Jsou to krátké ukázky z mého povídání na videa, a pod tím je to písemně zpracované podle toho, co jsem kdysi pro Paměť národa natočil v jejich studiu na kameru, bylo toho několik hodin. Několik doplnění jsem do toho nyní dopsal. Ukázky byly vybrány touto skvělou a vzácnou organizací, myslím, dobře.
https://www.pametnaroda.cz/cs/funk-karel-1948
ZPRACOVÁNO PAMĚTÍ NÁRODA
Karel Funk se narodil 30. května 1948 v Nymburce. Zde žil až do svých šesti let. Následně se se svým otcem, který byl učitelem, a matkou, pocházející z rolnického prostředí jižních Čech, přestěhoval do zámeckého areálu v Hluboši u Příbrami. „Můj otec byl kantor přesně takový, jaký být nemá, čili mentor a diktátor - ve škole i doma,“ vzpomíná na svého tatínka Karel Funk. Hlubošský zámek byl kdysi prvním letním sídlem prvního československého prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka a pro Karla Funka byl velice podnětným, prý snad až symbolicky inspirujícím prostředím. Hovory s TGM četl ve svých čtrnácti letech a jejich vlivem si utvářel náhledy na náboženství, na komunismus, filosofii, dějiny apod.
Odpor vůči režimu, ale žádná nenávist či zášť
Právě zde se setkal s Otto Kozákem, který nemohl z politických důvodů dokončit studium medicíny. Aby nikoho neovlivnil, dovolili mu pracovat pouze v terénu na geologických průzkumech a bydlení mu měli poskytnout místní obyvatelé. Takto skončil u Funkových a spřátelil se s malým Karlem. Často býval povoláván k vyčerpávajícím výslechům. Od něho se Karel dozvídal o praktikách komunistických koncentráků - mučíren politických vězňů na Bytízu, v Jáchymově i jinde. Mučení svou důmyslností předčilo i metody nacistů. U Funků ho hledala i StB, ale Otto tam zrovna nebyl. Později emigroval do Vatikánu a odtud dále do USA. V posledním dopise Funkovým psal, že jej píše na psacím stroji po kardinálu Beranovi. Další pošta byla StB kontrolována, poté zcela zadržována.
Další osobou, která ovlivnila budoucí pamětníkovy postoje, byl mystik, léčitel a v mládí legionář 1. světové války František Brož. Vyprávěl mu řadu působivých dobrodružných příběhů z putování po Sibiři a bojích s bolševiky, i o tom, jak věřil v ochranu Panny Marie. „Od obou jsem získal něco, co je těžko pochopitelné, v obou jsem cítil odpor ke komunistům, ovšem bez jakékoli nenávisti či zášti. To je rys, kterého jsem si všiml u spousty lidí nesouhlasících s režimem,“ odpovídá pamětník na otázku, jak jej kontakt s Kozákem a Brožem jako dítě ovlivnil. Již jako osmiletý díky nim ladil zahraniční stanice jako Svobodná Evropa nebo Hlas Ameriky. Tyto zkušenosti jej vytrhly ze školního kolektivu, ale jak sám říká, příliš mu to nevadilo.
Na vysokou z donucení
Po střední všeobecně vzdělávací škole v Příbrami nastoupil v roce 1967 na Vysokou školu ekonomickou v Praze. Studia si protahoval a studoval s rozkládáním studijních let až do roku 1974. Moc mu to nešlo, často zkoušky dělal až na poslední pokus, dlouho také nevěděl, kde by chtěl být zaměstnán. „Vysokou školu jsem studoval kvůli rodičům, sám jsem o ni nestál a spokojil bych se se střední školou,“ říká dnes Karel Funk.
Už během studií začal strojově množit neoficiální tiskoviny. Využíval přitom jediné veřejné kopírovací místo v republice - ve Vodičkově ulici v Praze. Kvůli nenápadnosti si „podvratné texty“ zpravidla dával do desek s tituly vysokoškolských skript. „Seděla zde slečna, která si zapisovala občanské průkazy a názvy a počty kopírovaných dokumentů. Vždy jsem tedy nadepsal materiál jako nějaký běžný a bezpečný text jako například: Sergej Ivanovič - Dějiny mezinárodního dělnického hnutí a pod tím jsem již měl svůj text ke kopírování. Bylo to šílené, riskantní, dnes zpětně trnu.“ popisuje Karel Funk své praktiky.
Tanky jely jinudy, ale stejně měl protest smysl
„Na jaře roku 1968 jsem cítil velké naděje a věřil jsem ve změnu režimu. Byl jsem tehdy naivní v několika směrech. Myslel jsem si, že bude komunistická strana schopná vytvořit tzv. socialismus s lidskou tváří. Až později mi došlo, že nic takového komunisté nemohou zvládnout. Lidskou tvář u všeho jen destruují. Komunismus je učení založené na násilí a nenávisti. V té době mi bylo 20 let, přikládám to tedy svému mladému věku,“ říká pamětník.
V srpnu roku 1968 byl Karel Funk na ozdravném pobytu v Jánských Lázních. Na protest proti okupaci zde vyvěsil velký plakát, vyzývající azbukou, aby okupanti táhli domů. I když tanky v té době jely jinudy, i dnes se Karel Funk domnívá, že toto gesto mělo význam alespoň pro místní obyvatele. V roce 1971 či 1972 si pak na stejném místě pronajal sál, ve kterém přehrál celou LP desku Karla Kryla Bratříčku, zavírej vrátka, tehdy již zakázaného. Později se dozvěděl, že krátce po jeho odjezdu z J. Lázní se tam jacísi dva podivní pánové poptávali, kdo to tam přehrál, ale nikdo si na nic nevzpomněl.
V roce 1970 Karel Funk starší nechal udělat a umístil na budovu hlubošského zámku pamětní desku věnovanou T. G. Masarykovi. Měl z toho malér. Kvůli normalizačním prověrkám už nesměl dále pracovat jako učitel a musel odejít do důchodu. Rodina se posléze přestěhovala do Mirotic nedaleko Písku, kde zdědila domek, ovšem zatížený nemalými dluhy. Bylo to však vyrovnáno tím, že dům koncem války vyhořel a jak se KF dočetl v duchovní vědě, oheň spaluje všechny minulostní negativní vlivy místa, kde hořel. Bydleli tedy na místě očistěném. A navíc v obci, kde kdysi žil i Mikoláš Aleš, jeho vzdálený příbuzný.
Jak se vyhnout rudé knížce
Po ukončení studií nastoupil Karel Funk do pražského výrobního družstva DM servis. Zde měl obsadit pozici ekonomického náměstka. Před nástupem si ověřil, že není nutné členství v komunistické straně. V zaměstnání plánoval využívat možnosti kopírovacích strojů pro vytváření kopií zakázané literatury. Následně se však situace změnila a dozvěděl se, že krátce po nástupu by musel vstoupit do komunistické strany. Aby se vyhnul této povinnosti, raději podal v práci výpověď, čímž se stal pro stranu neperspektivní. Protože by ho to na vedoucí pozici čekalo i jinde v Praze, rozhodl se s partnerkou opustit Prahu a přesídlil do Písku. Tam obešel tři výrobní družstva a v Oděvě ho okamžitě přijali jako ekonoma, aniž by požadovali členství ve straně.
Sotva se na svém místě usadil, začal zas se záškodnictvím: inicioval nákup podnikového rozmnožovacího přístroje. Soudružka šéfová s nákupem souhlasila, stroj však před zneužitím chránila umístěním v uzamčené místnosti, klíč půjčovala sama. Karel Funk tento problém vyřešil po svém. Při první příležitosti si klíč vypůjčil a místo kopírování dokumentů si došel k zámečníkům obstarat kopii klíče. Následně docházel do práce i o víkendech a trávil zde čas kopírováním. „Vždy jsem se v budově zamkl a klíč nechal v zámku tak, aby mě nikdo nemohl překvapit a vesele jsem si kopíroval prohlášení Charty77, Dopis Václava Havla Husákovi a spoustu další zakázané i duchovní literatury a ledacos jiného. Byla toho obrovská kvanta,“ vzpomíná s úsměvem. Podřízená děvčata ho prý litovala, jak musí, chudák, chodit do práce i v neděli.
Zapálený podnikový ekonom zaznamenal příchod na trh kopírovacího stroje Astraterm. Byl menší a dal se snadno přenášet. Opět se přičinil o koupi a začal si ho nosit na víkendy domů, kde dále množil ve velkém nedovolené materiály. „Stále kroutím hlavou nad naivitou, kdy se nenašel nikdo, kdo by nás prásknul,“ podivuje se ještě dnes pamětník. Pak se naučil i vázat knihy, ba i měl dva knihařské lisy, takže měl doma jakousi podvratnou manufakturu. Kdyby byl prozrazen a kdyby mu to spočetli, odhaduje to na 80 - 130 let basy.
Vana zakopaná na zahradě
Kaýdý rok jezdil s partnerkou do Drážďan, posedět několik hodin před originálem Rafaelovy Sixtinské madony. Pak týž den domů. Jednou se ale dostal do situace, kdy si reálně uvědomil hrozící nebezpečí spojené s jeho nelegální činností. Při cestě z Drážďan provedl německý celník v jeho autě namátkovou prohlídku. V přihrádce pod palubní deskou auta našel materiál nazvaný Horoskop republiky. Pamětník se snažil vyvolat v německém celníkovi zdání, že nerozumí německy, nicméně ten jej odeslal k českým celníkům. Následně si vymyslel historku o stopaři, který zapomněl dokument předešlý den v jeho autě. Tato průhledná lež však byla překvapivě hladce přijata. Nicméně cítil hrozbu možné domovní prohlídky, neboť si během výslechu celník poznamenal veškeré jeho údaje včetně adresy. Po návratu domů tedy dohledal všechny materiály, zabalil je do igelitových pytlů a následně je umístil do veliké plechové vany. V rohu zahrady vykopal hlubokou jámu a do ní vanu vložil. Přikryl ji silným plechem, na který navršil hlínu. Povrch poté zakryl drny.
Nikdo si ničeho nevšiml kromě maminky, která ho po několika dnech upozornila na dunění, které se ozývá při chůzi v rohu zahrady. Karel si pro ni vymyslel historku o vojenském bunkru, který zde byl od války. „Rodiče nesměli o ničem vědět. Byli ze všeho tak připostrašení, že by byli schopni se jít sami udat. A tak si maminka do konce života myslela, že na naší zahradě je zbytek vojenského opevnění.“ Materiály zůstaly na zahradě zakopány asi rok, do doby, kdy pamětník usoudil, že už mu nebezpečí nehrozí.
„Já jsem byl vždy zbabělý na nějaké otevřené vystoupení proti režimu, na druhou stranu jsem se ale po dvacet let věnoval šíření pro režim nevhodných materiálů,“ říká sebekriticky Karel Funk. Po dvacet let přicházel z práce a následně usedal on i jeho partnerka Marta Hlavsová skoro denně k psacím strojům a přes deset kopíráků opisovali, zejména odkaz R. Steinera (desetitisíce stran). Leckteří polistopadoví antroposofičtí funkcionáři v té době halasně budovali socialismus, poté jen vyměnili rudou stranickou legitimaci za růžovou antroposofickou. Přednášky R. Steinera byly vzácné a nevědělo se, že to tu jednou „rupne“. S opisováním začal v roce 1968 a pokračoval v něm ještě i po revoluci. Stal se prvním opisovatelem odkazu Františka Drtikola. Jeho myšlenky získal od jeho ošetřovatelky a žačky Aničky Soukupové a dalších žáků. Po revoluci všechny materiály utřídil a následně je vydal ve spolupráci s nakladatelstvím Gemma.
Nikdy nezapomenu na atmosféru naděje
Rok 1989 byl pro Karla Funka překvapením. Listopadové události sledoval doma v Písku, najednou sám nevěřil vlastním očím, co se vysílá v televizních zprávách. Situace v podniku, kde pracoval, se měnila pouze postupně a pomalu. Všichni přistupovali k nastalým změnám s opatrností. Podle pamětníkových vzpomínek se nikdo nechtěl na veřejnosti příliš radovat, stále zde byla hrozba, že by se situace mohla rychle obrátit nazpět.
Sametová revoluce přinesla Karlovi Funkovi velké pracovní změny. Díky úspěchu ve výběrovém řízení na vedoucího sociálního referátu na OkÚ v Písku mohl opustit svět čísel. V sociální sféře zůstal i poté, stal se ředitelem Střediska péče o seniory.
První svobodné volby v r. 1990 byly pro Karla Funka svátečním dnem. „Nikdy nezapomenu na atmosféru naděje, která prostoupila celou společnost. Ještě roky potom se tradovalo, že k volbám se má chodit svátečně oblečený,“ říká pamětník.
Demokratické přesvědčení a lípy pro naději
Na současné době mu vadí přetrvávající demoralizace z obou totalit. Dnešní komunisty vnímá jako jakési fosilie minulého věku a stále z nich cítí násilí a potřebu někoho ovládat. Na otázku, zda měla být zrušena komunistická strana, uvádí pamětník srovnání s nacistickou stranou v poválečném Německu. Původně se ztotožňoval s myšlenkou Václava Havla, že se komunisté zkompromitují sami. Nyní se spíše přiklání k myšlence, že strana měla být zakázána.
Karel Funk se i dnes věnuje i šíření myšlenek demokratické společnosti. Nedaleko Boskovic zasadil na památném místě se svou partnerkou lípu. Později si několik lístků z ní nechal dvojnásobně zalaminovat a požádal kamarádku, žijící v USA, aby je zakopala, společně s jistým posvátným obrazcem, na americké půdě. Stalo se. Říká, že chce pro budoucnost symbolicky vsadit slovanskou kulturu srdce do americké společnosti. „Doufám, že epocha srdce jednou vzejde v prostředí Ameriky. Pro mladé si přeju, aby se zodpovědně zamýšleli nad tím, co si přebírají od předcházejících generací a co chtějí předat svým dětem,“ říká Karel Funk.
A nynější radosti? Dobré spaní, lelkování, koukání z okna na řeku, labutě, alej topolů a lesy, kontakty se vzácnými blízkými lidmi, točení videí s Petrem Tomaidesem, chystaná beseda v Plané nad Lužnicí, příprava k tisku knihy o Karlštejnu, vydávané Martinem Dohnalem, práce pro Malvern na rozšířeném vydání knihy Provázení stářím a umíráním a o tom, co bude potom...
2024 ©