Mnozí se pokoušeli vyjádřit, co je humor. Asi sama jeho povaha se vzpírá definici. Řekl bych, že humor má podobný účinek, jako zenový koan. Rozdíl je v tom, že ona osvobodivost a někdy absurdita je u humoru resp. vtipu sdílená s lidmi, že humor se vymýšlí a dělá pro sblížení, sdílení s lidmi.
Pokusme se vystihnout, řekněme, psychologicko-sociální jádro humoru, vtipu (nezabýváme se zde výsměchem, ten je zlomyslný). Pak nám možná vyjde, aniž bychom si činili nárok na úplnost, že vtipem
- se naše Já rozjasní, zvláční, osvěží, vyjde ze sebe
- nejsme najednou sešněrováni neúprosnou logikou celodenních činností a myšlenek, která vždy sleduje nějaký daný cíl. Vtip je chvilka osvobození od toho
- jsme rádi, že něco tak dopadlo (blbost byla potrestána apod.), protože v životě to tak většinou nebývá (druhá věc je, že všichni se považujeme za ty dobré a chytré a proto máme rádi, když někdo to těm hlupákům nandá)
- společné pochopení vtipu nebo komické situace lidi sbližuje – jsou najednou stejní ve společné reakci na něco.
Reakce na některé vtipy může být dvojí, podle založení člověka: buď se cítí povýšen nad něčí hloupost, kterou vtip předestřel (takto to prožívají ti pyšnější), nebo se zasmějeme, protože se tu podává cosi zlidšťujícího, co se může přihodit i nám. Obyčejně – čím tužší ego, tím nižší smysl pro humor (viz například nacističtí a komunističtí pohlaváři a diktátoři, i leckteří současníci - viz dále).
Restaurace na Červenohorském sedle, kam jsem si odskočil z rekondičního pobytu ve Velkých Losinách, je ojedinělá něčím originálním: všechny dveře v interiéru jsou polepeny Rudým právem (pro mladší – býval to list komunistů velikého formátu, jeden ze čtyř povolených deníků – všechny ovšem byly pod komunistickým dohledem). A nastojte – nemohl jsem se od té četby odtrhnout. A proč? Neříkám tomu učeně sebeanalýza, ale něco takového to bude:
1. Cítil jsem úlevu a štěstí, že už nemusím žít v tak stupidní a pro slušného člověka existenčně nebezpečné době.
2. Že ti, kteří nám takto stupidně a agresivně vládli a kteří si činili nárok i na naše duše, už nad námi nemají moc (ale pokoušejí se o to opět).
3. Vážím se toho, že se našel někdo, kdo nezapomněl a komu to stálo za tu práci to tam vylepit. Hned je mi takovýto podnik sympatičtější (milá a rychlá obsluha to potvrzovala).
4. Při takové reminiscenci se mi opět vybavila ta tíseň a tíha, kterou komunisti rozprostřeli nad celým národem a opět jsem si uvědomil, jakým rouháním a pokoušením osudu je nynější zlostné reptání na všechno. Je tu totiž jeden podstatný rozdíl: Tehdejší zlo bylo dáno shora totalitním režimem, určujícím i obsah trávení volného času a obsah duše, navíc s „vědeckým“ ateismem ve štítu, a nešlo se z něho bez následků vymknout. Nynější projevy zla jsou už jen ty naše, dobrovolné, nenadiktované. Máme za ně jako národ plnou odpovědnosti, ne už jen „ti nahoře“. Při všech výhradách k naší námi nechápané a deformované demokracii jsou tu pořád ještě její základní principy: na ty nahoře, které jsme si svobodně zvolili, můžeme nejen beztrestně nadávat, ale můžeme si je příště nezvolit. Ba co víc, my, kteří si říkáme slušní a voláme po nápravě, si to můžeme zkusit a kandidovat třeba jen do místních orgánů (zkusil jsem si to).
5. Nynější noviny-babišoviny k takovému omezení a zkreslování informací opět dospěly, byť jsou ještě vzácné výjimky. Vláda bývalého estébáka za asistence zchátralého zlomyslného prezidenta, sympatizanta komunistů, nám uzavírá, (nebo už uzavřela?) život ve svobodě slova, snad s výjimkou internetu (to ruští a čínští soudruzi už si umějí poradit i s tím). Tak nás vede opět k apatii a k vnitřní emigraci. Obojí otevírá další cesty zlu a je i krutou nezodpovědností k mladé generaci (tím nadějnější jsou některé akce mladých, jako nedávné pouštění 248 malých lodiček se světýlky na Vltavu k uctění památky 248 justičních vražd v době komunismu, i jako memento). Počet obětí komunismu celosvětově je ovšem odhadován na 100 – 130 milionů životů, tedy nejméně dvojnásobek obětí 2. světové války, o mravní, duchovní a ekonomické devastaci nemluvě.
Tedy ona připomínka titulů Rudého práva, opsaných na restauraci chaty na Červenohorském sedle:
- Boj o myšlení lidí (projev Husáka)
- Boj o vyšší akceschopnost komunistů ve všech sférách (projev Husáka)
- Neustálé sílí proud iniciativy pracujících (projev Štrougala)
- Prachaticko – pevná hráz boje proti revanšismu a imperialismu
- Boj o zrno
- Plně využívat potenciálu sovětské federace
- Národnostní politika KSSS
- Za vyšší ideologické působení učitelů
- Odhalujme klamou tvář buržoasního nacionalismu
- Chudoba důchodců v NSR
- Zvýšit politickou, hospodářskou a ideologickou aktivitu
- Boj za odhalování lživé tváře amerického imperialismu
- Vysílačka Svobodná Evropa – doupě lží a pomluv
- Sjezd KSČ vyjádřil touhu po míru
- Dále po cestě socialismu
- Stranický tisk – významný pomocník
- Přitažlivý program mladým
- Večerní univerzita marxismu-leninismu – klíč k zdravému myšlení lidí
- O trochu lepší být nestačí
- Začaly dny Moskvy v Praze
- Soudruh Jakeš přijal soudruha Zajkova
- Bědný život v USA
- Americké dělnictvo trvale zápasí s chudobou
- Stranické skupiny a příprava výročních schůzí
- Naslouchejme námětům uličních výborů
- Shromáždění funkcionářů Lidových milicí a Sboru národní bezpečnosti – úspěch v posílení socialismu; nebudeme litovat svých sil
- Ekonomika na prvním místě
- Úspěchy docílíme jen za aktivní účasti lidu
- Politické cíle i v kresleném humoru
- Vědecko-technický pokrok pro růst československého průmyslu
I když nelze přehlédnout militantní až vojenskou terminologii, toto vše můžeme dnes brát s veselím. Podobně jako Jakešovy „bojlery“ či jeho typicky proletářskou výslovnost – demogracie, Zatímco Rudé právo kdysi kazilo trávení, v oné restauraci k němu doplňuje ještě i dobrou náladu.
I tak soudruhům ledacos uniklo, jejich často mdlá inteligence nerozeznala vždy, kdo je „pro“ a kdo „proti“. Prezident Novotný nazval v roce 1967 kritiky režimu „poťouchlíky“. Prý se ještě najdou „tací jedinci“. Nepřipustil si, že v tom případě jsme byli národem poťouchlíků. Napříkladtehdejší občasné osvěžující aforismy a vtipy Juliana Tuwima, Poláka Stanislava Jerzy Lece nebo polsko-česko-německého humoristy Gabriela Lauba. Ten připomíná prastaré tvrzení, že existuje jen asi čtyřicet schémat (principů) vtipů, které se neustále variují. Pokračuje: „I kdyby to byla pravda, nic by to neměnilo. Záleží totiž hlavně na tom, kdo, kdy, kde a jak vtip vypráví.“ Dále se zamýšlí, že nikdo nikdy neví, kdo vtipy vymýšlí (malá samolibá poznámka – za komunistů jsem dva vymyslel, poslal do světa a ujaly se, protože po čase mi je kdosi úplně odjinud vyprávěl – a divil se, proč se nesměju).
Autor aforismů Hans-Horst Skupy: „Nevím přesně, co humor je, zato vím, který člověk má smysl pro humor: je to někdo, kdo se umí smát sám sobě. To mu dává mravní oprávnění smát se také jiným.“ Umění smát se i sobě (jako jedinci i jako národu) nalézáme v židovském, ale i v českém humoru. (Douška: probral jsem si, kdo z našich poválečných prezidentů měl smysl při humor: masoví vrazi jako Gottwald a Zápotocký určitě ne, Novotný taky ne. A z polistopadových tří prezidentů si vybavme: kdo měl dobrácký smysl pro radost a humor (i sám ze sebe), dále kdo se nedovedl smát asi vůbec (je to mimo oblast jeho nitra-megaega), a kdo zná namísto dobráckého humoru jen škleb, posměšek, snižování, ironizování, případně verbálně umaštěnou svalovinu bonmotů a citátů klasiků, z nichž u některých popletl autorství (není tak vzdělaný, jako předstírá) a jiné řekl podle své potřeby on sám, ale připsal některému velikánovi.
Gottwald se v prvorepublikovém parlamentu pochlubil svým „buržoasním“ kolegům, že se jede do Moskvy „učit, jak vám zakroutit krkem“. V tom vynikal. I dnes slaví Moskva vůči nám úspěchy:
- i nynější prezident se hodlá, jak řekl, u ruského a čínského režimu poučit...
- představitelka naší antroposofie vyzdvihuje s uznáním Putina a jeho učně – našeho prezidenta za představitele nadcházející slovanské kultury
- doba a prostředky se mění: dnes již Moskva nepotřebuje k našemu ovládnutí tanky, ale stačí cílené počítačové matení veřejného mínění, podchycování si novinářů, vrážení klínu mezi nás a EU a NATO resp. USA, a naši přičinliví a vždy připravení komunisti – opět převodová páka Kremlu. Ale sláva: za vtipy se (už – nebo zatím?) nezavírá. Ony se také skoro žádné nevymýšlí: zatímco kdysi byl poměr prosovětsky a protisovětsky smýšlejících občanů sotva 1 : 10 (možná až 1 : 50), dnes je to cca půl na půl. Tedy „vpřed směle soudruzi spějme“ - vzhůru k rudým zítřkům. Tato noc nebude krátká – a bude rudá. (Je mi líto, skončili jsme u černého humoru. Nebo pokvete i ten zdravý?)
2024 ©