Zbytky jednoho z nejstarších astronomicky orientovaných objektů na světě byly před nedávnem nalezeny západně od Prahy, v Makotřasích. Jde o obrovskou čtvercovou svatyni či pozorovatelnu, jejíž spojnice o délce 365 megalitických yardů míří na východ slunce o letním slunovratu, na západ slunce o zimním slunovratu a na nejsevernější východ měsíce a na západ hvězdy Alfa souhvězdí Oriona. Toto evropsky výjimečné kultovní ohrazení je staré téměř 6000 let, tedy starší než Stonehange, sumerské chrámy, ba i egyptské pyramidy.
V kruhovém uspořádání, severozápadně od Prahy, jsou rozmístěny uměle dopravené a vztyčené, neopracované kameny - menhiry. Spojnice mezi nimi probíhají rovněž po letních a zimních slunovratových liniích, či liniích orientovaných podle východů slunce o hlavních keltských svátcích a slavnostech. Tato síť, pokrývající přes polovinu Čech, napovídá, že se za ní skrývá ještě hlubší předivo vztahů mezi člověkem a vesmírným řádem. Nejde jen o orientační body v čase a prostoru. Zdá se, že menhiry zaujímaly místa, v nichž se soustřeďuje energie - jakési akupunkturní body Země, jejichž síla byla menhiry napájena kosmickou energií. Jejich spojnice, odpovídající akupunkturickým meridiánům, představovaly tzv. "ley-lines", velšsky světelné čáry...
Ať už se díváme na toto pravěké propojení jako na gigantickou vesmírnou observatoř, velkolepou orientační a komunikační síť či mohutnou elektrárnu na geokosmickou energii, svědčí jejich zbytky o činné, rozumějící účasti svých pravěkých tvůrců na kosmické hře posvátných zásnub Nebes a Země. Dosud zní ozvěnou dopadu kamene z nebe, který se změnil v zázračnou nádobu - podobně jako Svatý Grál...
Kamenná síť menhirů připomíná sloupy posvátného chrámu, jehož klenbu tvoří obloha. V jeho středu, uprostřed Čech v nejsušším a nejteplejším místě, se pod horou Říp usadili první Čechové. Říp jim byl horou posvátnou - osou světa (axis mundi). Ač se svou strategickou polohou a význačným plochým hřebenem přímo nabízí pro budování opevnění, nenalezli archeologové po jeho zbytcích žádné památky: temeno Řípu sloužilo za příbytek toliko bohům.
Zdeněk Neubauer
Z temnot a mlh tajemných hlubokých lesů se pár staletí po Kristu postupně vynořuje lidstvo slovanské. Na přelomu prvního a druhého tisíciletí zvolna vymaňuje svoji mladičkou tvář z jasnozřivého pohledu na pestrý svět přírodních elementárních bytostí i předkřesťanských bohů a vystavuje svůj dětsky dychtivý pohled ranním paprskům sluneční zvěsti Kristovy. Posvátné háje, plné přírodních bytůstek i mocných božstev, jsou znenáhla vystřídány prvními křesťanskými rotundami a kostelíky.
Někdy zprvu tápavě, jindy nadšeně a posvátně je přijímána zvěst svěžího Boha lásky a odpuštění - který chodil po Zemi. Pravda, často se Slované křesťanství bránili, protože jeho šíření bylo namnoze spojeno s expanzí Německé říše. Odvěků existovaly v mužství lidstva dvě linie: kněžská (světecká) a bojovná. Náš první křesťanský mučedník, svatý Václav, ztělesňoval obě. Ta bojovná byla využita podle práva. Kolik této nevyužité inspirace v našich dějinách bylo a je. Tak jako vedl archanděl Michael Janu z Arku či Jana Husa k přihlášení se k pravdě a posléze k oběti na hranici, inspiroval před tím i životní úkol našeho rytíře svatého Grálu.
Zprvu Slované ještě sami sebe neznají, tříbí se, střetávají, stěhují a seskupují, aby v nich vzcházela sebereflexe. Rodící se slovanský Duch - vůdčí slovanský archanděl je postupně sjednocuje v jazyku a území. A věru, není to snadné. V dobách, kdy nastupuje nová rasa, měla by mít čistou, minulým zlem nepotřísněnou zemi, má-li se vyvíjet správným směrem. Proto hlavní příčinou tehdejšího stěhování národů byla i tato nutnost nalézt si sídlo na území čistém, vhodném i astrologicky. To mělo význam i pro celou budoucí Evropu. Podle R. Steinera přispívalo putování směrem západním k dozrávání příslušného lidu, zatímco přesuny na východ vedly k jeho duchovnímu omlazování. Tím jsou nám lépe pochopitelné i ony velké východo-západní pohyby Germánů, Keltů a dalších kmenů. Zatímco Germáni vyspívali a sebevědomě se zabydlovali a Keltové vymírali (splnili svůj úkol a poté ztratili svěžest, dynamiku), prožívali Slované úsvit svého dětství. Pohanský kohout coby symbol zvěstování jitra nového života snad ohlašoval i rozbřesk nového učení, kterým bude vystřídáno staré. Kohout jakoby byl od počátku zapojen do vyšších záměrů. Takto připravoval cestu kříži. Obojí po řadu staletí dominuje věžičkám ve slovanském světě.
Jako na jaře, hlavně v čase znamení počátků, znamení Berana, se nově rodí i příroda, i Slované vyciťovali své předjaří a jaro. A snad právě proto mezi slavením svátků celého roku měli v tak velké oblibě a niterném propracování právě svátky jarní. Starým jasnovidem ještě nahlíželi do přírodně kosmických dějů a jejich souvislostí s člověkem. Z toho pak povstávala i vnější symbolika svátků.
Podobně vyciťovaly kdysi národy i svoji spojitost s určitým stromem. Ani zde nebylo náhod. Souvislost duší rostlin či stromů s národní povahou proto není jen metaforou básníků. Vzhled a povaha, ba i energie zachytitelná v blízkosti stromu má mnoho příbuzného s povahou určitého národa. Je to tak fantastické? Spíše jednoduché: tak jako zvířata, i rostliny mají svou skupinovou duši, která "sídlí" v duchovních úrovních. Jednotlivé zemské rostliny jsou jejími hmotnými buňkami, tvořícími dohromady její početné fyzické tělo. I jednotlivé národy mají ve vysokých oblastech svou národní duši - je na hierarchické úrovni archandělů. Duchovní bytosti různých hierarchických řádů a různých úkolů nevolí své symboly náhodně. Tvůrci rostlin, zvaní Duchové moudrosti, do nich vkládají různá mysteria. A odtud se podívejme na některé souvislosti konkrétněji.
Zatímco zprvu byl slovanským stromem dub, s upevňováním křesťanství byl vystřídán lípou. Skupinová duše lípy, dlící v duchovních světech, bývala od počátků křesťanských dob u nás silněji ve spojitosti s naší národní duší. Odpovídá více naší povaze. V čem? Její dřevo je měkké a poddajné jako slovanská duše. Nechává se snadno opracovat, proto se z něho často vyřezává. Kolik je tu podobností! Tak jako Slované svou srdečností a pohostinností oblažují lidská nitra, i lípa voní do dálky vstříc poutníkovi a zve k odpočinku na cestě. Její měkkost však může souviset i se slovanskou pragmatickou změkčilostí.
Naproti tomu třeba germánský národní strom, dub, má dřevo velmi tvrdé. Zatímco lípa přívětivě šumí ve větru a zve k posezení a nadýchání vůně, dub se "tváří" pro nás spíše netečně, jako by se bez nás obešel. Jeho tvrdé dřevo není přístupné vyřezávání podle momentální chuti. Vyřezávání z dubu vyžaduje větší rozmyslnost, kázeň, dlouhodobý plán a větší vytrvalost. Dub je též vynikajícím stavebním materiálem, který se sice těžko opracuje, ale pak je trvanlivý a spolehlivý. I germánské kvality vycházejí z dlouhého zrání a jsou, tak jako dubové dřevo, pevným základem do chrámu duchovního člověka. Dubové dřevo vydává v kamnech trvalý stejnoměrný žár. Jeho pevnost však může značit i mentální zatvrdlost, neústupnost a agresivitu germánských bojovníků. Není náhodné, že dub je signován Marsem, tedy i národy této kulturní oblasti mají příznačné marsické rysy. Lípa koreluje pravděpodobně s vlivy Slunce a Venuše.
Lípa jako by sama radostně ožívala vděčným bzukotem včel, kterým může pohostinně rozdávat ze svého bohatství. Pro včely je pramenem obživy. Pro Slovany by jednou mělo být medovou slastí rozdávat světu vše, co mají cenného. Květ lípy je používán i k vyvolání potu, kterým se rozpouštějí a vyplavují nečisté látky, čímž se tělo čistí. Lipový květ léčí i kašel, tedy sevření a ztuhlost v oblasti krčního lotosu, lotosu bezprostředního vyjádření a seberealizace.
Zatímco charakteristickou vlastností Slovanů je bezprostřední vyjevování toho, co cítí, je u Germánů typickým rysem písemný záznam. Germánská kultura přinesla lidstvu vynález knihtisku, který umožnil šíření vzdělání, kultury, filosofie i osvěty. Na dubu se tvoří duběnky, které vznikají na listu po bodnutí mouchy. Duběnka i plod dubu obsahuje tanin, který dlouho sloužil k výrobě inkoustu, tedy k šíření vzdělání, kultury a myšlenek vůbec. Charakterem Germánů je převládající rozum, intelekt. Takto lze vystopovat souvislost germánského stromu dubu se záznamem a šířením myšlenek. Tato změna, související s knihtiskem, byla pro lidstvo po mnoho staletí téměř revoluční a souvisela s hlavním úkolem germánské kultury, výcvikem rozumové a vědomé stránky duše.
Ruským národním stromem je bříza. Mnohé rysy ruské duše ve svém ideálním pratypu lze spatřit právě v povaze břízky. Kolik ruských básníků a malířů tento strom opěvovalo. V poezii bývá přirovnávána k mladičké dívce, dosud plně neprobuzené. Energie, kterou lze pociťovat v blízkosti tohoto stromu, je subtilnější, nesmělejší i záhadnější než například u jehličnanů nebo dubu. Je to jediný bílý strom - jeho běl jako by poukazovala k často esoterně zmiňovanému cíli plného očistění a velké budoucnosti ruského národa, až přemění veškerou národní karmu, aby z něho vzešla plná nevinnost duchovního člověka. K tomu poukazuje i vysoká odolnost vůči mrazům a vichřicím: To, co prožil ruský národ (a nejen v souvislosti s mrazy - viz Napoleon, Hitler - nejvíce utrpení pocházelo od vlastního národa - gulagy aj. ) by asi jiný národ zlomilo. Její větvičky jsou mimořádně elastické a ve vichrech se nelámou, ale poddajně ohýbají, aby i po dlouhotrvajících větrech opět zaujaly svou polohu. To může souviset jak s dolní úrovní povahového spektra (charakterová ohebnost, věrolomnost a bezpáteřnost), tak na pozitivním pólu s tím, že pružnost a dynamika orgánů a údů je umožňována působením duchovní lásky - je projevem duchovního mládí. Větry a bouře jsou celosvětově zapříčiňovány hlavně lidskými vášněmi, mráz zase ledovým sobectvím. To vše vydrží bříza bez újmy. Roste houževnatě i v silně kontaminovaných půdách, znehodnocených jedy civilizace. I z řádění zla, které ruským územím prošlo, prochází a ještě projde, vzroste jednou opět nezdolná běl nevinnosti. I člověk, který se povznesl k duchovnímu životu, je odolný proti nepřízni vnějších vlivů a přitom si umí zachovat svou běl duše. Míza koluje v bříze v mnohem mocnějších výtryscích než v jiných stromech. Tak v člověku, který projasnil a pročistil své éterické (povahové) tělo, koluje síla duchovní nesmrtelnosti, která obnovuje a chrání jeho organismus a rozpouští jeho ztvrdliny. Proto se z břízy připravoval i březový elixír, který osvěžuje i fyzické tělo a rozpouští ztvrdliny, související s kornatěním tepen, revmatismem a dnou. Možná rychlý růst a odolnost, možná i bezděčně vytušení určitého ženského mateřského principu (který je zřetelný i v ruské duši) vedlo v minulosti lesníky, aby nechávali na pasekách břízu, která chránila malé stromky před žárem i před suchem, a proto ji nazývali matkou paseky.
Duše či duch národa není jen abstraktní metaforou, ale živou realitou, byť dnes skoro zapomenutou. Oním duchem národa je jeho archanděl, podobně jako každý z nás máme svého Anděla Strážce. Archandělovi je národ, jeho utváření, vývoj, identita vyšším řízením svěřen. Je jednotící silou, která stmeluje skupinu lidí do jednotného jazykového a kulturního společenství. Ve fázi utváření národa jako celku je jeho vliv ještě málo projevený. Zráním národa se s ním jeho archanděl více ztotožňuje, rozprostírá své působení silněji, srůstá s ním, étericky se do něho vtěluje. Pevným spojením pak vede národ ke splnění jeho předurčení, národ "nalézá sám sebe". Když národ neplní svůj úkol, může na něho archanděl působit pouze skrze největší duchy onoho národa - umělce, filosofy, politiky, kteří se svým individuálním vývojem účastní, byť třeba zprostředkovaně, jeho nadsmyslových inspirací.
Aby tito archandělé mohli vlévat své síly do pozemského světa, je nutné, aby byli na zemi vtěleni lidé, kteří by byli nástrojem ke spojení mezi smyslovým a nadsmyslovým světem. Bez těchto lidí by archandělé neměli most, kterým by přenášeli své síly a inspirace na zem. Proto se typické rysy, ke kterým má národ vyspět, tak dobře zrcadlí v jeho největších představitelích. Skrze archanděly národa a anděly lidí, jsou-li vnímaví, rozkvétají charakteristické síly národa do dosud národnostně nevykrystalizované masy individualit. Z našeho světa jim tedy musí vycházet vstříc pomocná síla z duchovní práce. Nestačí tedy jen snaha duchovního světa dát lidem své síly. Iniciativa musí vycházet ze světa lidí. Teprve když se určitá část lidí svým vývojem nabídne k bohoslužebné práci, je možné vytvořit pevnější spojení mezi nebem a zemí. Nestačí ale jen modlitby. Začátek je u každého z nás, v rodině, poté v národě. Neptejme se tolik, co nám může nabídnout národ (stát), ale raději co my můžeme nabídnout jemu. A - jak se přimlouvá Karel IV. - milujme buducnost svého národa.
/ Napsáno s částečným využitím knihy KF - Výlety do duše Čech - Národní kořeny a křídla./
2025 ©