Reklama, zdraví, sport a "sport"...

Nejprve několik poznámek z promluvy zkušené rehabilitační resp. fyzioterapeutické pracovnice paní Poláčkové.

 

- Vysoce ceněná drahá turistická obuv je ta nejhorší.  Drahou obuv se zpevněním kotníků, změkčením atd.  dovážíme stále, i když už se ví, že se tím ubírá práce noze. Jinde už od toho ustupují. Náš dovoz obuvi je zastaralý, neprospívá noze.

- Je třeba, aby noha měla kontakt se zemí, tímto kontaktem je  tvořena  a udržována. Proto jsou nejlepší co nejplošší boty, poskytující kontakt se zemí. Optimální pro zdraví nohy jsou ty nejobyčejnější  plátěnky.

Výstelky, vložky atd. je jen byznys, na který jsme snobsky naletěli. Noha sama se má vypořádávat s terénem.

Upnutá a měkčená obuv způsobuje, že noha neumí sama odpružit a přetíží se.

- Stahovací spodní i zevní prádlo (elasťáky apod.) uvolňuje svaly. I proto je tolik předčasných potratů.

- 7 horních obratlů používáme toporně „jako jeden kus“, pak se úseky páteře mezi těmito ztuhlými kusy musí stávat tím víc pohyblivými, ohýbatelnými a z toho v těchto místech „bolí záda“. Tyto úseky by se neměly ještě víc uvolňovat masáží, ta pak škodí.

- Ve sportu je třeba něčeho dosáhnout, ale neřeší se jak, většinou na úkor přirozeného vývoje jiných svalových skupin apod., proto se tělo poškozuje, obzvláště při závodním sportu nebo pravidelném tréningu jednoho druhu sportu. Těžké následky pro budoucnost.

- Ženy – čím víc sportují nebo dělají aerobik, tím horší mají pánevní dno. Aerobik je zdraví nebezpečný hlavně z tohoto,  ale i z jiných důvodů. Vědí to jen někteří na rehabilitaci, nikoliv reklama a organizátoři.

 

 

Skutečný estoterní základ sportu versus sport jako největší sekta na světě.

 

Je naprosto nemístné odvolávat se v současném sportu, plném egoistické soutěžní křeče a vybičovávání egoismu,  na staré Řeky. Nynější tupé soutěžní sportování likviduje možnosti vývoje éterického těla a tedy i niterného růstu člověka. V dávném Řecku byly jednotlivé disciplíny odvozeny od nutnosti duševně duchovního vývoje. Třeba skok do dálky přinášel v určitém věku dospívání schopnost odpoutat se od zděděných a často brzdících sil po rodičích, zejména odhodit matčino zděděné éterické tělo, sebrat veškerou sílu duše a vyskočit do nové etapy vlastního vývoje.

 

K podstatně většímu zdraví by přispělo, kdybychom znali význam jednotlivých tělesných cvičení a jejich potřebnost pro určitý věk dítěte. Co to je za podivnost? Ano, velmi záleží na výběru tělesných cvičení, aby odpovídala tomu, co duše dítěte v určitém věku potřebuje rozvinout. Hody diskem například napomáhají uvolňování citů. City pak tak snadno nesklouzávají do úzce osobního, ale rozšiřují se k sociálnímu až kosmickému rozměru.

Střetnutí se s pozemsko-prostorovými silami vytváří síly a schopnosti, které jsou nutné pro celý budoucí život. V pochopení významu jednotlivých cvičení pro lidský vývoj je skutečný klíč  k pochopení tělesné výchovy. Není to žádné „vysoké duchovno“, i když právě  duchovní poznání přineslo pochopení těchto souvislostí. Všeobecně je ale zatím význam jednotlivých cvičení pro celkové uspořádání vyvíjejícího se dítěte spíše „zemí neznámou“. Neumíme (ani nevíme, že bychom mohli) posuzovat cvičení podle toho, jaké síly mohou v dítěti probudit, ale posuzujeme především podle moderních egocentrických a krátkozrakých požadavků: Buď zdravý a proto sportuj! Buď silný a proto sportuj! Pěstuj si fyzičku a sportuj! Buď fit, ať je vše super! Sportuj, ať to každému nandáš! Buď první, ty si to zasloužíš!

Dokážeme-li se naopak vžívat do vývoje dětské přirozenosti, do jeho silových proměn, poznáváme tím, co dítě potřebuje. Tělesná cvičení jsou pak nalézána z dítěte samotného. Pak se nám jeví jako podružné požadavky na zesílení, zocelení, vytrénování, obratnost atd. Důležitější jsou i jiná hlediska, na která se nyní stručně podíváme.

Bytost dítěte není plně inkarnovaná narozením, ale sestupuje do těla až do dospělosti, zejména tedy v prvních třech sedmiletích. Je to tápavý proces blížení se celé bytosti k zemi, k tělu. Sestupuje ze světa živého ducha, aby hledala vztah k zemským projeveným formám. Plnému „zrození“, inkarnaci napomůže, najde-li prostor, po kterém bezděčně ale intenzivně duchovně-duševně touží. Protože se to obyčejně daří jen částečně, zejména nevědomostí dospělého okolí, nese si dítě do života neuspokojená přání, touhy a žádosti, které jsou zdrojem výchovných problémů a chorob. Každý si přináší určité vlohy a předpoklady, ale vyvine je náležitě jen tehdy, najde-li k tomu vhodné prostředí.

 

Nejsrozumitelněji  a zároveň nejhlouběji popsal působení jednotlivých pohybových aktivit nenápadný autor Rudolf Kischnick.  Zalistujme si soukromým překladem jeho knihy Tělesná cvičení a rozvoj vědomí (sloužil v 90. letech jako podklad pro její vydání nakl. Sophia Bratislava v češtině). Přistupuje k dítěti za použití poznatků antroposofie.

 

Jaký druh tělesného cvičení potřebuje dítě během školní docházky?

Aby se člověk mohl správně začlenit do dalšího života, potřebuje k tomu od první třídy dvanáct let. Ideální by byla následující posloupnost tělesných cvičení:

1. -  2. školní rok: hry - čistá fantazie

3. -  5. školní rok: cvičení - naplněná fantazie a skutečnost…

6. -  8. rok: cvičení k individualizaci

9. - 11. rok: výkony – kvantita

12. rok: pohyb – kvalita

Přibližme si tyto napohled nic neříkající poučky:

Hry: V 1. a 2. školním roce dítě ještě často nedovede rozeznávat fantazii a skutečnost, protože vnitřní zážitky jsou silnější než vnější realita. Proto nemůžeme dítěti udělat v tomto věku větší radost, než když mu dáme možnost, aby své představy uplatnilo až do údů.

Cvičení naplněná fantazií: Ve 3. třídě se mísí a prolínají dvě věci: hra a cvičení. Hra se však poněkud změnila: dostala osobní zabarvení. Individualita se projevuje zřetelněji. Chce již být činná. Jí přiměřený druh činnosti je opakované cvičení. Něco se vykonává tak dlouho, až se to dostane do morku kostí. Dítě zkouší jednu věc bezpočtukrát, až ji zvládá. Fantazie je tu také důležitá: otevírá přístup k duši a spojuje dítě s věcí.

Nejsou-li ve 3. - 5. třídě síly fantazie řádně využívány, pak dítě nenalezne správný poměr ke svému okolí a zůstane neuspokojené. Potřebuje dosud přechod k tomuto světu, do kterého vrůstá. To se děje ve cvičeních, která jsou naplněna fantazií.

Cvičení má význam až od 6. třídy. Nejprve se dítě snaží cvičit z přirozeného vyciťování svého těla. Později z estetických pocitů a v 8. třídě z pohybové mechaniky. Není chce žák ukázat, že něco zná. Nejdůležitější není cvičení, ale znalost. Od 6. do 8. třídy je žák veden od věci k sobě. Cesta jde od dynamického ke statickému. V 6. třídě spoluprožívá žák intenzivně průběh pohybu. V 7. třídě se od něho poněkud distancuje a současně prožívá sám sebe. V 8. třídě prožívá jen sám sebe.

Nemůžeme zcela docenit cvičení jako individualizační prostředek. Pomáhá člověku, aby přišel zdravým způsobem sám k sobě.

Výkony. Dítě se nestará o výkon, ale stačí mu činnost jako taková. Mezi 9. – 11. školním rokem mění vztah k činnosti. Je pro něj důležité vědomí: dostal jsem se dále, něco jsem dokázal.

Měřítkem pro výkon je úsilí. Nemusí-li se žák namáhat, pak nemá vědomí, že něco dokázal. Aby usiloval, je třeba mu stanovit cíl vzhledem k jeho silám. Aby se tyto síly mohly rozvíjet, musí jim být kladen odpor. Dospívající člověk by se chtěl vypořádat s problémem odporu.

Tím je dáno pojítko s dalším obdobím – ze čtvrtým sedmiletím, tedy po 21. roce. V něm jde o to, aby se nalezla syntéza pohybu a umění. Nedá-li se k tomu nyní možnost, pak v pozdějším věku nebude člověk schopen překonat vnitřní odpory, které se dostaví. Musíme také v sobě překonat mnohou zábranu, než se dostaneme k pravým hodnotám. Ne nadarmo máme v mládí příležitost, abychom ve vnějším životě konali to, co později musí být provedeno v našem nitru.

Kvalita pohybu. Až do 17 let nemá člověk možnost vědomě vnímat kvalitu pohybu. Od této doby chce však žák být přiváděn k pohybu zevnitř. Nejen vůle a cit, ale také myšlení chce nyní spoluurčovat pohyb. Žák chce mít vysvětlen průběh pohybu a vnitřně se tím zabývat. Nestačí mu triviální vysvětlení, ale chce také navázat vztah k jiným životním oblastem. Pohyb může přejít i do hudebnosti a dynamiky.

Ledacos dosud nevědomě přijatého se nyní ozřejmuje, člověk získává nový poměr k pohybu a učí se ho oceňovat. Tento proces může pokračovat až do 21 let. Do té doby musí člověk vrůst do pohybu s určitou samozřejmostí. Tím je dán základ k navázání spojení s dalším životním úsekem. Totiž ke čtvrtém sedmiletí, ve kterém jde o syntézu mezi pohybem a uměním.

 

Běh, skoky, zápas a hody jako základy tělesné výchovy

Jejich význam pro dorůstajícího člověka se nesmí podceňovat. To platí především pro běh. Teprve když se dítě naučí běhat, stává se člověkem. Do té doby nepřekonalo stupeň dítěte. Do sedmi let stačí běh. Pak nechce jen běhat, chce více, chce skákat. Mezi 7. a 14. rokem skákání patří k životu. Skákání, hopsání, tancování jsou předpoklady k získání lidství.

Po 14. roce se mění obraz života. Běh a skoky jsou nadále důležité, ale člověk je nepotřebuje, aby dosáhl sama sebe. Nyní má člověka utvářet zápas. Při něm ani tak nejde o nějaký systém chvatů a protichvatů, ale o zápolení jako takové. Také běh a skoky mohou být předmětem zápasu. Běh o závod jednotlivě i ve skupinách nesmí nyní chybět. Zápas je princip. Je třeba něco překonávat, ať je to protivník, tíže nebo vlastní lenost.

Běh nyní není  nic více než demonstrace schopnosti udržet rovnováhu, skoky pak výrazem pro přebytek životních sil. Schopnost pro udržení rovnováhy souvisí s mravností. Přebytek života pak s životním vývojem. Přemáhání něčeho či někoho souvisí s principem protikladů. Bojem, přemáháním si člověk teprve dobývá lidství.

Kouzlo prvního sedmiletí souvisí se zázrakem chůze a běhu.

Stejně tak zázrak přebytku sil se nerozlučně pojí s druhým sedmiletím.  Uštvaný člověk dnešní civilizace může jen se zármutkem pohlížet na tuto dobu čisté radosti. Síly, kterými byl v dětství obdarován velkou měrou, jdou dávno vyčerpány a člověk cítí instinktivně: tehdy jsem žil ještě v ráji.

Přebytek životních sil působí i počátkem třetího sedmiletí, až asi do 16 let. Nechce se ale projevit jen ve skákání, ale v úderech, narážení a zápase. V druhé polovině tohoto období můžeme pozorovat, že místo neovládaného chování a nevychovanosti nastupuje klid a jistota. Boj s protivníkem není již hlavní záležitost, ale je jí samostatné jednání, vyplývající ze síly vlastní osobnosti. Ta se musí teprve vytvořit v boji se soupeřem. Od doby, kdy si žák uvědomí vlastní samostatnost, snaží se ji také uplatnit. Nejlepšími prostředky pro to jsou hody: disk a oštěp. U obou druhů hodů je váha házených předmětů malá. Nyní působí individualita sama ze sebe. Při hodu diskem více z cítění, z impulsu. Při hodu oštěpem z vědomé řízené síly.

Hod diskem odráží spíše ženský vztah ke světu, hod oštěpem spíše mužský. Oba druhy hodu vychovávají k vědomému lidství a zdravým způsobem ovlivňují citový a myšlenkový život dorůstajícího člověka. Hody mají proto rozhodující úlohu i v následujícím životním období.

Mravnost, životní vůle, pohotovost a samostatnost jsou vštěpovány dorůstajícímu člověku až do tělesnosti pomocí vhodných cvičení, když je uplatníme ve správném okamžiku a když se setkávají s duchovně-duševními předpoklady.

Běh odráží obraz člověka, který odpovídá povaze fyzického těla.

Skoky zobrazují tvořivé síly éterického těla působící více navenek.

Zápas ukazuje astrální tělo, jak zasahuje do poznání dění.

Hod ukazuje pak gesta já, přičemž hod diskem promítá činnost duše cítivé a hod oštěpem obraz činnosti duše rozumové v prostoru.

Co je však zpředmětnělým obrazem duše vědomé? Je jím tenis a jeho odnože. Přitom jde o fenomen jako takový, ne o speciální pravidla hry.

Souhrn podle sedmiletí:

1 – 7:     fyzické tělo - rovnováha, mravnost, běh

7 – 14:   éterické tělo - životnost, životní síla, skok

14 – 21: astrální tělo - houževnatost, duševní síla, zápas

21 – 28: duše cítivá - velkorysost, oddanost, disk

28 – 35: duše rozumová - přesnost, bystrost, oštěp

35 – 42: duše vědomá - uvolněnost, pružnost, hra s míčem, tenis, schopnost proměn.

Mohli bychom namítat, že hry s míčem jsou uvedeny na posledním místě, když přitom víme, že  se hrají již v dětství. Zajisté je tomu tak, ale zde se míní, že všechny hry míčem poukazují k duši vědomé, všechna cílová cvičení k duši rozumové, všechna cvičení hodů k duši cítivé, všechny zápasy k tělu astrálnímu, všechny skoky k tělu éterickému a všechny kroky k tělu fyzickému či mravním silám, pro něž je tělo jen prostorovým obrazem.

Zajisté děti mohou hrát míčové hry, neboť tím cvičí síly, které budou mít význam teprve později pro celkový vývoj.  Ovšem tyto hry musí být přizpůsobeny bytosti dítěte.

Stejné platí o zápase – u dětí je nutná opatrnost a krotit fantazii. Tím se připravují na budoucí srážky.

Totéž o hodu oštěpem. Jeho přípravný smysl je zcela stejný, ať už se hází do vzduchu vrbový prut nebo oštěp. Ve věku 35 let pak můžeme pocítit, proč tomu tak bylo. Po 35. roce je hod oštěpem překonaný. Síly získané z hodu oštěpem ovlivní kladně naše myšlení. V podstatě není oštěp nic jiného než prostorová abstrakce pro myšlenky. Hodem oštěpem se cvičí síla, která později podporuje uvolňování myšlenek z nevědomých hlubin bytosti. Myšlenka čeká na to, aby byla intelektem uvolněna ze svého zajetí. To cítí nebo tuší mladý člověk, ale později to zapomene.

Podobnou úlohu mají hody diskem, které připravují uvolňování citů. Napomáhají k tomu, aby city nesklouzly do úzce osobního, ale aby se rozšířily ke kosmickému.

Za vyjmenovanými cvičeními je neviditelné gesto, které ukazuje na budoucího člověka, jenž potřebuje tělesná cvičení jako nutnou přípravu. Nerozhoduje, zda v této souvislosti mluvíme o ideálním člověku nebo o vyšším já nebo o duchovní bytosti. Důležitější je vidět tento problém: jak v sobě vyvinu vyššího člověka v současném stadiu. Je znakem naší doby, že mládež vyžaduje tělesná cvičení. Činí tak proto, že  potřebuje schopnosti, kterých by nedosáhla bez pohybů a bez střetnutí s pozemsko-prostorovými silami.

Tělesnou výchovu pochopíme teprve když poznáme význam jednotlivých cvičení pro lidský vývoj. Běh, skoky, zápas, házení, vrhy a hry  s míčem jsou základní pilíře tělesné výchovy, které člověk bezpodmínečně potřebuje. Zajisté je tu i nářadí, plavání, jízda na koni, šerm, plachtění aj., ale nepatří do základní linie pro to, co je bezpodmínečně nutné. Špatné by bylo například dávat přednost nářadí před šesti popsanými druhy cvičení, neboť ta otevírají dveře k základnému vytváření člověka. (Zvláštní postavení má gymnastika, která může umělecky formovat celého člověka.)