Co když se nám zoufale nechce na slavnostní oběd k příbuzným? "Je to slušnost, je to přeci rodina!" Je nutné, dělat ze slušnosti "tour" po vlastní rodině, když má z této skutečnosti hodně lidí spíše nervy než vnitřní pohodu? - Viz článek níže.
Nejprve část starého mailu, kde jsem odpovídal na svěření se čtenářky, která, ač již kolem šedesátky, je celoživotně ovládána, manipulována a nepravdivě osočována svou matkou a sestrou. Dělá jim pomyšlení, ale všechno je špatně, nyní má z toho zdravotní potíže.
Dávám to sem i proto, že takovéto případy jsou velmi časté - u žen i u mužů. A projevuje se to i o Vánocích, proto dávám tyto dva příběhy společně.
Odpověď na bolavý mail: Zkoumejte si, jestli nechcete být moc hodná - na ty dvě. Nebo - nemáte pořád strach z jejich reakcí - tak jako poslušné manipulovatelné dítě? Kdybyste to uťala, jistě by zuřily, ale ono to vyjde nastejno. Pak by se vyzuřily, nenáviděly by Vás možná nadále, ale ochably by, zatímco si i teď svou nedměrnou ochotou nabíháte pořád znovu. Někdy člověka zpětně mrzí ne, že byl "zlý" (Vy byste ale zlá nebyla), ale naopak že zlo na sobě nechal páchat, ač nemusel. Jaký máte pocit ze sebe, když se neumíte ohradit a udělat nutná opatření?
Zkoumejte si - je za tím u Vás nepatřičná dobrota, nebo lenivost a nezodpovědnost vůči sobě, nebo strach z konfliktu, nebo co? Jistě, dá se vždycky říct ono frázovité "je to karma". Ale i při pokorném snášení karmy se lze zároveň snažit o zlepšení svého údělu, o vyřešení situace.
Má-li člověk v té či oné věci čisté svědomí, pak pro něho může být podstatné, jak ho vidí duchovní svět, ne jak ho vidí okolí. Je to někdy těžší, ale pokud nás někdo neprávem očerňuje, je a bude to jeho problém, ne náš.
Uvažujte i prakticky: potřebujte od těch dvou něco? Pokud ano, dokázala byste to oželet? Nenamlouváte si jen, že se navzájem potřebujete? Potřebujete jejich přízeň? Uvědomte si svou přirozenou lidskou důstojnost. A máte i povinnost ke svému zdraví, máme se svým organismem dobře nakládat, je nám jen propůjčený.
Je pro Vás nová myšlenka na přerušení styků? Možná už jste to měla udělat dávno, ale ani teď není pozdě. Víme i z bible a z duchovní vědy, že rodové vazby je třeba zrušit nebo alespoň odosobnit, nelpět na nich. A že je někdo starý? To není zásluha ani důvod k despocii na druhých. Mnozí stačili jen zestárnout, ale ne zmoudřet.
Můžete i v tom, či právě v tom, spoléhat na pomoc vyšších bytostí, protože to bude krok správným směrem. Jistě, že ty agresivní osoby nemáte nenávidět, ale pokud možno ani jim zbytečně nepovolovat zlo na svůj úkor. To je druhý protipól, taky nesprávný.
Roztahují se mentálně na Váš úkor do větší míry, než do jaké mají právo. V první řadě jim to dejte najevo. Tím pak mají přinejmenším i větší závazek zodpovědnosti. A zkuste na ně jasně zadupat, aby vypadly od prahu Vaší osobnosti. Pokud to nepomůže, můžete se opřít alespoň o čisté svědomí. V některých situacích má člověk tolik svobody, kolik si jí uvědomí. Příklad: Nechal jsem si až do středního věku od otce mnohé líbit. Dodatečně jsem teprve pochopil, jak snadno jsem se mohl vzepřít - i za cenu konfliktu. Holt i tady platí to Senecovo: Devadesát procent moudrosti je - být moudrý včas.
Nenechte se vydírat osočením, že se špatně staráte atd., nemůžete dělat nemožnosti, máte i své zdraví, svůj čas, svůj život. Já vím, ono se to snadno napíše, ale někdy je to složité.
Pokud se vzchopíte to utnout, zkuste si předem sesumírovat stručné zdůvodnění, ale ne to pronést bázlivě či jako podnět do diskuse. Prostě to krátce, nebojácně ale bez zloby, oznámit. Co nejstručněji. Klidně si to doma i zkoušet. A buď odejít, nebo si připravit na jejich námitky krátkou odpověď třeba že o svých rozhodnutích nediskutujete či že Vás už jejich názor nezajímá apod. A opět - jako tečku, ne jako námět k jejich schválení. Možná budete časem překvapená, jak Vám půjde modlitba za ně. Nebudete již zatížená vztahově, bude to neosobní přístup. Vím i o případech, kdy se lidé takto rozešli a po čase se našli zase jinak, bez manipulací. Ale nespoléhejte na to.
Hůř jsou na tom ti, kteří jsou s někým takovým ve společné domácnosti a přerušit kontakty nemohou. Holt nelze někdy jinak, než ledacos dlouhodobě snášet, pokud možno bez nenávisti. A když už jeden vypění, tak si aspoň poté uvědomit tu zbytečnost a odpustit si to.
Odpověď adresátky: Je v tom strach z matčiny nelásky a její reakce. Jako dítě mi říkala, že když zlobím, že mě pošle do dětského domova. Pro sestru měli stále jen omluvy a mě moc bolelo, že otec, který viděl co se děje, bál se mě zastat.
Ano, odříznu to jako nádor-odsává mi to síly jako rakovina. At dělám cokoliv, často až na dno fyzického i psychického vyčerpání, situace se mění jen tím, že máti stárne. A má ze smrti asi hrůzu, podle toho, co prováděla v nemocnici (hystericky řvala na doktora naprosté nepravdy). Vlastně jste napsal kromě jiného - ať si uvědomím, že dělat dobro na takovém místě je vlastně uvolnit zlu místo. Moc jsem tenhle rozbor situace potřebovala. Pořád mě trápily výčitky, že jsem něco měla ještě jinak a že jsem na tak starou matku příkrá.
.oOo.
Konečně něco kloudného o Vánocích
Nepřizpůsobujte se o Vánocích požadavkům rodiny, říká psychoterapeutka Kristina Baudyšová
Vánoce by měly být svátky klidu, pohody, ale také pospolitosti, takže bychom měli navštěvovat i příbuzné. Ano, měli bychom. Ale co když se nám zoufale nechce?
Není úplně košer říkat nahlas, že bych raději zašla na kávu s kamarádkou než na sváteční oběd ke švagrové. To se nehodí! Je to přeci rodina!
Opravdu musím? Na to, jak se během svátků nezbláznit z plnění rodinných povinností a jak si doma nastolit pohodu navzdory obecným stereotypům, jsem se ptala psychoterapeutky Kristiny Baudyšové.
Je nutné, dělat ze slušnosti "tour" po vlastní rodině, když má z této skutečnosti hodně lidí spíše nervy než vnitřní pohodu?
Čím dál více žen si v dnešní době pokládá otázku, zda nedat na první místo sebe a svůj dobrý pocit. Přitom by to mohlo znamenat, že se setká s někým úplně jiným než s příbuznými a bude z toho mít radost. Anebo se přizpůsobí očekávání rodiny a absolvuje návštěvy, které mohou být trochu samoúčelné.
Ve své práci vídám, že u žen roste poptávka po větším pocitu svobody. Přejí si opustit nevyhovující rodinné vzorce chování, které je mohou vést k nepřiměřenému přizpůsobování se. Slýchám otázku, zda je možné se cítit svobodně, a přitom proti sobě nepoštvat výčitky okolí. Mám zkušenost, že když upřednostním ty ostatní před sebou, vyjadřuji tím svou vlastní nedůležitost. Jinými slovy, že důležitější, než co si přeji, je to, co si myslí ostatní o mně. Když se takových situací nahromadí více, postupně se začínám cítit nespokojená a podrážděná. Tuto nespokojenost pak mohu přenášet na děti nebo manžela. Celkový dopad by pak nebyl příjemný ani pro mě, ani pro mé okolí. Věřím tomu, že všichni můžeme prožívat život svobodně a radostně. To znamená, že můžeme odmítnout to, co nám dělá zle, popřípadě celou situaci nastavit tak, abychom se v ní cítili dobře.
Proč je kolem Vánoc v rodinách vždycky tolik stresu?
Naše pocity, ke kterým patří i pocit nervozity a vyčerpání, vnímám jako podvědomou volbu. Žena se může rozhodnout prožít Vánoce jinak než ve stresu. Doslova si může naplánovat, jak by se jí líbilo cítit se v průběhu připrav na Vánoce. Představovat si, že vše probíhá v klidu. Naše vizualizace má nesmírnou moc. Lidé si sílu vlastní představivosti neuvědomují.
Často se setkávám s tím, že se ženy přetěžují. Dělají činnosti, které je vyčerpávají, a nepožádají okolí o pomoc. Navrhuji, aby se žena zamyslela nad činnostmi svého dne. Aby zvážila, zda něco může vynechat, popřípadě jestli může požádat o pomoc své blízké. Mám pocit, že spokojená žena o Vánocích je větším dobrodiním než žena, která má perfektně uklizeno, napečeno a vše nachystáno, ale uvnitř je vystresovaná. Vánoce u nás v rodině vnímám jako spolupráci všech členů. Z takové spolupráce vzniká hezký den pro nás všechny.
Jak vzniká taková vánoční spolupráce všech členů rodiny u Baudyšových v praxi?
Vánoční svátky mám moc ráda a každý rok se na ně těším. Už 23. prosince každý rok po mnoho let nasedáme celá rodina i s našimi psy do auta a jedeme do Prahy za babičkou Zuzankou, Tondovou maminkou. Vezeme z Šumperka cukroví a upečený štrúdl, se kterým mi děti každý rok pomáhají. Ráno na Štědrý den Tonda s dětmi staví a zdobí vánoční stromeček, který babička koupila. A také nesmím zapomenout na starožitný betlém. Tuto rodinnou památku děti rozestavují s velikou opatrností. Zuzaně pomáhám v kuchyni, venčíme se švagrovou psy a průběžně popíjíme zahřívací vánoční pitíčka. Do celého dne každý vkládá svůj díl, podle toho, kde se zrovna nachází a s čím může pomoci. Vedeme děti k samostatnosti a zároveň svobodě, protože se v tom s manželem cítíme dobře.
Hodně žen stále ještě neumí říct si o pomoc...
Vycházím z filozofie, že moje spokojenost a pohoda je pro mne velmi důležitá. Protože když se cítím dobře já, je spokojená moje rodina. Když jsem přetížená, unavená a protivná, ovlivňuji svojí náladou celou rodinu. Ženu v rodině bych připodobnila slunci. Její vyzařující spokojenost prozáří všechny. Když se naopak žena cítí nespokojená, děti i manžel tuto nespokojenost nasají velmi rychle. Žena by si měla uvědomit, jak moc je její spokojenost důležitá. Bude pak pro ni snadnější říci si o pomoc hezkým a ženským způsobem. Tím myslím s laskavostí a respektem vůči sobě samé.
Jak slušně odmítat návštěvy, ať už u sebe, nebo návštěvy u někoho jiného?
Podívejme se na to jinak. Namísto "odmítnutí" sledujme "upřednostnění". To znamená, že moje pohoda a dobrý pocit během Vánoc jsou pro mne důležité. Je to část roku, na kterou se těším. Protože upřednostňuji svůj dobrý pocit, setkávání s rodinou nastavuji tak, abych se při tom cítila příjemně. Tímto přístupem obcházím pocit viny. Okolí bývá vůči našemu pocitu viny dosti vnímavé. Když se cítíme vinni, znamená to, že jsme udělali něco špatně. Ale my jsme neudělali nic špatně. Druzí se k nám mohou stavět kriticky jen proto, že z nás pocit viny vycítí. Naopak když se cítíme jistí svým postojem a naši volbu sdělíme srdečně a bez pochyb, ostatní jsou více svolní ke změnám.
Jak nepřenášet do svých vlastních rodin stereotypy, zvyky a rituály, které nám vlastně nevyhovují, ale "máma to tak dělala"?
My ženy nevědomky opakujeme vzorce chování našich matek – nejen o Vánocích. Vzorce chování našich maminek máme tendenci přenášet do vztahu s manželem, do vztahu s dětmi, do vztahu k životu. Mohou být viditelné, anebo skryté. Vyvázání se z přejatého vzorce nemusí být až tak náročné. Důležité je uvědomit si a nejlépe i pojmenovat nový přístup. Jak by se mi líbilo nastavit celou situaci tak, abych se v tom cítila dobře? Znamená to pro mě hledat vlastní radost, vlastní spokojenost. A až ji najdu, v duchu poděkuji své mamince a řeknu jí: "Mami, mám to jinak." A dál už jen zvolit vlastní cestu a radovat se ze své volby.
2024 ©