se cítí líp. Že se doma - ani u jednoho z rodičů necítí bezpečně, a že ji objali naposled tak před třemi lety. Nechtěla se vrátit domů a prosila mne, jestli u nás může zůstat alespoň jeden den. No a pak jsem si vysvětlily, že musím zavolat některému z rodičů, protože o ni budou mít strach /ona mi tvrdila, že ji hledat nebudou, že ji nenávidí/.
Mluvily jsme spolu ještě o spoustě a spoustě věcí a snažila jsem se ji ujistit, že i když se my dospělí někdy chováme nehezky, svoje děti milujeme. Pak jsme se dohodly, že zavoláme mamince. /Měla jsem na ni telefon kvůli těm narozeninám na počátku roku, holčička u sebe telefon neměla, protože jí ho rodiče zabavili./ Maminka byla šťastná, že se holčička našla a plakala do telefonu... pak si pro ni přijeli... Ještě než přijeli, tak jsme mluvily o tom, proč musí domů a nemůže momentálně u nás zůstat.
Jaká je skutečnost celé této situace nevím... Byla a jsem nesmírně vděčná za to, že mám s dětmi krásný vztah, že spolu mluvíme o všem a dokážeme problémy řešit - spolu. Bylo pro mne těžké si připustit, že ne všechny děti mají doma klidné prostředí, je jim projevována láska a hlavně, že jim rodiče věnují svůj čas. Pak se ze zdánlivé maličkosti vyklube velký problém a následky jsou děsivé. Bylo mi jí moc moc líto. Ať už bylo pozadí jakékoli, cítila jsem z ní bezmoc. Když pak odešla, děti mne objímaly a držely se mne jako klíšťata a říkaly, jak jsou šťastní, že se máme...
2024 ©