Kdysi mi jedná známá vyprávěla o své dobrodružné cestě po ruském veletoku v roce 2004. Na dolní tok se dostala s vodáky, poté se s kamarádkou "trhly" a pokračovaly už samy. V osm hodin večer se nechaly vyložit v divočině, bez stanů, spacáků a zásob. A šly a šly, a tak jako v pohádce, uviděly v dáli světýlko. Přibližovaly se k němu s nadějí, až uviděly celé stavení. Místní rodina starověrců je tam nechala bydlet celé tři týdny. Vykonávala si denně bohoslužbu - rituál u oltáře. Byla to jedna z mnoha komunit starověrců.
Když se cestovatelky porozhlédly po okolí, viděly, že jednotlivá stavení jsou při řece vždy několik kilometrů od sebe. A život tam? Inspirativní. Velmi si váží čerstvých maminek, dávají jim, i bez technicky rozvinutého zdravotnictví, veškerou péči. Křtiny bývají za dva až tři měsíce. U nedochůdčat raději hned, pro případ že by zemřela.
Děti nejsou očkované, proto si u cizího nic nevezmou kvůli zamezení možnosti nákazy. Učí se doma číst, psát a počítat.
Dospělí žijí příkladně, morálně.
Jsou nemocní jen minimálně, s úrazy nikam nejdou: bud přežijí, nebo ne. Bůh dal, Bůh vzal.
Každá rodina zde má čtyři až šest ovcí, využitkují z nich vše. Dělají z nich svetry, válenky aj.
Od doby Gorbačovovy perestrojky a glasnosti žijí s úlevou v tom, že již nejsou nuceni posílat děti do internátních škol ve městech. Nebylo to pro ně, ničilo to jejich identitu. Narušovalo to integritu společenství a morální čistotu, zavlékaly se pak domů nákazy a nežádoucí manýry. Za neuposlechnutí posílat tam děti byli rodiče zavíráni. Sovětská moc občas dosahovala až sem, nikoliv s pomocí, ale s represemi. Ostatně - jako vždy a všude.
Místní hospodyně, u které bydlely, slyšela něco o hotelích a tedy zatoužila otevřít si pro občas projíždějící vodáky hotel. Nevěděla ale, čím se takový hotel vyznačuje, zpovídala tedy naše návštěvnice. A už byla u vrátek neumělá cedulka Dóbro pažálovať. Chtěla to ale i anglicky a ještě v jednom světovém jazyku, tedy přibyly cedulky Welcome a Vítejte.
I starověrci trpěli pro víru a museli pro ni opustit svou vlast. Do těchto neobydlených a bažinatých končin se kdysi uchýlili v útěku před pravoslavnými. Ti je vyhnali v domnění, že vyhynou, ale část jich přežila. Začínali v 17. století v divoké přírodě skoro bez ničeho. Starověrci, jinak též raskólniki, neuznali církev ani stát, nepotřebovali je. Jejich komunity byly roztroušeny po severním Rusku, hlavně jeho asijské části, od Karélie po Ural. Někteří žili v úplně izolaci po staletí. Pro sovětskou moc byli podezřelí, ale naštěstí příliš nedostupní pro plnou sovětizaci.
Podívejme se na internet na příběh jedné nalezené poustevnice z oněch končin, spokojené a šťastné ve své hierarchii hodnot, tak odlišné od naší. Možná že nám to oslabí někdy až horečnaté chtění lepšího a ještě lepšího postavení, auta či obydlí.
Stařenka žije osamocena na Sibiři, že zemřel Stalin, nevěděla 25 let.
Zcela osamocena uprostřed divočiny žije sedmdesátiletá žena, jejíž rodina tam ve 30. letech minulého století utekla před stalinskými čistkami. Jejím jediným dopravním prostředkem jsou její vlastní nohy a do nejbližšího města to má dva týdny chůze. O osudu Agafje Lykovové nyní britští filmaři točí dokument, napsal britský list The Guardian.
Rodina Lykovové patřila k takzvaným Starověrcům, ortodoxnímu náboženskému a společenskému hnutí, které se v 17. století oddělilo od ruské pravoslavné církve. Před stalinskými represemi se uchýlila na Sajany, pohoří na Sibiři poblíž hranice s Mongolskem. S sebou tehdy měli jen to, co unesli, a semena.
Lykovová a její bratr Dmitrij už se na Sibiři narodili a vyrostli bez jakéhokoli kontaktu s vnějším světem. Jediní lidé, které potkávali, byli členové jejich vlastní rodiny. Ta žila v úplné izolaci až do roku 1978, kdy do oblasti přiletěli na průzkum sovětští geologové. Až od nich se Lykovovi dozvěděli, že Stalin je mrtvý, represe skončily a Sovětský svaz je nyní průmyslovou mocností, která se zúčastnila války, o níž rodina v životě neslyšela.
Během následujících let všichni členové rodiny zemřeli, jako poslední před 30 lety otec Karp Lykov. Lykovová se spřátelila se členem geologické expedice Jerofejem Sedovem, který se poté, co v mrazu přišel o nohu, usídlil před 18 lety v chatě asi 100 metrů od jejího domu. I Sedov ale letos zemřel.
Britským filmařům řekla, že její život se točí kolem náboženství a denních liturgických rituálů. Její vyznání jí zakazuje používat věci s čárovým kódem, a to i léky nebo zápalky. „Křesťan nemůže být nikdy sám. Každý křesťan má anděla strážného a také Krista a apoštoly. Mám ikonu, která byla požehnána. Nikdy nejsem sama, je se mnou Kristus,“ odpověděla drobná snědá žena filmařům na otázku, zda se necítí být sama.
Lykovová je zcela soběstačná. Pěstuje brambory, mrkev, cibuli, tuřín a další zeleninu. Na dotaz, zda se má lépe teď, nebo předtím, když rodina žila v izolaci, odpověděla jednoduše. „Tenkrát jsme neměli sůl.“
V její řeči se mísí zastaralá slova a náboženské termíny, takže i Rusové mají problém jí porozumět. Oblast leží na trase raket vystřelovaných z kazachstánského kosmodromu Bajkonur a je posetá kosmickým odpadem.
„Dva roky jsem nemohla přestat myslet na to, jak tato neuvěřitelná žena přežívá sama uprostřed divočiny. Působilo to na mne zároveň jako ráj daleko od našeho světa masové komunikace a jako noční můra samoty,“ řekla britská režisérka Rebecca Marshallová, autorka dokumentu Forest in Me (Les ve mně). Když na Sibiř za Lykovovou přijela, měla prý pocit, že se dostala do budoucnosti, do světa bez technologií. „Je to neuvěřitelné a nádherné místo.“
2024 ©