Terapie - pomůže či zabije? - Žila byla jedna slečna, naivní a milá.

Měla své problémy, kdo by je neměl. Ty se ovšem teprve zmnohonásobily poté, co se je jal řešit její rádce – suverénní etikoterapeut. Vzal to zgruntu, důkladně, budovatelsky, tak jak ho to od mládí učila jeho rodná strana. Vše staré jí zboural a velel začít budovat její život se zářnými zítřky - pozitivně, optimisticky. Ale trochu konkrétněji: rozhodl jsem se po řadě let zapomnění a po řadě měsíců váhání napsat tento příběh i jako memento pro ty, kteří se slepě svěřují do péče (často manipulace) některého psycho-servisáka. Čest výjimkám. Je jich málo, ale jsou.

Stálo ji to ukvapené "jití za svým" postupně ztrátu zaměstnání, podpory rodičů, financí, životní kontinuity, málem i života. Začínala optimisticky i mysticky nově, zakoupila si na dluh v lukách starou zříceninu. Byla nadšená, jak splnila radu svého terapeuta - návrat k přírodě. Zde se domnívala vybudovat pozitivním myšlením své sídlo. Nevybudovala, jen se zadlužila. Došlo jí konečně, že je  v koncích. Jedny Vánoce se několik hodin, na pokraji sil, potácela v okně vyššího patra s úmyslem vyskočit, hasičská plachta pod ní. I sem může vést manipulace špatně uplatňované etikoterapie. Onen rádce se od ní po tomto jejím již veřejném maléru distancoval s alibistickým vysvětlením - Dal jsem jí co jsem mohl, tohle už neřeším. Nebyla to jediná tragédie jeho působení. Těžko říci, kolik v této etikoterapii bylo etiky či terapie.

Ve své nerozvážnosti a naivní touze podporovat po Listopadu paušálně všechno, co se dřív nesmělo, jsem mu po nějaký čas poskytoval podporu, i tu publikační. To jsem ještě netušil, jak se jeho činnost i život bude dál vyvíjet.

Kdybych neměl před sebou ve frontě psaní několika knih, které se mi jeví závažněji, asi by bylo zajímavé sepsat příběhy těch, kdo byli „léčeni“ nebo „vedeni“ některým z vůdců-svůdců. Patřil by sem i příběh mladé dámy, která se nechala vést jistou vůdkyní, navrátivší se po Listopadu s vítězným publikačním humbukem z dalekých zemí. Došlo u ní po tomto vedení k dezintegraci celé osobnosti, záchvatům zuřivosti... Výmluvnější je však životní příběh oné vůdkyně.

Vydala se za totality do světa, snad v domnění, že tam či onde se bude lépe a ještě lépe meditovat. Renegát každým coulem. Ale časem i guru každým coulem. Alespoň zpočátku. Dala si "duchovní" indické jméno, znělo v ústech ladně a vyvolávalo představu vysoké duchovní afirmace. Ani Indie, ani ostrovy a jiné kontinenty patrně nenaplnily její život. Nitro si ovšem nosíme s sebou. Po Listopadu to zkusila tady, několikrát veřejně účinkovala, tu v Lucerně, tu na kazetě s exotickými písněmi, tu v rozhlase, tu v galerii Zdeňka Hajného, využívajíc efekt novoty a exotiky.  Řekl jsem tehdy jedné její nadšené příznivkyni, že až se zase bude jmenovat hezky česky, jak jí zobák narost, dejme tomu Máňa Mokrá, bude to stupínek osudového pokroku. Přibylo ještě několik vystoupení a článků, podtrhujících image duchovní a umělecké výjimečnosti, a zájem exotikychtivého davu časem opadl.

Opadl asi i poté, co se  - pyšně shlížející ze své askeze na lásku mezi mužem a ženou - při jednom vystoupení jaksi náhle ocitla v návalu provalivších se intimních tužeb tak silných, že se od ní a jejího spoluúčinkujícího raději jejich příznivci dívali cudně jinam. Inu, nechtěná jevištní produkce - tak jak se pyšně a veřejně vzdala tělesna, zrovna tak veřejně na ni tělesno nezvladatelně uhodilo. Ono něco vytěsnit z dosahu vědomí, a ještě se tím pyšnit, nebývá trvalým řešením. Skutečná proměna pohlavnosti se děje pouze přirozeným vývojem na vyšších stupních bytí, potichu a pokorně.

A dál? Jednoho dne na prahu stáří seděla na svém ranečku, se kterým před desetiletími opustila vlast. Neměla víc. Zní to hezky, že? Úžasná chudoba. Ale co zodpovědnost ke svému životu? Byl to opět všechen její majetek - duchovno a pozitivní myšlení nepřitáhlo ani jakýkoli příjem na současnost a na stáří (placení pojistného bylo pod její úroveň), ani střechu nad hlavu, ani prostředky na obživu, nic. A tak se naše milá jogínka stala - snad po vzoru dávné Indie, avšak dnes a tady nechtěně - trpně závislou na dobrodiní okolí. Zbyteček duchovní image sloučený se soucitem příznivců jí zajistil - co vlastně? Neměla kam jít, tedy přes týden skončila jako dlouhodobá pacientka jedné psychiatrie, o víkendu se o ni postaraly soucitné dušičky jakéhosi soukromého ašramu.

A tak z exotického jména, které už nikde nezabíralo, zůstala zas jen ta česká Máňa Mokrá. Pokud učinila nějaký pokrok v této inkarnaci, a kéž by, nespočíval v jejích smělých exotických záměrech, ale v jejich zhatění. Ale nesuďme, leckdo z nás se možná vydává na podobnou celoživotní okliku, i když vysedává jen v české kotlině. Nebo v křesle u počítače, jako třeba autor tohoto článku. I pak záleží, obklopíme-li se zde  smogem nebo jasem slunce niterného i zevního.