DODATEČNĚ DOPLNĚNO NA KONCI - PŘIJDOU DALŠÍ PANDEMIE, NEZLEPŠÍME-LI KONTAKT SE ZVÍŘATY A PLANETOU Ono to dění roku 2020, jak ho předpověděli podle astrologie Jiří Jabůrek, Štěpán Rak (viz články na těchto stránkách z ledna 2020 i později) i někteří další, funguje v mnohém. Psali - „Kat předává žezlo Hrobníkovi“. Stačí se porozhlédnout. Pohřbívání mnohého hodnotného kolem sebe vidíme dost. Příklad první. Zámek v Lánech, který kdysi sloužil střídmému Masarykovi a pravdivému Havlovi, je dnes spíš sanatoriem pro nicnedělání, vypouštění zlomyslných jedů, útočných sprostot či dostávání se z deliria a kocoviny nynějšímu monarchovi a prokremelskému patolízalovi, opečovávanému svými nohsledy za tučné prebendy z našich peněz.
Lidové noviny, od dob první republiky nejserióznější list, se pod vlastnictvím hrobníka Babiše staly podřadným plátkem, propagujícím poslušně svého majitele.
Nekompetentní vláda, neschopná s lidmi komunikovat, pohřbívá zbytky důvěry národa ve smysluplné a zodpovědné vedení země k naší ochraně.
Jména někdejších čestných nezištných politiků jako byli - krom Václava Havla a Karla Schwarzenberga - Jiří Hájek, Dana Němcová, Jiřina Šiklová, Jiří Dienstbier, Miro Kusý, Vlasta Parkanová, Hana Ponická aj. jsou pohřbena.
Sršaté levičácké odbory, které v 90. letech neodpustily vládě ani oprávněná nepříjemná opatření, dnes pohřbily svou roli a často se vezou potichu a spokojeně s vydobytými pozicemi pro sebe.
Naše skvělá pověst jako plnohodnotných členů EU a NATO, vybudovaná Václavem Havlem, už je též v hrobě.
Pokud Husák kdysi vymyslel absurdní pojem plíživá kontrarevoluce, stala se z těchto slov nyní realita – avšak v opačném gardu: Kontrarevoluce vůči listopadové revoluci. Vůči pravdě, ekologii, humanitě…
Volání na záchranu zbytků neporušené přírody a proti její další a další devastaci, je vytrvale cynicky ignorováno.
Lenost nekompetentní vlády vůči tíživým dopadům na sociálně slabší vrstvy a skupiny i vůči naší budoucnosti, je trestuhodná. Taktéž její netečnost v létě i dnes vůči šíření koronaviru. Zavinila tím smrt stovek ne-li tisíců lidí. Pohřbila je zbytečně. Ani tyto následky se už nespraví.
Že je naše nynější vysoká životní úroveň docilována vykrádáním budoucnosti, je vládě i nám známo - a jedno. Tím hůř pro naše potomky. Ano, mnohé je pohřbíváno či již pohřbeno: Zodpovědnost k budoucím, národní památky, kulturní statky i leckteré dobré vyhlídky.
Až na řídké výjimky (Erdinger...) skoro zhasly jiskry živé víry a pravdy v protestantských církvích. Rutina je pohřbila.
Předáci katolické církve se víc starají, jak co nejvýnosněji těžit z restituovaného majetku a jak s ním podnikat, či jak ututlat zločiny pedofilních kněží, než o duchovní podporu a obnovu (čest výjimkám, jako je Halík, Vácha...). Církev je mlýnkem, který ještě mátožně klape, ale už nemele.
A podobně antroposofie. Byla u nás kdysi tvořivě i pokorně nesená osobnostmi jako byla jména Brabínek, Klímová, Jerie, Adamec, Dostal, Váňa, Škárová, Lukešová, Prix, Zoubek (s těmito mne potkala příležitost se postupně vděčně seznámit). První dva jmenovaní se ještě osobně setkali s Rudolfem Steinerem. Dnes ztratila registrovaná antroposofie jejich nosnou sílu (i přes řadu nynějších dobře organizovaných pestrých akcí). Svěží a plodné zůstávají spíš jí inspirované iniciativy a směry – antroposofická medicína, pedagogika, bio-dynamické zemědělství či neformální skupinky (Radotín, Plzeň aj.).
Ale i ledacos celospolečensky povzbudivého je tu. Třeba že komunisti stále více propadají ve volbách (ale z druhé strany – už měli být dávno zakázáni tak jako byli nacisti v Německu). Nebo naše dobročinnost ve sbírkách či nejnižší nezaměstnanost v Evropě.
A naše budoucnost? Tomáš Halík to vystihl takto: „Chvíli se mi zdálo, že společné ohrožení posílí solidaritu, ale to brzy pominulo. Avšak nejtěžší zkoušky teprve nastanou, až pomine dosud celosvětově působící aktuální ohrožení a začnou se počítat ekonomické ztráty a naplno se ukážou sociální, politické a morální důsledky pandemie. Tam se teprve ukáže jak kvalita jednotlivců, tak celých společností, zda zvítězí osobní a skupinový (např. národní) egoismus – a pak může dojít k opravdovým katastrofám - nebo schopnost překročit úzký horizont vlastních zájmů, brát v potaz širší souvislosti, myslet globálně a jednat lokálně. To nejtěžší nás teprve čeká a je třeba se na to vnitřně připravit.“
To vše hovoří pro nutnost našeho hlubšího vnoru do svého svědomí a vědomí spoluzodpovědnosti za svět.
Co tedy můžeme dělat my, kteří se máme často za ty „obyčejné, bezmocné“? Co když je to právě na nás? Nezačíná to snad zdola? Božské duchovní světy (tak jako i bytosti zla) mohou přece zasahovat do našeho dění jen zdola - skrze lidi (i když si to třeba neuvědomují). Je na nás, jakým silám a v jaké kvalitě a poctivosti se sami dobrovolně otevřeme. Na příkladu antroposofie to vystihl Tomáš Adamec: „To, že jsou duchovní kruhy – včetně těch antroposofických – živnou půdou pro mnohé omyly, zaslepenosti, dogmatičnosti, iluze apod., považuji dávno za hotovou věc. Jejich společným jmenovatelem je nedostatek autenticity, vlastního myšlení, chuť vypadat dobře a moudře – líp, než co skutečně vím a jakým skutečně jsem, chlubení se cizím peřím (bez pochopení, v čem to peří vlastně spočívá), nedostatek sebereflexe – prostě hry mnohočetných iluzí a slabý vztah k sobě samému a k pravdě. To je ostatně realita celého lidstva a jeden ze základních motivů vnitřního vývoje, základní překážka: chtít být uznán jako cenný, jako "vysoká bytost" hned teď a tady, bez jakékoliv vlastní práce, bez skutečného vývoje a růstu, bez nesení nejistoty a tíživé odpovědnosti za pravdu.“ Podobný postoj vyjadřoval opakovaně i Václav Havel.
Žehrání na nepříjemné a těžké okolnosti jako na křivdu, upadání do uraženosti na společnost a hněvání se na ty, kteří nám kříží naše zemské i duchovní plány, anebo uražená netečnost – to vše způsobuje, že pak nás budoucnost do štěstí nevpustí. Jedince ani společnost. Spíše sami tuto cestu nenajdeme. Plány a tvrdé sebezabezpečující štíty, třeba i s citacemi Krista, zkrachují, abychom se naučili pokornějšímu postoji. Příroda, na které se systematicky dopouštíme násilí v nejrůznějších podobách, nám to občas vrací. Sami jsme ji zotročili, poškodili, rozhoupali její odvěkou harmonii. Naše kravály a bengály, rušící zvířata i přírodní elementární bytosti, se nemohou stupňovat donekonečna. Naše barbarizace vůči přírodě nemůže být bez následků. Nyní se proti nám neobrací příroda s covidem z jakési pomstychtivosti, ale postihuje nás to brutální a nepřirozené, čeho jsme se na ní dopustili. Ve svobodných blahobytných podmínkách jsme se chovali jako pes utržený ze řetězu. Tedy přichází silnější řetěz, třeba v důsledku covidu. A pokud někdy „zvítězíme“ nad covidem (předpovědi doby onoho „vítězství“ se neustále posunují), aniž bychom se změnili, přijdou další pohromy.
Nelze však putovat časem s apriorním odporem, nelze se do budoucnosti vestrašovat. Nelze zapomínat, že tvůrci dnešních poměrů jsme, každý svým malým dílem, my všichni, i z minulých inkarnací. Strachem či odporem k budoucnosti bychom svá nitra zavalovali kamenem, přes který pak člověk nemůže přijmout ani čistou radost ani sílu ke zkouškám přítomnosti a budoucnosti. Emoční kritika a podrážděná nedůvěřivost vůči okolnostem by byla mrzačením naší budoucí bytosti.
Přijetí karmy jako následků své minulosti – osobní, národní i všelidské, znamená přibližování se k niterné svobodě, k Bohu. Práce na odvracení či zvládání těžkostí, chorob, kalamit je nutná, avšak s postojem „Nestaví-li dům Hospodin, nadarmo se namáhají stavitelé“, jak praví žalmista. Nebo též – Snažil jsem se, ale ne má, ale Tvá Vůle se staň, Bože. Předpokladem je vždy pokání (nebojme se toho slova, nepatří jen farářům ve zpovědnicích), tedy poctivé sebepoznání a sebekritika a vcítivé odhadování, jak jsme působili a působíme na lidi i přírodu svým myšlením, cítěním i konáním - každý za sebe, za národ i za lidstvo. Pak i lépe a bez sebezatracování poznáme, co vše je třeba pohřbít v sobě samých. Sahat druhým do svědomí se nesluší, sahat do něho sobě bývá nepohodlné, ale tím užitečnější. Je to pak ta nejkrásnější obnova nitra. Můžeme si v nitru udělat imaginární hrobnickou urnu na odkládání toho, co mravně překáželo. Na to, co naše láska spálila v popel. Tím větší úleva nám přijde do duše.
Všimněme si: Při možnosti osobního kontaktu bývá někdy velké rozptýlení, mnohdy vzájemně překřičíme to cenné - radostné i bolavé - co jsme si chtěli či mohli říci. Při nynějším snížení kontaktů zbyla mnohým z nás jen omezená možnost - myslet na druhé z dálky. Omezená? Ne vždy. Lépe se v nynější ztišené auře Země lze soustřeďovat na obetkávání svých blízkých i nemocných či zkrachovavších láskou, trpělivostí, vděčností, tichem, vírou – co kdo z nás lépe umí a co příjemci víc potřebují. A lze to i vůči světu. Je jednou z nejvyšších křesťanských blažeností pociťovat se s pravými hodnotami jako součást lidstva.
Tím vším se k budoucnosti "prošťastňujeme", „proláskujeme“, svítíme na cestu sobě i okolí a některé těžkosti se pak samy odklízejí, jiné jsou snesitelnější. Můžeme a máme-li milovat budoucnost, neznamená to egoisticky křečovitou sugesci zemského štěstí, nýbrž vědomí, že vždy jsme v boží ruce a nikdy nás nestihne nic, co není v naší karmě. Modlit se můžeme ne za její odvrácení, ale za sílu a světlo jí správně a s poučením projít. Na dně duše pak budeme mít, třeba i při velké tíze choroby nebo nuzných poměrů jemné ujištění, že věci se dějí správně.
Jas boží radosti, který můžeme při meditaci i běžném denním vylaďování nálad nalézt, vysílejme do cesty před sebou i před lidstvem s vědomím, že do sebe snáze vpustí pomocné duchovní bytosti, než strašení budoucností. K budoucnosti lze navozovat odevzdaný, důvěřivý vztah, kde vše, co přijde, je darem z boží ruky, a věřit už dopředu, že všechny výchovné překážky přijmeme a poctivě vyřešíme s Boží pomocí a s náležitým poučením a posílením pro budoucnost – a to vše pro to, abychom se stávali milující a harmonizující složkou lidstva. Zároveň vnímejme bolest a utrpení druhých a snažme se dobře a zodpovědně pracovat tam, kde právě jsme.
.oOo.
Podle šéfa WHO koronavirus není poslední pandemií, která postihne lidstvo
„Tato pandemie poukázala na blízké spojení mezi zdravím lidí, zvířat a planety,“ řekl Tedros Adhan Ghebreyesus. Šéf Světové zdravotnické organizace Tedros Adhan Ghebreyesus v neděli prohlásil, že nový koronavirus není poslední pandemií, které budeme jako lidstvo čelit. Podle jeho slov je zdraví lidí odsouzeno k neúspěchu do té doby, dokud se nezačneme zabývat otázkami změny klimatu a také životních podmínek zvířat, informuje o tom Deník N.
„Svět už příliš dlouho funguje v cyklu paniky a zanedbávání,“ řekl šéf organizace WHO Tedros Adhan Ghebreyesus a dodal, že je nejvyšší čas, abychom se poučili z onemocnění covid-19. Doplnil i to, že celá pandemie pro nás neměla být, vzhledem k opakovaným výstrahám, žádným překvapením.
„Dějiny nám ukazují, že toto nebude poslední pandemie a že epidemie jsou součástí života,“ upřesnil Tedros Adhan Ghebreyesus. „Tato pandemie poukázala na blízké spojení mezi zdravím lidí, zvířat a planety. Snahy o zlepšení lidského zdraví jsou odsouzeny k neúspěchu, pokud se nevěnují kritickému kontaktu mezi lidmi a zvířaty a existenční hrozbě změny klimatu, která dělá naši Zemi méně obyvatelnou.“
Tento rok byl podle něj celý svět obrácený naruby a pandemie má obrovský dopad na společnost i samotnou ekonomiku.
Zdroj: dennikn.sk
https://refresher.cz/92889-Podle-sefa-WHO-koronavirus-neni-posledni-pandemii-ktera-postihne-lidstvo?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu#dop_ab_variant=458100&dop_req_id=nTX7qWm9DuL-202012272156&dop_source_zone_name=hpfeed.sznhp.box
2024 ©