TERAPIE - ODBLOKOVÁNÍ RAZ DVA, NEBO UTVÁŘENÍ ŽIVOTA VÝTĚŽKEM ZKUŠENOSTI?

Kamarádka mi napsala: "Vděčnost k duchovnímu světu cítím trvale, ale jen na jeho ochrannou náruč se nemůžu pasivně spoléhat, jeho pomoc může být i v nepomoci. Tedy jen ze mě vycházející touha po sebenápravě hraje hlavní roli, ne spásné kurzy a terapie." Někdy ale tu terapii taky vyhledáme, a tím se zde budeme zabývat.

        Krom seriózních terapeutů různých oborů dnes zažíváme explozi metod na zasahování, někdy i bezhlavé, do lidských osudů a povah (riziko například některých nezralých manipulujících etikoterapeutů aj.). Leckterý psychoopravář zastoupí člověku s potížemi cestu a s dealerskou svůdností ho naláká do své psychošamanské výrobny zdraví a štěstí. Tak jako oficiální medicína, i oni často trpí nevyléčitelnou chorobou: paranoiou pýchy. A to i s těmi příznaky, že to o sobě nepřipustí a tudíž se neléčí.

       Horečná, ukvapená snaha uzdravit nemocného co nejdříve, "mít úspěch", není vždy pomocí. Někdy má být pacientovi ponechána možnost, aby se vyléčil sám svým vlastním tempem. I v Písmu je poukaz, že roste-li současně s pšenicí plevel, nemáme ho hned vytrhávat, protože bychom s ním mohli vytrhnout i pšenici. Je lepší počkat, až pšenice uzraje. Tak i odstranění bloku, rozpouštění duševní bolesti může přijít až poté, co jsme cosi z vlastních sil proměnili. Začínáme-li naopak od konce, odblokováním, pak jsme něco obešli a připravili se tak o možnost utvářet svůj život výtěžkem zkušeností. Bolavá místa života nás mají učit trpělivosti, pokoře a zodpovědnému jednání.

      Při různých metodách, které vyplavují na povrch minulé zážitky, se výsledek může vymknout z ruky, aniž by si toho terapeut všiml. Z hlubin podvědomí se totiž mohou vynořit i dávné mentální útvary, které terapeut nepostřehne a neprojde s pacientem ke katarzi. Tyto útvary, vynesené předčasně na povrch a nerozpuštěné, mohou působit dál destruktivně. Pacient se z jejich poznání hroutí nebo chce "řešit" život zbrkle a pouze na vnější úrovni. Jinak by čekaly na karmicky vhodnější dobu, kdy bude člověk zralejší, silnější nebo mu k jejich překonání pomůže určitá situace, třeba milující člověk. Terapeut by měl být schopen probrat s klientem ty „kostlivce ze skříně“, kteří při sezení „vypadli“ na světlo, a napomoci mu,  aby se smířil sám se sebou, aby své prohřešky poznal, zařadil, případně si vytknul směr nápravy, a po vyřešení odsunul do propasti nezájmu. Hlavně  by neměl z klienta dolovat za každou cenu všechny ty kostlivce. Někdy je nelze hned rozpustit a pacient si je pak pěstuje masochisticky dál. Není proto vždy dobré amatérsky fušovat do vyššího řízení. Na řešení některých vývojových problémů bychom neměli spěchat, ale ponechat je správnému času, tedy řízení Prozřetelnosti, která vyvolá i vhodné okolnosti k řešení. Po různých urychlovacích metodách padají naopak na leckoho tíhy, které dosud měly spát, a netuší, že je „rozjelo“ právě to terapeutické sezení. Nemá možná ještě vytvořené síly ke zvládnutí věci a může uhnout do  nezralého reagování na tyto potíže.

     Špatné to je v případě, že léčitel či poradce ovlivní pacienta tím, že si zvyšuje nezaslouženě autoritu předstíraným nebo i nevědomky klamným spojením s božskými úrovněmi. Když nám zelinář prodá brambory či švec opraví obuv, když lékař správně rozezná chorobu i léčbu, bylinkář taktéž, když poctivý psychoterapeut rozpozná příčinu choroby, patří jim odměna, protože to udělali svými schopnostmi, pracovitostí a možná i láskou. Odehrálo se to na  naší zemské úrovni přirozenou cestou a je to ověřitelné. Když ale někdo použije mimořádné schopnosti a neodhadne jejich dopad anebo dokonce zasahuje do práce vyšších světů (tím, že mění u druhých předčasně osudové poměry), pak se stává spoluzodpovědným za další osudy takto nenápadně zmanipulovaných klientů. Někteří ty vyšší schopnosti jen mistrně předstírají, výsledek i následek je tentýž. Budoucnost řady třeba i věhlasných léčitelů, etikoterapeutů či jiných instalatérů štěstí a zdraví může být nezáviděníhodná. Netuší, jakou zodpovědnost na sebe mnohdy vzali, když některé pacienty vymkli z běhu jejich osudu. Mají silně působícího elementála sebejistoty, ač neoprávněné.  U metod s utlumeným či změněným vědomím  (hypnóza, holotropní dýchání apod.) existuje navíc riziko, že může nastat i nekontrolovaný podprahový přenos spodin podvědomí terapeuta vůči klientovi. Tomu to nic dobrého do psychiky nepřinese, netuší, že rozháranost, neuróza a podobně do něho mohly navibrovat z podvědomí hypnotizéra.

         Terapeut často ohromí návštěvníka schopnostmi svého řemesla: je sebejistý,  má navenek přesné postřehy a záhadnou terminologii, někdy vystupuje málem jako mluvčí Pánaboha, stanoví pro další postup jeden z modelů jednání, které má v arzenálu – ale co ví o božích záměrech s klientem? Dejme si příklad: Žil byl človíček, který v důsledku chybné výchovy i lehčího postižení v dětství byl zakřiknutý, ostýchal se o cokoliv si říci, na návštěvách si netroufl vzít ani koláč, neuměl se obhájit, trpěl trémou. Vláčel se s touto zátěží, kterou jen pomalu v obtížných situacích odbourával. Každý krok s prosazením své důstojnosti vyžadoval jeho velké úsilí, uvědomování si lidské důstojnosti a hodnoty. Dělo se to tápavě, bolavě, zároveň ale každý úspěch znamenal zaslouženou blaženost a uvědomění si  hodnoty člověka. Jeho duše postupně vstupovala do prostoru bezpečí, obezřetnosti, i vážení si kvalit jako je ohleduplnost, úcta k svébytnosti druhých, význam poděkování, dávání a přijímání daru apod.  Byla to životní škola, za kterou vděčí mnohému, a za nic by ji neměnil, kdyby se mohl znovu rozhodnout. Představme si nyní, že by na prahu dospělosti potkal někoho z těch, kteří dnes nabízejí širokou škálu různých psycho-opravářských či odblokovávacích metod. V jeho případě by nepochybně měli zářivý úspěch, který by zmiňovali na svých přednáškách nebo v knihách. I klient by jásal, že je „odblokovaný“, že konečně „žije naplno“ a vrhl by se bezuzdně do užívání si různých davových lákadel. Asi by ani netušil, že přišel o nejcennější poklad, který ho měl brzdit v jeho nižších sklonech, zocelovat ve zdravé a skromné sebedůvěře a vést k vyšším zájmům.

          Položme si proto pár otázek. Není ono „narovnání se“, ona „nová afirmace“, kterou tzv. etikoterapeut  či jiný psycho-servisák vděčnému klientovi  nabídne, někdy jen předčasným vyvrácením ochranných kůlů, které měly svým snad nepohodlným tlakem chránit strom života ještě nějaký čas před úhybem od rovného růstu? Ví terapeut, jaké jsou vyšší záměry s osudem klienta? Nebo s jejich existencí aspoň počítá? Rozezná, zda a jak smí zasáhnout? Ví, co je rychlý ale zdánlivý – a co opravdový úspěch? Ví, zda „vyléčení“ nebylo předčasné? Ví, zda ono „narovnání se“ a setřesení nějakého tlaku, ke kterému klienta vede, není jen únikem od toho nejužitečnějšího očistného  břemene, které na sebe bude muset klient jednou vzít znovu a snad za horších podmínek? Ví ten, kdo se podrobil třeba hypnóze či holotropnímu dýchání, co do něho podprahově možná naproudilo z podvědomí jeho průvodce a co to udělá s jeho dalším vývojem? Má terapeut tolik kvalit a zkušeností a hlavně opravdové lásky, aby s klientem věc probral bez skryté manipulace? Umí si terapeut klást takovéto otázky a zodpovědně si na ně odpovídat, i kdyby poctivá odpověď měla znamenat vzdání se této činnosti? Má sám vyřešeny oblasti, na kterých s klientem spolupracuje? Kdysi přišla ke Gandhimu maminka s chlapečkem a prosila, aby mu rozmluvil zálibu ve sladkostech. Gandhi navrhl, ať přijdou za týden. Po týdnu řekl chlapci, ať nejí cukroví. Na dotaz maminky, proč to neřekl hned, odpověděl: - Musel jsem napřed sám přestat jíst sladkosti.

         Kvalita terapeutovy životní cesty, osobní zkušenosti, charakter, zralá moudrost a láska jsou podkladem, který člověka může uschopnit být oporou druhým. Pak ani není tak důležité, jakou metodu používá, či je-li jeho „metodou“ jen láska, životní zralost a vcítivost. Často terapeut ohromí okultním působením nebo předpověďmi budoucího dění,  které člověka bez jeho úsilí kamsi nasměrují ba naprogramují. Co když to ale podlomí účel životní zkoušky? Většinou se k tomu přistupuje bez respektu ke karmě, bez pokory před vedením Prozřetelností. Leckteří senzibilové mohou vidět něco z blízké budoucnosti, co už sestoupilo z latence a je "na spadnutí", tedy co člověka už obklopuje (či obkličuje) a začne co nevidět působit. Svá vidění a tedy i závěry mají často odtržené od vyšších záměrů Prozřetelnosti, od karmických dlouhodobých účelů. Mohou zavnímat většinou jen nejbližší dění. Míra spolehlivosti jejich výkladu bývá různá. Nemusí totiž dostatečně (nebo vůbec) zachytit náš dlouhodobý vývoj. Proto je dobré vědět, že se tu může mísit správné a mylné, krátkodobě prospěšné, co ale jen oddálí další osudovou lekci. Sami to zpravidla nejsme s to rozeznat.

     Když jasnovidci cosi odezřou, může to být pravdivé, ale nemusí. A je účelné to prozradit?  Tam až jejich zodpovědnost zpravidla nedosahuje. Někdy mohou mít i veškeré interpretace a  závěry matoucí  účinek. Pro pacienta je totiž nemožné rozeznat, co se senzibilovi objevuje z reality, a co má odezřené jen z pacientových vlastních myšlenek či dokonce myšlenek, které přetrvávají kolem něho od někoho z blízkého okolí. Dejme tomu, že myslím-li si mylně o někom blízkém, že určitě musí  mít kolem sebe v auře spoustu andílků (jak je to dnes v módě tvrdit) nebo naopak čertíků, může tuto myšlenku, jakkoli mylnou, nespolehlivý senzibil (a těch je přes 90 %, obyčejně jsou tím sebejistější) odezřít a tvrdit tuto věc jako skutečnost. Považuje to za výsledek vlastního zření. Neví totiž, odkud to či ono zachytil. O jiném člověku si někdo z okolí trvale myslí, že sem sestoupil z jiné galaxie. I takovýto paranoidní nesmysl může „chorý“ jasnovidec zachytit a vyslovit. Jsou to jasnovidci naslepo. Nelze apriorně zpochybňovat všechny, ale ti skuteční a zodpovědní jsou alespoň trochu i zasvěcenci a zpravidla o svých schopnostech nehalasí a neinzerují je.

     K astrologovi, senzibilovi, terapeutovi jdeme kvůli usnadnění něčeho. Je to pochopitelné, lidské. Občas někomu může pomoci. Ale pokud si nevšimne, že při rozhovoru, kdy snad z klienta doloval "úplně všechno", vypadli právě ti další „kostlivci ze skříně", tedy další těžkosti a nezpracovanosti z podvědomí, pak vypustí klienta ještě víc zaproblémovaného a jeho cesta se tím může ještě víc klikatit. Bývá to vinou terapeuta, ale i klienta, zejména pokud chtěl nabýt laciného bezpracného výsledku se sebou, tedy pokud jeho pohnutka něco si vyřešit byla jen pokusem o únik před prací na sobě. Zkrátka, když už se rozhodneme pro nějakou terapii, je užitečné si ujasnit, co může která metoda a konkrétní terapeut skutečně dát. Při pomáhání jde v první řadě o oporu, teprve ve druhé řadě o metodu. Lidskou duši léčíme tím, čím jsme, řekl Freud. Někdy nemusí být metoda žádná. 

     Jak začít se samostatnou terapií? Snad i uvědoměním si, že problémy, které jsou v rovině ega neřešitelné, lze nabídnout pokorně k vyššímu řešení. Tak například strach ze ztráty, z odmítnutí, z neúspěchu a z čehokoliv jiného se automaticky mírní, uvidíme-li, že se zakládá na iluzorní identifikaci s egem. Nejde tu o nutnost jakéhosi mohutného jednorázového prozření, ale o trpělivou sebevýchovu i vztahování se k vyššímu vedení. Z opouštění egoistické perspektivy svého života, svých aktivit a vztahů, nabýváme smyslu pro svobodu a šíři života, ba i pro osvobozující účinky humoru. Vnitřní i vněj­ší zkušenosti se postupně harmonizují a shodují. Jistě, že neexistuje způsob, jak si hned navodit, natož pak změřit větší soucítění, velkodušnost, vnitřní mír a schopnost lásky a sounáležitosti se světem. Nejsou to energie, ale kvality a ty nám žádná virgulka nenaměří ani senzibil nepřičaruje. Tyto kvality bytí nastupují jako projev a výsledek skutečného produchovňování, kterému se spíše dá říci zkvalitňování. Může to začínat obyčejnou slušností a spolehlivostí. Jakmile se jednou člověk probudí k duchovním obzorům a kvalitám, jeví se život v jiné perspektivě. Prožíváme-li své já jako kontakt a kontext se světem duchovním i viditelným, nabývá naše existence nové významuplnosti a obsahu. Pak se odkláníme od přehnané pozornosti ke své psychice a nabýváme větší touhy po osvojování si širších obzorů.

       Z předešlého vyplývá, že rozhodnutí vyhledat některého x-terapeuta (metodu) by mělo následovat až po pečlivé snaze o vlastní ujasnění si problému, po ozkoušení si, nemohu-li být sám sobě, byť s vyšší pomocí, tím terapeutem. Třeba si i zkusit cvičení, co bych poradil někomu, kdo by se na mne obrátil s tím problémem, který mám sám. Svůj problém si můžeme rozebírat sami z různých hledisek  - z hlediska etického (tedy: Komu ubližuji či komu mé chování může v budoucnu ublížit), z hlediska příčinného (Z čeho má situace vznikla? Z dětství? Z mé ješitnosti? Necitlivosti? Nezvládnutých emocí? Nedoceněnosti? Nedostatku vlastní důstojnosti?...), z hlediska, jak se dokážu oddat vyšší vůli při určitém jednání, kolik sil toužím řešení věnovat apod. Mohu se zkusit postavit i do role terapeuta, kterého hodlám navštívit, a odhadnout, zda mi skutečně může pomoci, když mu o sobě řeknu to a to. Kolik lidsky i odborně nezralých psycho-servisáků, aplikujících stále dokola několik psycho-modelů (šablon) na různé situace klientů, se svými vyježděnými kolejničkami sebezálibně ukolébalo ve vývoji pod zaštiťujícím argumentem, že „pomáhají lidem“. A kolik se vyskytuje osobní prestižní závislosti až nátlaku mnohého terapeuta na ocenění výsledku ze strany klienta. Ten je polapen do péče a někdy až vmanipulován k vyjádření nějakého uznání. Nezapomeňme též, že ač leckterý terapeut ohromuje erudovaným výrazivem a činí na nás náramný dojem, že právě teď jsme "kápli" na toho pravého, může mít svá mnohá omezení, která mu neumožní směrovat nás ke správnému východisku. Ba může mluvit o nebezpečí i tam, kde nám nehrozí, vzbudit zbytečně naše obavy a zafixovat nám další pseudoproblém. Malá humorná analogie z jedné waldorfské školy: Učitel volal na klučinu, lezoucího v koruně stromu, když se blížila maminka: Pojď dolů, maminka se ti tu bojí.

       Pak nám možná vyplyne, že ani kdyby byl terapeut etický, nemanipulující, nezatížený prestiží vlastního úspěchu, přesto nám nemusí vždy pomoci. Nebo spíš – i když mi poskytne analýzu, dá radu, ani pak to nemusí být vždy to pravé, co by mne nasměrovalo ke skutečnému vystoupení nad můj problém (jeho transcendování, odosobnění) a poučení z něho. To vše mohu činit s tichou a pokornou prosbou, aby mne můj Anděl Strážce vedl a inspiroval ke správnému pochopení a chování. Pak možná  vzejde někomu i stanovisko, že se obejde bez terapeuta, že jeho vlastní síly mu – ve vší pokoře – postačují, i kdyby se k řešení dobíral tápavě. Vysypané pohodlné pěšinky často lákají, ale na jejich konci se můžeme octnout někde, kam jsme neměli jít, a kolem nás může být to samé bláto, jako před tím. A pokud už terapeuta vyhledáme, i pak by základem ke všemu mělo být důvěřivé a důvěrné vztahování se k pomoci vyšších duchovních bytostí, ať už k Andělu Strážci, k Panně Marii - tedy Matce našich duší, nebo ke Kristu. Můžeme je oslovovat přímo za sebe, ze sebe, důvěrně. Nikdy a s ničím není třeba zalézat před Božími bytostmi do kouta. Jejich láska nás tam stejně vidí a miluje, to jen my se od ní odvracíme. Nejsme schopni jí uvěřit, protože jsme takovou nepoznali a snad ji ani sami tak bezmeznou nemáme. Pak může pomoci i uvědomění si  té nejpotupnější dobrovolné smrti na kříži. Tam byl pravzor lásky. Ta je s námi trvale. Pomoci ale může, až se jí otevřeme. Pak poznáme, že Bůh je nevyšší terapeut.