Přes brněnského přítele jsem se dostal k inspirativním a významným stránkám www.evropskehodnoty.cz. Je úlevné se dočíst, že je zde něco takového. A kdo je inspiruje? Přenesme si z jejich stránek krátké portréty známých osobností.
Originální představitelé tří historicky silných národů ve 20. století významným způsobem na dlouhá léta zlepšili domácí politiku nebo posílili mezinárodní směřování či ekonomickou výkonnost vlastních zemí, a tím i celé západní civilizace. Zároveň respektovali právní stát a dbali na sociální soudržnost společnosti. Obklopili jsme je dvěma státníky pocházejícími z českých zemí, kteří zatím nejvýraznějším způsobem překročili svými slovy a činy limity menšího státu usazeného ve středu Evropy.
Tomáš Garrigue Masaryk
„Tož demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty.“
Tomáš Garrigue Masaryk (7. března 1850 – 14. září 1937) byl státník, politik, filozof a pedagog. Zastával pozice poslance rakouské říšské rady či univerzitního profesora. V roce 1918 se stal prvním prezidentem Československa, na jehož vzniku jako samostatného a demokratického státu má klíčovou zásluhu. Masaryk nebyl jen filosofem, který káže moralistní moudra, ale především praktikem a aktivním zastáncem slabších. Ještě mnoho let před tím, než kreativně a s ohromnou osobní odvahou v rámci odboje za první světové války se svými spolupracovníky vytvořil a na mezinárodní scéně prosadil ideu Československa, veřejně vystupoval proti většinovým vášním. Známá je kauza, kdy se postavil na obhajobu Žida Leopolda Hilsnera, který měl rituálně zavraždit českou dívku. Obdobně odmítal primitivní nacionalismus a posilování národního sebevědomí na základě podvrhů a lží a proti většinovému názoru prosazoval vědecké prozkoumání původu tzv. Rukopisů. Jakožto humanista nepovažoval demokracii coby formu vlády za samoúčelnou, ale spíše jako nejvhodnější systém, který každému umožňuje hledat smysl lidského života po svém.
Theodore Roosevelt
„Vědět, co je správné, mnoho neznamená, dokud to neuděláš.“
Theodore Roosevelt (27. října 1858 – 6. ledna 1919) byl 26. prezidentem Spojených států amerických (1901 – 1909), vůdcem Republikánské strany a postupně zastával řadu funkcí na obecní, státní a federální úrovni. Jako historicky nejmladší americký prezident v době, kdy nastoupil do úřadu (42 let), úspěšně realizoval na samém začátku 20. století nesmírně progresivní domácí i zahraniční politiku. Nominací na viceprezidenta se ho chtěli zbavit bossové z velkého byznysu v pozadí republikánské strany, ale vzhledem k atentátu na prezidenta McKinleyho se velice rychle stal hlavou státu on. Právě proto, že si uvědomoval důležitost svobodného podnikání, stavěl se proti monopolům a ekonomickým gigantům, které zneužívaly svoje dominantní postavení, a prosadil proti nim antitrustovou legislativu. Jako velký milovník přírody se dále zasadil o ochranu přírodního bohatství, vyhlašoval množství národních parků a zakládal i další přírodní rezervace. V éře hlubokého rasismu a segregace jako první americký prezident pozval na večeři do Bílého domu Afro-Američana, což bylo gesto, které vyvolalo ve své době ohromnou společenskou nevoli. Jmenoval také historicky prvního ministra židovského původu. Velice průrazný byl i v zahraniční politice. Rozšiřoval americký vliv v oblasti Karibiku i Tichého oceánu, zejména na Filipínách. Za svou mediační úlohu na konci rusko-japonské války navíc získal Nobelovu cenu míru.
Eleanor Rooseveltová
„Věřím, že každý může porazit strach tak, že bude dělat ty věci, z nichž má strach.“
Eleanor Rooseveltová (11. října 1884 – 7. listopadu 1962) byla první dámou Spojených států v letech 1933 – 1945. I když pocházela z republikánské větve rodu Rooseveltů (byla neteří Theodora Roosevelta), proslavila se především po boku svého manžela Franklina Delano Roosevelta, který byl pro změnu prezidentem za demokraty. Jako obhájkyně lidských a občanských práv se stala delegátem Valného shromáždění OSN a první předsedkyní Komise OSN pro lidská práva. Díky tomu hrála klíčovou roli v přípravě Všeobecné deklarace lidských práv. Svou aktivitou se snažila přitáhnout více žen do politiky, i díky tomu se stala členkou Women‘s City Club a zasadila se o zlepšení situace v New Yorku (více pracovních pozic pro ženy, omezení dětské práce, nemocenská pro dělníky). Významně podporovala práva afrických a asijských Američanů a její úsilí nakonec vedlo k rozšíření občanských práv pro americkou černošskou populaci, která v té době ještě zažívala silnou diskriminaci. Sama se vypracovala na nejvýznamnější ženu Demokratické strany. Během války se zaměřovala také na sociální politiku, podporovala Společnost národů a silně kritizovala americký izolacionismus. Byla první manželkou prezidenta, která vystupovala na národních shromážděních, zavedla pravidelné tiskové konference, kde se probírala politická témata, která se snažila přiblížit široké veřejnosti. Svou aktivitou vytvořila standard pro budoucí první dámy USA.
Winston Churchill
„Máš nepřátele? Dobře. To znamená, že ses někdy ve svém životě za něco postavil.“
Sir Winston Leonard Spencer-Churchill (30. listopadu 1874 – 24. ledna 1965) byl britský politik, premiér Spojeného království v letech 1940 – 1945 a 1951 – 1955; také spisovatel (Nobelova cena za literaturu 1953), historik, žurnalista a voják. Je považován za jednoho z nejvýznamnějších státníků 20. století. Byl přesvědčen, že zlu je třeba se postavit, nikoliv ustupovat. Byl silným kritikem appeasementu, což před vypuknutím druhé světové války nebylo v Británii vůbec populární. Nebál se bojovat za principy, které uznával. Postavil se do čela, když se ostatní báli. Když kontinentální Evropu v roce 1940 ovládal Hitler, stál pevně v čele svého národa a burcoval ho, aby bojoval za svobodu. I díky jeho zarputilosti Britové vydrželi bitvu o Británii. Měl obrovskou vůli, byl nesmírně pracovitý a inspiroval své okolí. Během búrské války jako britský voják utekl ze zajetí. Při své vojenské službě v Indii po nocích četl zápisy z jednání Sněmovny lordů, aby se učil o politice. Věděl, že schopnost vést nejsou jen slova, ale i činy. Při bombardování německou Luftwaffe mohl Londýn opustit, ale on se vědomě rozhodl zažívat útrapy společně s obyvateli a podporovat je osobně.
Ludwig Erhard
„Konkurence je tím nejslibnějším nástrojem k dosažení a zabezpečení prosperity.“
Nestraník protestantského vyznání ve vládách – v prvních letech jinak převážně katolíky ovládané – CDU a uznávaný ekonom Ludwig Erhard (4. února 1897 – 5. května 1977) je nejčastěji nazýván otcem německého hospodářského zázraku. Neproslul tolik v pozici spolkového kancléře (1963 – 1966), ale zejména jako dlouholetý a nebývale voliči oblíbený a úspěšný německý ministr hospodářství (1949 – 1963). Jako kancléř navázal diplomatické styky s Izraelem a posiloval transatlantické vztahy s USA. Nicméně oproti svému předchůdci Konradu Adenauerovi bývá popisován jako méně mocensky obratný. Z toho vznikla i jeho přezdívka „Gummilöwe“ (gumový lev jako někdo, kdo je silný pouze zdánlivě). Rozvinul v praxi ordoliberalismus a sociálně-tržní hospodářství a hájil tyto ideje před zbytečnými státními intervencemi. Upozorňoval na to, že státní intervence a přerozdělování jsou možné jen díky tvrdé práci podnikatelů a jejich zaměstnanců. Měl dobrý instinkt v tom, že upozorňoval na přílišnou byrokratičnost Evropského společenství uhlí a oceli, z něhož se postupně vyvinula Evropská unie. Uměl spojit vlohy praktického ekonomického myslitele s rolí politika na straně malých a středních podniků a uvědomoval si důležitost antimonopolních pravidel. Hájil antitrustové hospodářství, neboť věděl, že tím nakonec vždy podporuje ekonomický růst. To si uvědomoval jako jeden z mála v době, kdy většina politiků ve světě stále hájila velké koncerny.
Václav Havel
„V demokracii je to složité. Je třeba, aby se v ní angažovali všichni.“
Václav Havel (5. října 1936 – 18. prosince 2011) byl český dramatik, esejista, disident, kritik komunistického režimu a později politik. Stal se devátým a posledním prezidentem Československa (1989 – 1992) a prvním prezidentem České republiky (1993 – 2003). Havel měl zásadní vliv na směřování země k parlamentní demokracii a zapojení do politických struktur západní civilizace. Prezentoval po celém světě nadčasové myšlenky o uspořádání společenských záležitostí, které budily zaslouženou pozornost. Spolu s Dalajlámou a Nelsonem Mandelou měl od pádu komunismu až do své smrti unikátní postavení mezi ochránci lidských práv a celoživotními odpůrci totalitních režimů. Ačkoli pocházel z menšího národa, kulturní i političtí lídři z nejvýznamnějších států mu na mezinárodních fórech naslouchali s úctou a zaujetím. Přestože se mu za jeho života nepodařilo ke svým ideálům přitáhnout větší část české společnosti, která mu vytýkala zejména nedostatečný pragmatismus, zůstává mu obrovská zásluha na zdůrazňování hodnotové dimenze v české politice a veřejné diskusi.
2024 ©