Malá úvaha: často narazíme na psychosomatické a podobné příčiny nemocí. Jistě, bývá to tak většinou. Z delší zkušenosti a porovnávání jsem ale nahlédl, že to zdaleka nebývá vždy tak jednoznačné, jak to leckdo z vykladačů suverénně vykládá. Jedna potíž může vzniknout buď ve výkladu příčiny samotné, jiná tím, že se člověk už té nectnosti zbavil, ale nahromadění elementálové oné nectnosti, vyloučení do aury, se ještě plně nerozpustili a tím se cosi najednou v těle vyrazilo, projevilo už jen jako "dočistění". Pak se to vyléčí rychle.
Jindy to může být i částečně převzatá rodová karma, a výklady tu nefungují, nebo může jít o různé kombinace příčin. Kromě toho: Porovnáváme-li výklady, co je čím vyvoláno, u různých kapacit (Kočí, Bezděk, Dahlke, Dethlefsen, Hay aj.), značně a někdy úplně se liší. Kolik jen naprosto rozdílných výkladů rakoviny zde podávají. (Napadá mne poťouchlost: mám-li potíž podle Bezděka za nějakou strašlivost v povaze, raději hledám dál, třeba si přečtu L. Hay, tam to bude snesitelnější, a možná způsobené něčím jiným). Jistě, někdy to může být určitým vodítkem, a snad má někdy cenu se do něčí takové knížky na zkoušku podívat. Ale být připraven, po poctivém sebeprozkoumání, říct si i že takhle to u mne není, jak to tu píše. Jako relativně nejvěrohodnější mi zatím připadá S. N. Lazarev, jeho první tři díly knihy Diagnostika karmy. U něho je vidět, z čeho všeho to může opravdu pocházet. Snad nejdokonaleji ze všech autorů postihnul na konkrétních případech fungování rodové karmy. Potíže totiž mohou pocházet i od praprapředků, které jsme v životě ani nezastihli. Pak jsou "chytré" výklady k ničemu. Rovněž dává inspirace k uvědomování, že naše nectnosti, zejména ty nepřiznané, se někdy až několikanásobně silněji projevují v dětech, více či méně v kombinaci s jejich povahou, a i o tom je dobré vědět. O tom ti výše uvedení moc nepsali.
Ještě malé dovysvětlení. Poznal jsem léčitele, kteří se mýlili v dg nebo způsobu léčby (snad i převažovali), neúčinkovalo to i když v tu chvíli byli sebejistí a člověk skoro věřil, že "tenhle na to konečně kápnul, to je ono". Naposledy jistý docent T. z M. H., ke kterému jsem se svým známým párkrát zajel. Jeho výklad choroby a doporučená kombinace léků vypadaly věrohodně, že by se to mělo zkusit. Navíc byl sympatický, vlídný a skromný. Nepomohlo to. I toto vše je i tak ještě "relativně v pořádku" - pokud léčitelé či jejich metody nepomůžou, aspoň nezasahují destrukčně (byť navenek slibně) do náplně života. Zažíváme ale dnes v jistých kruzích až explozi bezhlavého zasahování do lidských osudů či povah (riziko např. nezralých manipulujících etikoterapeutů aj.), někdy i okultním způsobem, nebo i interpretace něčeho podle okultních polo-znalostí nebo výklady do budoucna, které člověka myšlenkově nasměrují ba naprogramují - většinou i nadějně. Většinou se to děje bez respektu ke karmě, bez pokory před vedením života Prozřetelností.
Leckteří senzibilové mohou vidět něco, co už sestoupilo z latence, co je kolem člověka skoro hotové, co už ho obklopuje (či obkličuje) a buď začíná působit nebo začne co nevidět. Mají však své vidění a tedy i závěry odtržené od vyšších záměrů Prozřetelnosti, od karmických dlouhodobých dění. Mohou zavnímat většinou jen bezprostřední dění. Jejich výklad proto může ale nemusí být správný. Nemusí totiž dostatečně (nebo vůbec) zachytit náš dlouhodobý vývoj. Proto je dobré vědět, že se tu může mísit správné a mylné, krátkodobě prospěšné, co ale jen oddálí další osudovou lekci. Sami to zpravidla nejsme s to rozeznat. (Pokud bychom byli, pak nepotřebujeme senzibila.)
A další potíž: Jasnovidně cosi odezřou. Může to být pravdivé, ale nemusí. Tam až jejich sebekontrola nedosahuje. Pak mohou být i veškeré interpretace a závěry matoucí a zavádějící. Pro pacienta je totiž nemožné rozeznat, co se senzibilovi objevuje z reality, a co má odezřené jen z pacientových myšlenek či dokonce myšlenek, které přetrvávají kolem něho intenzivně od někoho z blízkého okolí. Dejme tomu, že myslím-li si mylně o někom blízkém, že určitě musí mít kolem sebe v auře spoustu andílků (jak je to dnes v módě tvrdit) nebo naopak čertíků, může tuto myšlenku, jakkoli mylnou, nezkušený senzibil (a těch je přes 90 %, obyčejně jsou tím sebejistější) odezřít a tvrdit tuto věc jako skutečnost. Považuje to za výsledek vlastního zření. Neví totiž, odkud to či ono vidí. O jiném si někdo z okolí trvale myslí, že sem sestoupil z jiné galaxie. I takovýto nesmysl může „chorý“ jasnovidec odezřít a vyslovit. Jsou to jasnovidci naslepo. Nechci apriorně zpochybňovat všechny, ale když uvažuju, co o působení jasnovidu bez duchovědného pravého zasvěcení psal Steiner, pak jsem velice na pozoru. (Osvětlilo mi to řadu zkušeností s takovýmito lidmi, ke kterým jsem si kdysi netroufnul mít nedůvěru.)
2024 ©