Nejtragičtější hazard lidských dějin.

Je to zvláštní místo. Kde? Zajeďte si směrem z Prahy na Strakonice, a nad obcí
Dubenec budete projíždět kolem hald z bývalé těžby zejména uranové
rudy. Znám ona místa s ostnatým drátem a strážnými budkami kolem Bytízu
a Dubence z dětství, slýchal jsem od přímého účastníka i o konkrétních
zvěrstvech, která se tam masově po řadu let odehrávala. Bylo to peklo na zemi
i pod zemí, na šachtách. Myslívám na to při cestách z Písku do Prahy a  těší
mě, jak haldy zarůstají travou a břízkami. Naše paměť by ale zarůst neměla.

Porozhlédněme se tu trochu. Dnes je tu dálnice. Nejblíže jí je halda z dolu č. 15, to je ten s  těžní věží, zdaleka viditelnou. Jak bylo uvedeno na internetu, záření ze zbylých 700 tun uranu, které halda obsahuje, je čtyřikrát silnější, než je obvyklé jinde. Je to záření, zachytitelné přístroji. Zblízka by po fyzické stránce ničilo. Lidské tělo, kdyby dlouhodobě přijímalo tyto vysoké vlivy, by nezůstalo bez následků. Takto byly ničivě ozářeny tisíce horníků v Jáchymově i kolem Příbrami.

V dětství jsem si potěžkal maličký, starším kamarádem ukradený kus uranové
rudy o ceně mnoha tisíc korun, a pamatuji na jeho velikou specifickou váhu.
Kousek o rozměrech do pěti centimetrů vážil přes kilo. Znal jsem tehdy pána,
který si nosil takový ukradený kus v kapse kalhot, prý aby byl neplodný. To byl
jeden z řady následků ozáření. Odmítal pochopit, že si ničí celé tělo.
Na otrocké práce  sem byly posílány tisíce vězňů. Oficiálně to byli "třídní
nepřátelé", lidově se jim říkalo "muklové"- muži určení k likvidaci. Nikdo neví,
kolik jich zde zemřelo na následky přepracování, ran bachařů, sadistických
metod vyslýchání, podvýživy a nemocí, odhadují se za ty roky řádově
tisíce.  Takových táborů bylo v Československu 18. Způsoby mučení, které
předčily i nejrafinovanější německé  praktiky 2. světové války, by zabraly
mnoho místa. Jen namátkově: Drcení varlat. Pro zdeptání vězňů měli speciální zařízení - temný prostor jen o málo širší než komín, pouze na jednoho stojícího člověka. Na hlavu mu nechávali kapat vodu, někdy tam stál 24, jindy 48 hodin.
Možnost odchodu na vyprázdnění nebyla. Vězeň tu mohl jen stát mezi hrubě
omítnutými stěnami, a když mu únavou podklesla kolena, dřel si je o drsnou
omítku. Pravidelný rytmus kapek na hlavu je k zešílení i po hodině, ne-li po
mnoha hodinách. K  takovému důmyslu, jaký byl v našich lágrech až do
počátku šedesátých let,  nedospěli ani nacisti. V  celách se většinou netopilo,
leželo na zemi pod tenkou dekou, i v  noci se trvale svítilo a každých dvacet
minut se vězeň musel hlásit bachařovi. Trvalé nevyspání bylo účelem
k dalšímu psychickému zdeptání. Vězni byli tehdy udržování na „osvědčené“
váze  kolem 40 kilo, u  takových nehrozilo, že by se vzbouřili. Uranovými
galejemi prošlo přes 70 000 politických vězňů. Byli zde trvale vystaveni
nelidským otrokářským podmínkám. Ty spolu s radioaktivním zářením a
vdechováním žulového prachu zanechaly u většiny z přeživších trvalá
poškození. Mnozí zemřeli na rakovinu plic či následky úrazů. To vše se dělo v
našem bezprostředním okolí, mezi vesničkami a městy. Tyto oběti za svobodu
zasluhují naši vzpomínku, úctu a modlitbu.

Pamatuji z dětství též dva své příbuzné - bratry Jiřího a Miroslava Řehoře. I oni líčili podobná zvěrstva. Byli v padesátých letech vězněni jen proto, že byli syny kapitalisty – úspěšného stavitele Jindřicha Řehoře z Prahy. Říkali, že nebýt jejich pevné víry v Boha, zlomilo by je to duševně i tělesně. Syn Jiřího, můj příbuzný a přítel Petr Řehoř, navázal na činnost svého děda Jindřicha a úspěšně podniká ve stavitelství (firma STAVITELSTVÍ ŘEHOŘ z Černošic u Prahy). Je mj. obětavým členem mezinárodního charitativního duchovního Řádu svatolazarských rytířů.

Není asi náhodné, že nápis nad vchodem do dolu Vojna - Prací ke svobodě, se
shoduje s nápisem nad branou do nacistického koncentráku v Terezíně -
Arbeit macht frei. A nejen v tom si byly obě totality podobné. Ta komunistická
ovšem tu nacistickou několikanásobně předčila - jak v délce trvání (Severní
Korea dosud, v Rusku tři čtvrtiny století a ještě z toho "nejsou venku", v ostat-
ních zemích východního bloku zhruba čtyři desetiletí), v milionech obětí -
celkem 130 – 140 milionů obětí komunismu (nacismus má na svědomí 55
milionů), tak i v morální devastaci - plně jsme se z ní dosud nedostali. A také v
tom, že zatímco nacistické násilí bylo relativně čitelné, přímočaré, měl komu-
nistický státní terorismus propracovánu ideologickou propagandu o zářné
budoucnosti, o osvobození dělníků a rolníků atd. Obojí bylo zrůdné, to druhé
ale rafinovaněji, a zasáhlo mnohonásobně víc lidí - obětí i těch, kteří mu
uvěřili. Nacistické řádění bylo zdůvodňováno rasově, komunistické též rasově
(například vůči Židům), a navíc  "obohacené" o  třídní boj. Fakta o událostech
nacismu či komunismu odmítají zejména ti, kdo se bojí pohlédnout pravdě
zpříma do tváře. Příliš by je to rozrušilo nebo pokazilo dobré trávení. Jsou to
však osvobozující informace, když poznáme, odkud jaké zlo v dějinách
pocházelo a čím zasahuje až do dneška. Zajímavé porovnání: Jak napsal
Martin Fendrych, "západní Němci se dvacet let po válce začali vyrovnávat se
svou hitlerovskou minulostí. Zasadila se o to mladá generace, která neváhala
položit otázku: Co dělali naši otcové a matky za Hitlera? Ve východní zóně
skutečné vyrovnání s minulostí neproběhlo. Bylo bolševicky ideologizováno.
Západ vybudoval občanskou společnost a občané si uvědomili vinu, viděli
viníky v sobě. Dodnes to tak mnozí vnímají. Způsobila to výchova, promyšlený
směr uvažovaní, péče o děti, o budoucnost. Strach, aby se dějiny neopakovaly.
Východní Německo se hodně podobalo nám: žilo pod ruským dozorem,
ideologizované až na půdu, nepřítel se nenacházel ve mně, v mých tendencích,
ale na Západě; nepřítelem, který nikdy nespal, byl západní imperialismus - a podobné kecy. Za komunistů to vypadalo, jak u nás, tak i ve východním
Německu, že těm kecům, těm frázím, té ideologii nikdo nevěří. Zdálo se skoro
nepředstavitelné, že by to někdo baštil. Jenomže omyl, ta výchova k nepřátelství,
ke strachu a nenávisti fungovala, ujala se, uchytila. U nás i v NDR.”

Imperialistické vykořisťování naší vlasti Sověty začalo už v listopadu 1945,
kdy si přisvojili zásoby strategicky významné suroviny z českých ložisek.
Sovětská doktrína 50. let počítala s třetí světovou válkou, kdy měl definitivně
zvítězit socialismus. I proto potřebovali náš uran. Podle tajné smlouvy s naší
vládou z r. 1949 bylo pro potřeby výroby jejich jaderného arzenálu v roce 1950
otevřeno nové  ložisko právě u Příbrami. Jak jsem kdesi četl, dobývací prostor
zaujímal plochu 58 km čtverečních.  Do země sovětů, "kde zítra znamená včera", bylo vyvezeno 98 tisíc tun naší uranové rudy. Vytěženo bylo i 6200 tun olova, 2400 tun zinku a 30 tun stříbra. To vše se vyváželo do SSSR zdarma nebo za
směšně nízkou náhradu. Pravdu mají ti historici, kteří tvrdí, že sovětské boje
proti nacismu byly zároveň dobyvačnou válkou o nová území. Kam vstoupili,
tamodtud už neodešli. Američané nám za náš uran nabízeli uhradit celý jeden
státní roční rozpočet a financovat obnovu válkou poničeného hospodářství.
Sílící komunisté to ale stačili po poradě v Moskvě vetovat. Namísto pomoci
amerického Marshallova plánu nás čekaly rudé Pětileté plány, namísto přílivu
hodnot - jejich odliv na Východ a železná opona na Západ.

Vnímal jsem v dětství coby Příbramák i veliký rozdíl ve zbytcích mentality
starých horníků, a těch nových, režimem hýčkaných (i platově). Čtvrti
prostých domků staré Příbrami zejména pod Svatou Horou, koncem 50. a v
60. letech z velké části zbourané, byly proniknuty zbožností a pokorou těch,
kteří nevěděli, zda vyfárají zase na povrch. Jejich rodiny se za ně vroucně
modlily. Odehrávalo se to mezi dvěma příbramskými ohnisky mariánské
zbožnosti: Svatou Horou a Březovými horami. Vyrůstal zde na přelomu 19. a
20. století  i František Drtikol, poznal jsem tu později mystika, legionáře a
léčitele Františka Brože či malíře Karla Hojdena. Mnozí staří horníci vyprávěli
o rudných skřítcích, permonících. Ti se prý často snažili horníky varovat (třeba
před bortící se podpěrou) a chránit, některým ukazovali hledané rudné žíly.
Pak nastupovala nová vlna převážně proletářských horníků - nadutí, ateističtí,
agresivní (tehdejší propagandistické heslo "Já jsem horník, kdo je víc?" bylo
výstižné), často silní alkoholici. Takto je pamatuji, i když nebyli všichni takoví.
Permon už byl pouze název místní hospody a dechovky. Různé trestné činy od
krádeží po znásilňování jim byly mlčky tolerovány, nebyli stíháni. Věděli to,
využívali toho. Je asi dobře, že po Listopadu zde byly doly zavřeny. Jak moc by
nám pomohlo obetkávat naši vlast i svět předivem laskavých vztahů. Ale i
informací. Předpokladem k tomu je však morální vyrovnání se s minulostí,
tedy i s touto její stránkou. Stačí věci pojmenovat, není nutno trestat. Národní
identita znamená znát svoji minulost, jak připomínal i Václav Havel. Oba
socialismy, hnědý i rudý, se vyznačovaly vědomým, inteligentním, ba zdánlivě
vědeckým ideovým podkladem. Tím byly strašlivější. Byly vedeny z vědomého
já jejich strůjců.

Čím Marx oslovil davy, na rozdíl od jiných filosofů, kteří byli srozumitelní jen
elitním zájemcům? Vyjděme z toho, že byl povahou bezskrupulózní zločinec
a  zakomplexovaný zkrachovavší kapitalista. Snad i odtud pramení jeho zášť
vůči systému, ve kterém se nedokázal uplatnit a zbohatnout. Podle Steinerovy
analýzy  umožnila jeho popularitu dosud nevídaná kombinace  tří faktorů:
Zaprvé  schopnosti se mistrně pohybovat ve filosofických pojmech a katego-
riích. Druhým rysem je, že na rozdíl od ostatních filosofů podal vše srozumi-
telnou lidovou řečí, i když šlo o rafinované manipulace s pojmy spravedlnost,
třída, rovnost, osvobození atd., a  zatřetí to vše využil  k  podnícení nejnižších
pudů a vášní, jako závist, nenávist, agrese, doutnajících v lidstvu, zejména v
proletariátu.  Zatímco dosavadní filosofové se snažili, každý po svém, dobrat
pravdy a morálních východisek a poznávat vyšší řízení a smysl člověka na
zemi, Marx šel opačně: vyšší řízení popřel, nahradil ho ideou revoluce, morální
východiska označil za buržoasní a náboženský výmysl, a pravdu nastolil
pouze tu ateistickou, jdoucí do hmoty a postavenou na diktatuře a nenávisti.
Jako smršť převrátil celou filosofii opačným směrem - od směrování nahoru,
k pyšnému a agresivnímu zvratu dolů. V tomto smyslu nešlo u Marxe o sku-
tečnou filosofii (filo-sofia znamená láska k moudrosti), ale jen o její masku,
byť jakkoli důmyslnou. Podchytil, využil  a zesílil tak "vědecky" egoismus,
ješitnost a další pudy nevzdělaného davu, který najednou dostal do ruky
srozumitelnou ideologii, využitelnou (zdánlivě)  ve svůj prospěch, i s praktic-
kými návody na revoluční násilí. Materialismus povýšil na "základnu",
náboženství označil za "opium lidstva". Filosofie tím byla poprvé v dějinách
zcela programově stržena do přímých služeb odbojných, protibožských
tendencí a pudů. Onu agresi vyjádřil potenciálně i v  11. ze 13 Tezí o
Feuerbachovi: „Filosofové svět dosud jen vykládali. Jde o to jej změnit.“  Změnili.
Zaštítil ba zdůvodnil nenávist předstíranou spravedlností. Bylo to nejzrůdnější
a nejtragičtější zneužití intelektu a slova v  dosavadních dějinách. Základní
charakteristikou jeho filosofie je protibožský, odbojný názor, a v ekonomice je
základem dějinného klamu demagogická šalba 1. dílu Kapitálu. Engels napsal,
že Chorvaty, Čechy a podobnou verbež bude v další válce nutno zlikvidovat.
K oné kolosální tragédii komunistického hazardu s částí lidstva se schylovalo
už dávno. Již v  roce 1890 se v  okultních kruzích západní Evropy vědělo, že
"slovanská říše na východě bude sloužit jako území pro ještě nevyzkoušenou
formu sociálního života" (britský týdeník Truth v  článku Císařův sen).
V  Londýně vyšly r. 1894 přednášky C. G. Harrisona o okultním vědění,
theosofii a katolictví. Říká, že lidstvo čeká hospodářsko-socialistický experi-
ment. Zatímco v  rozvinutější západní Evropě by narazil na potíže, prostý
slovanský charakter dovolí realizovat tyto socialisticko-hospodářské pokusy.
Západní země se po rozšíření marxismu snažily, jak se dalo, napomoci odklo-
nění tohoto tragického experimentu co nejvýchodněji, aby je nezasáhl a nena-
páchal tam tolik škod. Stačí si připomenout, jak byl Lenin se čtyřiceti revolu-
cionáři odeslán ze švýcarského  pobytu v  zaplombovaném vagonu s  pomocí
vrchního velení německé armády zpět do Ruska, aby zde urychlil rozvrat.
Nechal jej převézt Ludendorff, který se později podílel s Hitlerem na fašistickém puči.
Krom tohoto uvedeného záměru mělo Německo samozřejmě zájem na
rozvratu Ruska, aby ho vyřadilo jako protivníka z bojů 1. světové války, což se
podařilo a bolševici uzavřeli s  Německem separátní mír. Německo poslalo
bolševikům k  získání a posílení jejich moci obrovské bohatství ve zlatých
prutech, mnoho zbraní včetně tří ponorek a 50 milionů zlatých rublů. To vše
se záměrem, aby rozvrat Ruska bolševiky ulevil německé frontě. Ale byly i
skrytější cíle už od roku 1915. Destruktivní marxistický experiment měl mít
uvolněnou cestu do slovanských zemí, podle Britů a Germánů tehdy zaosta-
lých a stojících mimo těžiště evropského dění. To napomohlo, aby divý vichr
destrukce ovládl zejména skrze intelektuálně zdatného a zároveň asijsky
krutého Lenina evropský východ a část Asie. Onen intenzivní sklon Rusů
k  náboženství byl mistrně využit, aby se pro ně stal hnací silou pro nadšení
z  klamných idejí socialismu. Ty se staly na tři čtvrtě století jakýmsi pseudo-
náboženstvím.

A jak bylo vymýceno náboženské cítění na venkově? Ruští rolníci intenzivně
prožívali nebeské  síly působící skrze posvátnost země. Vyciťovali posvátnost
zemské Duše, sjednocené s  Kristem. Byl to základ jejich náboženství. Skrze
lásku k zemi, k půdě přijímali inspirace k duševní  čistotě. Celou krajinu (svou
půdu) nazývali krajinou svaté Sofie. Vyjadřovali tím, že se jejich vztah k zemi
podobá jaksi vztahu k zrcadlu, které zrcadlí tajemství nebeského světa, moud-
rost samého duchovního kosmu. Země není náhodně velebena v ruských
hrdinských zpěvech jako "sestra boží  matky", sestra nebeské duše – svaté
Sofie. Proto když se chtěl Rus pozvednout k duchovnímu světu, nezvedal
hlavu k nebi, ale naopak se pokorně skláněl k zemi s gestem pokory, odevzda-
nosti. Právě tak dovedl, když  naplňovaly jeho hruď starosti, zoufalství nebo
radost, padnout  k zemi "na  hruď Matky země", jak se mezi lidem říkalo,
a  plakat nebo se smát, svěřuje se jí a skrze ni celému vyššímu světu nebes,
šeptaje svou starost a bolest. Dovedl takto hledat útěchu, podporu nebo
moudrou radu, především ale čerpat ze spojení s ní mravní a náboženské síly.
Dostojevskij popisuje v románu "Bratři Karamazovi" scénu, kdy se Aljoša vrhá
na zemi, aby jí otevřel své přeplněné srdce.

Takto vypadala ruská religiozita, tak jedinečně zpracovávaná v ruské literatuře,
poezii, malířství i  hudbě, v dobách před bolševismem. Jejím nositelem bylo
hlavně rolnictvo, které tvořilo počátkem 20. století 80 % ruského obyvatelstva.
V letech po říjnové revoluci bylo 10 - 20 milionů rolníků bolševiky povražděno.
Došlo však ještě k něčemu velmi závažnému, co bude mít pro ruské obyvatel-
stvo těžké důsledky . Podle badatele S. O. Prokofjeva - ještě nejméně jedno
století. Ruská religiozita zmizela zejména tím, že bolševici zničili vesnická
společenství. Začali s  takzvanou kolektivizací nebo jinak řečeno s  fyzickým
ničením nebo deportací pracovitějších vrstev venkovského obyvatelstva do
vzdálených a neúrodných oblastí. Těmito zločinnými opatřeními i plným
státním ujařmením v sovchozech a kolchozech všech rolníků, kteří zůstali na
starých místech, bolševici rychle vyvrátili z kořene spojení rolníků se zemí. To
mělo za následek, že mizelo v národě vědomí o Kristu, které vznikalo stykem
se zemí. Přesněji řečeno, vědomí o Bohu se stáhlo do hlubin duše, do nejvnitř-
nějších záhybů srdce a to pak umožnilo, že v hlavě mohl vládnout chaos nové
ideologie. Bylo vymýceno to, o co se v dávných dobách  obohatila ruská duše
pod vlivem spolužití s germánskými kmeny: cítění srdce, zvědomované a pro-
cházející hlavou. Toto pomohli Rusům vypěstovat v prvních dobách Germáni.
Po roce 1917 vymizelo jasné vědomí o boží přítomnosti v jejich duši, neboť toto
vědomí přestalo být udržováno bezprostředním vztahem k zemi. Vymizelo
vědomí  srdce, které  bylo reflektováno hlavou. Dlouhým vývojem s mnoha
oklikami budou ve Slovanstvu hledány nové cesty, cesty vědomého pronikání
k duševnímu elementu, který žije v člověku od mystéria Golgoty. Spirituálním
světovým myšlenkám, které do člověka mohou zvenčí vnikat, musí jít vstříc
vědomá lidská vůle. Vzájemné pronikání, křižování své čisté  aktivní vůle se
světovými duchovními myšlenkami způsobuje dynamické jiskření vědomí a
činu.

A dnešek? Zatímco donedávna byly nositeli nějaké zrůdné ideologie a z  ní
plynoucí praxe státní režimy, dnes není zlo neseno jednotnou kolektivní
ideologií, ale jedinci. Plochy někdejšího jednotného zla, jehož jsme byli  buď
aktéry nebo oběťmi, často obojím,  se atomizují do našich individuí. Žádný
režim nás už k ničemu nenutí, můžeme si stěžovat už jen na sebe. Je to další
a zatím nejtěžší zkouška nás jako jednotlivců, abychom si za nových svobod-
ných podmínek zvolili dobro nebo zlo s plnou osobní zodpovědností. To vše s
dosud nerozpadlou infikací a zátěží socialismu. Duchovní a kulturní impuls
musí od nynější doby naplňovat cit, rozum i vůli, pod bdělým vedením Já.
Jedním z předpokladů vymaňování z marasmu minulosti je hlubší poznávání
všeho, co jsme do sebe nechali jako národ, ale hlavně jako jedinci zanášet
v poměrech oněch pěti desetiletí obou totalit, i jak to modifikovaně pokračuje
za dnešních poměrů individuální svobody k dobru i ke zlu.