Dnešní doba jasnící se duše vědomé dává větší možnosti poškozování si zdraví nejrafinovanějšími prostředky, ale také otevírá daleké horizonty i pro léčení. Možnosti léčby ať fyzických nebo i duševních poruch se rapidně rozšířily. Nejde tu jen o izolované a rozškatulkované působení materialistické medicíny ani o zásahy léčitelů. Léčení znamená v epoše duše vědomé mnohem více: znamená současně léčení v oblasti sociální i v oblasti vědy, výchovy a umění. Naše doba by vlastně měla být dobou impulsů duchovně duševní hygieny. Máme-li dnes být aktivní v léčení na spirituálním základě, musíme si položit otázku, jaké je duchovní pozadí novodobých uzdravovacích impulsů. Lépe než hovořit o tom jen abstraktně, je ptát se, není-li tu nějaká reálná konkrétní duchovní bytost, která odkudsi spolupůsobí v lidském ozdravném konání.
Abychom odpověděli na otázku, jaká duchovní bytost stojí za léčením, vyprávějme si volně podle profesora B. Lievegoeda příběh ze Starého zákona. Jan Evangelista napsal Apokalypsu lidstva. Ale také ve Starém zákoně (v tzv. Apokryfech) nacházíme „Malou apokalypsu“, „Knihu Tobiášovu“.
Příběhem Tobiášovým byl silně inspirován Rembrandt. Na mnoha kresbách, malovaných obrazech, grafikách se zabýval Tobiášovým příběhem s rybou. Udál se v Babylonu, tehdy, kdy tam žil v zajetí židovský národ, za krále Nebukadnezara a jeho syna. Ačkoli se příběh pohybuje v reálném časovém úseku, přece jen se v něm stěží orientujeme. Na otázku, pro jakou budoucnost byl napsán, bych mohl odpovědět: pro naši dnešní dobu. Příběh Tobiášův je příběhem lidstva s dnešními současnými problémy.
V Babylonu žil starý Tobiáš. Byl nazýván „Tobiáš, tvůrce práva“, podle jeho konání. Vždycky správně vykonával rituály a svědomitě postupoval podle zákonů. Byl jedním z těch, kteří byli zodpovědní za uchování židovských zákonů v době zajetí Židů. To bylo riskantní. Tak například pohřbíval mrtvé podle židovských předpisů, ačkoli to bylo zakázané. Tím dával v sázku svůj vlastní život.
Jednou, potom, kdy takto pohřbil svého přítele, bylo to v noci, protože se ve dne bál, že by to bylo odhaleno, unaveně poklekl a vzhlédl k nebi. Modlil se s poděkováním. Tu nad ním letěla vlaštovka. Její teplý výkal padl do jeho očí. Tobiáš oslepl. Starý Tobiáš, muž, který vždy žil správně, byl slepý, ale nevzpíral se tomu.
Žil společně se svou ženou Annou, s pejskem a se svým synem, mladým Tobiášem. Kdysi byl bohatý a mohl pomáhat mnohým svým přátelům, nyní byl slepý, nemohl již pracovat. Spotřeboval své peníze a zchudl.
Jednoho dne řekl svému synovi, mladému Tobiášovi: „Musíš jet k mému příteli Gabaelovi. Ten žije daleko odtud, v zemi Meder.“ – To znamená, že mladík musel překročit mnoho pouští a řeku Tigris. „Musíš jet ke Gabaelovi, požádat ho o navrácení stříbra, které jsem mu kdysi půjčil, když byl v nouzi. Nyní je potřebuji.“
V celém příběhu je ukryto mnoho symbolů. Tak například Tobiáš kdysi půjčil Gabaelovi stříbro a nyní chtěl, aby mu je vrátil. Stříbro většinou souvisí s Měsícem, to znamená se starou moudrostí. Starý Tobiáš kdysi odevzdal svoji starou moudrost. Nyní je slepý. Nyní si přeje navrácení staré moudrosti.
Starý Tobiáš řekl: „Takovou cestu nemůžeš podniknout sám. Musíš nalézt kamaráda, který se stane tvým průvodcem. Jdi a ohlédni se po kamarádovi na cestu.“
Mladý Tobiáš šel na trh a rozhlížel se. Potkal tam jednoho ušlechtilého mladíka, který se na něj díval přátelskýma, zářícíma očima. Mladý Tobiáš se jej zeptal, zda nechce být jeho společníkem na cestě do krajiny Meder, kde žije přítel jeho otce Gabael. A nový přítel souhlasil.
Mladý Tobiáš vzal svého kamaráda s sebou k otci a ten cizinci řekl: „I když tě nevidím, tvůj hlas ve mně vzbudil důvěru.“ – To poukazuje na inspiraci. Starý Tobiáš nemohl vidět zevní svět, ale mohl pociťovat důvěru z inspirace. Vydal oběma peníze na cestu a oba vyrazili. Také pes šel s nimi.
„Vydat se na cestu“, to znamená jít cestou vnitřního vývoje. Neboť to byla tato cesta, nebyla to jen zevně vykonaná cesta pouštěmi a přes řeku. Již na začátku se odhalil jeho spolucestující jako učitel, ačkoli se projevoval jako prostý mladík. Po celou cestu pouštěmi byl mladému Tobiášovi přítelem a učitelem. Dospěli až k řece Tigris. Bylo to k večeru. Přítel pokynul Tobiášovi, aby vstoupil do řeky, aby chytil velkou rybu. Tobiáš vstoupil do vody a jeho přítel na břehu mu řekl: „Neboj se. Chytni rybu a vytáhni ji!“ Tobiáš poslechl a společně vytáhli obrovskou rybu na břeh a odebrali jí žluč, játra a srdce. Žluč položili do jednoho koše, játra a srdce do druhého koše. Na to průvodce řekl: „Nyní jsi obstál ve zkoušce! Nyní můžeš pokračovat v cestě. Budeš mít sílu, abys vyléčil otce a abys pomohl své sestřenici Sáře.“
Mladý Tobiáš se velmi divil, měl pomoci sestřenici Sáře, neboť znal její zvláštní osud. Tato sestřenice, dcera bratra jeho otce, žila v jiném městě. Tím městem měli projít cestou do Meder. Když tam došli, ihned navštívili strýce. Ten řekl: „Ačkoli jsem tě dosud nikdy neviděl, vidím, že musíš být synem mého bratra Tobiáše, neboť jsi mu velmi podobný. – A kdo je tvůj přítel?“
„To je můj kamarád na cestě“, odpověděl Tobiáš. „Tak pojďte oba dovnitř a buďte mými hosty!“, zvolal strýc. Tu řekl průvodce: „Nebudeme pouze tvými hosty, ale mladý Tobiáš je Bohem vyvolený, aby se stal manželem tvé dcery Sáry.“ – Po těchto slovech se strýc velmi ulekl. „Ó, upusť od svého plánu!“
Jak tomu bylo se Sárou? Byla nejkrásnější, ale velmi nešťastná dívka. Pro její krásu se s ní chtělo oženit mnoho mladíků. Měla už být sedmkrát nevěstou, avšak pokaždé, jakmile byla zasnoubena, se stalo, že vždy v noci po zasnoubení ten, který si ji chtěl vzít, zemřel. Tento osud potkal již sedm mladíků. Strýc řekl: „Ostuda mé rodiny nesmí být ještě větší. Mladý Tobiáš nesmí být osmý.“ Ale Tobiáš na tom trval. Představili ho Sáře, která jej úporně prosila, aby od toho upustil, neboť ona je posedlá démonem Asmodelem. Avšak nastalo zasnoubení. Na to šli ke svatebnímu obřadu. Než se jí však Tobiáš dotknul, poklekl, vzal játra a srdce z ryby, jak mu pokynul jeho průvodce, vložil je do ohně, aby je spálil. Démon opustil Sáru a prchl na poušť. Sára byla vysvobozená.
Mezitím šel jeho spolucestující do Meder a přinesl stříbro. Nyní se mohli vrátit domů.
Uplynul víc jak jeden rok. Starý Tobiáš dospěl tak daleko, že se zlobil na svůj osud, byl nespokojený a říkal: „Vždycky jsem se všemi jednal správně. Vždy jsem přesně konal rituály a obřady. Bůh na mne seslal slepotu a já jsem tomu neodporoval. Nyní jsem však musel vyslat svého syna na cestu a on se nevrací. Bůh mi vzal mého syna!“
V témže okamžiku, kdy právě bědoval, přiběhl k němu psík. Matka vyběhla ven a tu viděla, že se blíží i ostatní. Divila se, že mezi nimi viděla mladou ženu.
Hned po příchodu šel Tobiáš splnit ještě druhý úkol – uzdravit svého otce. Přinesl roztok se žlučí a potřel jím jeho oči. Starý Tobiáš opět viděl a chválil Boha.
V témže okamžiku se objevil průvodce z cesty. Stojí před nimi, ozářený leskem a říká: „Jsem archanděl Rafael, jeden ze sedmi andělů, kteří stojí u Božího trůnu.“ Tak se zjevil Rafael jako léčící anděl. – Když mu všichni děkovali, zmizel před jejich očima. Padli na kolena a vysílali děkovné modlitby k Bohu.
/Z knihy PUTOVÁNÍ MYSTICKÝM ROKEM ANEB SKRYTÁ ŘEČ SVÁTKŮ/
2024 ©