* Situace, do kterých jsme uváděni, jsou nejlepším zrcadlem našich předností i nedostatků. Někdy i žákovskou zkouškou k zocelení.
* Štěstí nemusíme hledat, ale žít jím. Je to stav nitra, nezávislý na okolnostech.
* Jednou nás pravá čistota a nevinnost natolik zvláční, že v nás nebude nic, co by mohl osud zlomit. Procházejme si sami, co nám k tomu ještě brání. K tomuto rozvolnění a ohebnosti vůči nárazům je však zároveň zapotřebí ocelové vůle a pevné duchovní páteře i vykrystalizovaných činů.
* Vše, co nám přinese budoucnost, očekávejme s klidnou myslí, ba vděčným těšením se, protože je nám dána Světovým vedením, které je plné Moudrosti i Lásky. V jistém smyslu duchovní cesta neexistuje. Dá se říci, že stačí jen zastavování se a rozkrývání toho, co máme v sobě, i rozhlížení se, co máme kolem sebe – hmotné i nehmotné. Neustále se vyvíjíme v Božím Lůně, obklopeni Jeho Láskou a Moudrostí, kam tedy spěchat? Stačí vstřebávat se moudře, bděle a s důvěrou do božích kosmických struktur, a odívat duši do slunečního hávu.
* Někdy se ostýcháme prosit duchovní svět /Krista, Božskou Matku, Anděla Strážce…/ o pomoc, posilu, nápovědu, inspiraci, posvěcení... Tam je na to právě čekáno. Uvědomíme-li si často, že Bůh je Láska - a není to psycho-fígl, ale pravda - pak snáze vyladíme volnost, klid, i snahu. Kristus sem sestoupil ke své oběti kvůli nám, hříšným.
* Taky je hezké uvědomění si, že jsme, ač jsme jací jsme, trvale v Božím Lůně, od věků a na věky. A krom vědomých černých mágů, jednou v budoucnu ta spása přijde a budeme žít tvořivě pro ty, kteří to potřebují, i pro bytosti dnešních zvířat. Budeme jim splácet dluh za to, jak jsme je využívali.
* Pokoušejme se odhadnout, snad i rozeznat naše minulá rozhodnutí, která nás výchovně i logikou příčin a následků přivedla do nynějších situací, prostředí, problémů, radostí, kontaktů, stavu zdraví, majetkových poměrů…
* Rádi si klademe otázku, co nám druzí mohou poskytnout. Nezapomínejme i na oblasti, co my můžeme poskytnout jim.
* Naše boly i viny rozpouští láska k vlastnímu osudu.
* Slzy přiznání svých vin a ublížení omývají roucho duše.
* Jak se také můžeme otevírat vyšším inspiracím? Pokud nás neúspěch či životní karambol neuvrhne do sebelítosti a ukřivděnosti, ale přijmeme jej odevzdaně a klidně, je pro nás nakonec velkým přínosem a prohloubením a můžeme poděkovat, že jsme situací prošli trpělivě, s otevřenou myslí i srdcem. A najednou si všimneme, že máme k nebi zas o kousíček blíž.
* Snažme se nalézt si denně chvilku, abychom zhodnotili své myšlenky, city, přání, chtění, řeč, jednání, kriticky je posoudili a lépe se poznali. Pak lépe poznáme i city, myšlenky, reakce, které vzbuzujeme u druhých. Tím vnášíme část sebe do druhých, kde bude tato část dále žít a působit. Je to práce, která je předpokladem dalších duchovních snah. I tím tvoříme podklad pro naše budoucí osudy.
* Stává se, že čtením o pokroku a dalších stavech se do nich uvedeme zprvu jen jako, snažíme se jen nápodobou, imitací. Sami to o sobě zprvu nevíme, musíme hledat. Člověk si dobře přečetl, co by měl či neměl, ale nemá plný podklad do hloubi sebe. Začal to dělat poslušně, a může se mu tojevit jako snaha, ale je to možná jen vnější hladina. Často je to jen kašírování, jen intelektuální zpracování věci. Vypadá to věrohodně, řešíme si cosi, ale ještě ne dost doopravdy. Jako kdyby se asfaltoval povrch bez zpevnění kamennými a štěrkovými podklady pod tím, tak silnice vypadá napřed dobře, ale nevydrží. Jsme pak ukolébáni tím, že se věcem věnujeme podle toho, jak se to dočítáme, ale nevidíme, že je to zčásti jen hra. Hra s pojmy, s psychikou, se snahou. Chtělo by to více hloubky, poctivosti, uchopení života jako celku, a opakované prosby o Boží pomoc, posilu a požehnání.
* Při klidném vykonávání práce stačí někdy jen "ťuknout", aby věci nabraly ten správný směr a došly k řešení s naší minimální aktivitou. Workholik, který pracuje jako rozběsněná lokomotiva, často přehlédne nejjednodušší řešení.
* Když nám něčí jasnovidný poznatek nalinkuje cílené jednání a zbaví nás možnosti volby i snahy a obav, se kterými jsme se měli potýkat a hledat vyšší vůli, je to jako když nám někdo u křižovatkových testů v autoškole přistrčí tahák. Zkoušky se pro tu chvíli jeví být vyřešeny, ale v praxi se nám ono usnadnění může stát osudným.
* Vynesme se i se svými obavami a bolestmi někam mezi hvězdy a chvíli se tam udržme, nebo je vypovězme svému Andělovi. On nám může pomoci, abychom se uměli vzdát svých přání. Duchovní bytosti i naši blízcí z onoho světa nás mohou jemně pohladit po čele, pokud se ustálí a zchladne.
* Mějme trpělivost sami se sebou. Zdánlivých nezdarů může být zatím víc než úspěchů. Poznejme a přijměme se, jací jsme, a začněme pomalu, postupně, harmonicky, s ideálem před zraky.
* Někdy i snaha o zduchovnění může plynout z ega, z chtění udělat jakousi duchovní kariéru nebo si to u Pánaboha vylepšit, abychom se měli dobře.
* Někteří se v našem ruchu a shonu, v touze konzumovat zážitky bez ohledu na jejich kvalitu, v nových a nových přáních a požadavcích pořád někam pohybujeme, ba ženeme. Odkud a kam? Víme to? Nebo jsme jen poutníky odnikud nikam? Nezapomínáme na zastavení, krásu, skonejšení, usebrání, zakotvení?
* Přijmeme-li denní život s vědomím vyššího účelu a směrování, stane se nám i každý drobný denní úkon radostnou pobožností a nemusíme mít z ničeho obavy, naopak budeme vítat budoucí dny jako příležitost k dalšímu zhodnocování svých životů ve prospěch okolí.
* Chtějme držet svou vůlí na uzdě své nižší já, aby se nikdy nestalo Golemem, který jediným činem může ničit duchovní úrodu, dosaženou naší dlouhodobou prací na sobě.
* Osud nelze reklamovat. Pouze se lze dostávat do souladu s ním. Neříkat si - Co mi to přišlo za malér, jako by mi byl odkudsi kýmsi svévolně nastražen. Sebepoznáním člověk rozezná chyby, žije s nimi, vidí na ně. Je sám sebou, uvedl do souladu myšlení, cítění, slova i jednání. I se svými chybami je pravdivý, nic nehraje. Někdy stojí naše domnělá dokonalost jako nástavba jen na hliněných základech. Přijdeme do nových, nečekaně nepříjemných či obtížných okolností, kdy vše neprobíhá podle našich představ či kolejniček chování a reagování, a náhle něco nezvládáme, v něčem selháváme, poznáváme své jiné stránky. I to je v pořádku, patří to k učení se lásce k životu.
* Tak jako při meditaci nepomůže bojovat s myšlenkami, ale jen jim nevěnovat pozornost, nedávat jim sílu, až samy pomalu zaniknou, je to i s rozpouštěním nedobrých mezilidských vazeb. Odpuštění druhým a naše sebepoznání je předpokladem.
* Utrpení je mnohdy užitečné k pochopení či vypěstování něčeho dobrého. Čím hlubší propasti bolesti vydržíme, aniž bychom ztratili harmonii, tím rozlehlejší blankyt oblohy se nad námi jednou rozeklene.
* Jakými aktivitami a obsahy duše se zabýváme či námi kdysi procházely se zanecháním podvědomých stop, na takové se zcitlivujeme, otevíráme se jejich působení, ba až alergizujeme, ať je to nevěra či věrnost, vzteklost či klid, čestnost či podrazáctví, pomlouvačnost či pravdivost...
* Vše co nás potkává - okolnosti, příbuzní, spolupracovníci, dobrodinci, nepřátelé atd., - je obrazem a odrazem našich dřívějších aktivit, v dobrém i zlém. Je to jednoduché: vytváříme si svými obsahy koridor, po kterém vnímáme zvenčí totéž. Zlobu i lásku.
Kdo chce, může tomu říkat karma.
* Když Gustav Mahler rozdal party své nové symfonie hráčům, ozval se trumpetista: Proč mne pořád ženete do těch nejvyšších přidušených tónů? Odpověď zněla: Zatím to ještě nemůžete pochopit, teprve až uslyšíte celou symfonii. - Podobně: nehněte nás láska Prozřetelnosti také někdy svými omezeními a tlaky do lepší ukázněnosti pro symfonii celku a její krásu? Nemáme se víc snažit, abychom byli harmonickou složkou duchovní evoluce světa? Patří k tomu i kritický ale přesto harmonický pohled na své chyby a nebát se přijmout jejich následky.
* Bez pevných základů mravného, ale i logického a poctivého myšlení nelze pronikat k vyšším tajemstvím. Jak říká Paul Brunton – neumíme-li důvěryhodně jednat mezi lidmi a nerozeznáme-li povahu lidí a událostí kolem sebe, jak bychom mohli rozpoznat povahu vysoké transcendentální Skutečnosti? A podobně – neumíme-li jednat s poznanými morálními pravidly zde na zemi, nepustí nás duchovní světy natrvalo k vyššímu poznání.
* Předurčenému národnímu údělu se buď přibližujeme nebo vzdalujeme sami. Nemáme-li v naší pivní kotlině rozsáhlé horizonty moře, můžeme si je vytvářet v sobě. Nemáme-li mohutné rozhledy z velehor, hledejme obdobu v krajinách své duše. Dnes máme víc pohodlí a zábavy, méně krásy a oběti. Více displejů než procházek, sci-fi střílení než pohádek, chemických nápojů než bylinek. Jsme spíše zážitková, než orientovaná společnost. Zároveň neviditelně sílí spásná nabídka duchovních světů. I ta ale může promlouvat jen tehdy, když se jí lidé otevřou. Lidé = ne nějací oni, ale my.
* Každá křečovitost úsilí, netrpělivost, přeplánovanost jednou vybudí překážky v běžných i větších věcech. Meditace či sebeanalýza na rozvolnění, povolení všech křečí, volné vydechnutí je pak rosou pro naši duši, zvláčňujícím olejem pro naše vyschlé údy. Zkusme si jen lehce a snad i s trochou humorného nadhledu, pohrávat s myšlenkou, zda stovky našich nespokojených, neuspořádaných, překomplikovaných, podezíravých či nerudných myšlenek, které v někom z nás snad občas parazitují, nepřitahují pak třeba i to, že nám někdo škrábnul auto, soused nacpal naši popelnici, štípou nás v noci komáři, ořechy nám žlukly, na chatě máme houbu, v kuchyni faraony, v mouce červy, v šatníku moly - a v duši...? Co když to začalo právě tam?
* Dostaneme-li se do zahnání „do kouta“, do osudové pasti, pak - podobně jako u chycené zvěře do želez - čím vyděšeněji a hysteričtěji se zmítáme, tím pracnější bude naše vyprošťování. Odmítáním zkoušek se zaplétáme do dalších sítí a potíže se kupí. Naopak klidná a logicky myslící hlava, vedoucí naše činy, srdce naplněné láskou a děkování nebesům za všechny nesnáze k překonávání jakožto dary k dalšímu poznání a zrání, nás postupně vyvedou ze všeho. K pomoci tomu sem sestoupil Ježíš Kristus.
* Je krásné spoluvytvářet dílo lásky na zemi. Od někdy sobecké rozkoše tonutí v mystické, mlhavé neurčitosti a sebestředného chtění vlastní dokonalosti, docházíme ke spoluzodpovědnosti za svět. Chápeme pak lépe i zlo, protože jsme jím snad sami prošli a poznali ho, a kde to lze, dokážeme mu klidněji a tím účinněji stavět hráze.
* Nezapomínejme, že Kristus nás miluje a bude milovat vždy a v každé chvíli i při jakékoli naší slabosti, které se dopustíme a kterou si uvědomíme. Proto nemusíme podléhat sami sobě ani tomu, čeho jsme se dopustili, pokud si plně uvědomujeme onu špatnost a toužíme ji napravit.
/Poznámka: Tato a další zamyšlení, nová i převzatá z mých článků na webu, budou zařazena do některé z mých knih, rozepsaných i dokončených, které bych rád dostal na veřejnost, což mi už roky obětavě a nezištně zařizuje dr. Martin Dohnal a spolupracuje Ing. Ludmila Zítková. Nebo do videí, točených s Petrem Tomaidesem. Další část někdy časem./
2025 ©