Že vše je jen energie? Dozvědeli se to posluchači na jakámsi programu Igora Chauna u Brna. Přivoním-li ke květině, čichám energii? Brr to je mi představa. Něco to ve mně zabíjí. Leckterý přednášející, propagující jakési duchovno (někdy spíš sebe na účet duchovna) nám dnes nabízí na něco „napojovat“. Nebo nabíjet energií (jakou? Co to je? A co s tím nabytým nabitím?). Energií se (v jejich pojetí) nenabíjím, nejsem mobil. Někdy mluví o andělích asi jako o nabídkovém katalogu. S anděly se (v onom pojetí) nedá spolehlivě komunikovat - opět, nejsme mobil. A andělé jsou nekonečně vznešenější a posvátnější bytosti, než aby odpovídali na naše dětinské otázky. Opět se tu dává do motivace egoismus, chtivost, profanace. Jsou jak sběratelé mušlí s perletí i blýskavých střepů – nerozlišují. Pravého napojení docílíme, když se vzdáme tohoto i každého jiného přání a zřítíme se do voňavé propasti niterného Ticha a Nicnechtění. Pak může přijít požehnaná chvíle Milosti. Někdy to nemusí být snadné, chce to pevné rozhodnutí a trochu pokory, trpělivosti a vytrvalosti.
Šilháme někdy po jakémsi duchovnu, ale nevíme, proč nám nic takového nejde? Tak se na to teď podíváme pořádněji, ano? To by v tom byl čert…, a on tam taky často je. Mnozí si ho sami hýčkáme. A jsme u toho: Cíle svého pokroku si něky stanovíme sebestředně a ne na základě poctivého sebepoznání, bolavého procítění svých nedostatků a na základě touhy po pravdě, dobru a niterné kráse své bytosti, abychom to vše mohli radostně rozdávat dál. Místo toho si „pokrok“ jen plánujeme ze svého egocentrického zapouzdření, asi jako když uvažujeme o nákupu šperků či jiných zkrášlení svého půvabu a šarmu pro oslnění okolí. Mnozí se tak stávají jen manažery svého vývoje a pokroku, starají se o školení, metody, exkurze do úspěšných podniků (duchovních, podobně jako výrobních či obchodních), o techniky meditace, relaxace, nabíjení energiemi či vibracemi, nabývání "multidimenzionálního vědomí"... Nahrávky se slibnými leč podvodnými tituly jako Cesta do nirvány, Čistění čaker, Zpěvy andělů...
U někoho to zpočátku je snad pochopitelné jako stádium vývoje, ale tuto fázi je nutné co nejdříve rozpoznat jako další hru našeho ega a opustit ji. Či hru kšeftu, využívající duchovní výrazivo. Duchovno by pro nás nemělo být jen prostředkem pro "vyšší" společenské vyžití se, pro ukojení zvědavosti na exotické a extatické zážitky, ani pro sobecky zapouzdřené niterné povýšení, kariéristické kutění. Pak se někteří z nás podobáme spíš mrtvole v plesových šatech.
Primární musí být naše touha po Bohu a láska a vděčnost k Bohu („milujeme, protože nejprve On miloval nás“ a protože je milováníhodný, protože je naším stvořitelem, trvalým udržovatelem a jedinou konečnou spásou), naše láska k dobru (pro dobro samo, tedy ne jako prostředek k osobní spáse), naše láska k pravdě (která je samospasitelná a osvobozuje), naše snaha o zvládání vztahových situací i svých zlozvyků, snaha o sebepoznání. Pak snáze rozpoznáme opravdovost od padělků, od reklamy na pokrok, na spásu, na nabíjení apod.
Ve veřejné „duchovnistice“ jsou dnes v módě zejména čtyři oblasti – viz titulek. Většinou se těchto oblastí zmocní jen zmaterializovaný okultismus, byť by byl propagován některými autoritami v oblasti duchovna či esoteriky. Lépe řečeno - zmaterializovaný okultismus vyvolal úprk do těchto oblastí, svůdně podávaných k ukájení zvědavosti po tajemnu, k naději na nabytí výjimečných sil či přiživení se na sebevědomě se prezentujících "spirito-celebritách".
- KOMUNIKACE S ANDĚLY?
Znal jsem stařenku, která celý život, podle zevních měřítek, strádala. Celý život byla ale šťastná. Neznala pojmy jako vibrace, energie, zóny, čakry, reiki, regrese, odblokovávání či pozitivní myšlení. Její tajemství bylo prostší: Za vše děkovala svému, jak říkala, andělíčku strážníčku a Bohu. I za ty nejhorší osudové rány. Ještě v osmdesáti letech kvetla její duše radostí i zájmem o okolí.
Podstatný je postoj, že my chceme sloužit Bohu, nikoliv aby Bůh sloužil nám. Teprve pak můžeme být i příjemci péče božích bytostí. Pak se činíme na společném díle – tiše, bez halasu.
Andělé nám pomáhají neustále, na nás je spíše děkovat za jejich vedení, tiché napomínání, dobré inspirace... Při snahách využít anděly ve svůj egoistický prospěch či ze zvědavosti mohou také pomoci. Ale jiní. Existují totiž i padlí, luciferští andělé. Ti jsou dokonce snáze dosažitelní, nevyžadují naši kvalitu. Ba i mohou dávat "sdělení". Jejich "dary" se ale časem mění v hady a myši, jak je ve starých pohádkách.
- NABÍJENÍ ENERGIÍ?
Jak přistupujeme k prožitku svátků či ročních období? Případná redukce duchovních světů, bytostí a hodnot na pouhý fyzikální pojem, že „vše je energie“ by byla zmaterializováním těch nejposvátnějších pojmů. Chybělo by zde totiž to nejpodstatnější: morální faktor a smysl pro posvátno. Módní označení všeho za energie vede u někoho k nepřiznané latentní snaze vymknout se právě z morálně spirituálních snah a odpovědnosti. Energie pro nás nemusí vývojově znamenat nic. Nic v nás nerozplameňuje, nezlepšuje. Nezná pokoru ani nadšení. Je to mrtvý fyzikální pojem, ke kterému se nemusíme nijak vztahovat. Řekneme-li, že Bůh je energie, tak jsme Ho vyhodili ze svého vztahování, důvěry, lásky, víry v pomoc a v Milost...
Přivoním-li ke květině, čichám energii? Brr to je mi představa. To je na umření. Či alespoň na odumření niterného života.
Jak je pro leckoho lákavé nabít sebe či svůj byt něčím. Jde ale o to čím a jak. Dáváme si domů různá nabíjedla, tzv. energetické obrázky, mandaly či další šidítka? Je-li pohnutkou chtění se nějak z něčeho bezpracně nabít, energeticky přiživit, nebereme věc za správný konec. Dokonce je to v důsledku kontraproduktivní. Setrváváme zase jen ve svém egocentrismu, ba zesilujeme si ho, a to vede následně ke ztrátě skutečné dlouhodobé energie. Hamtání a nabíjení se energií podle módních receptů je jen sobecké hračičkaření. Můžeme sice cosi zacítit (a nebudeme nyní rozebírat, co je sugesce a co objektivní), je to však jen jako zamlsání si v cukrárně, ale bez placení. Jakousi domnělou energii kdesi podle doporučení uzmeme, ale stejně většinou nevíme, jak s ní naložit.
Pravé nabíjení předpokládá dlouhodobou, trpělivou, nesobeckou, Bohu oddanou a vůči okolí etickou práci na sobě. To jsou pak jiné energie, spíše již kvality a hodnoty, a ty nám vydrží déle. Nedají se tak bombasticky propagovat, ani k tomu neslouží žádná prodávaná dobíjedla či nabíjecí sedánky s někým. Nechce se nám nastoupit na skutečnou cestu sebepoznání a práce na sobě, a tak si vypomáháme pochybnými berličkami.
Jistě, můžeme třeba na posvátných místech cosi krásného a silného zavnímat, ale spíše pro radost a okouzlení, že to tu je, že je to na světě i pro druhé, že to zmnožuje krásy a poklady světa, a můžeme k tomu přidat i svou lásku. Tím posvátnost místa zesilujeme, zatímco energeticky konzumní drancování módních esoterických turistů onu posilující a obrozující auru spíše plundruje. Jistě, býváme unavení, potřebujeme sílu. Předpokladem k nabíjení se čistší energií je ale niterná obroda. Ta pak sama uvolní místo k příjmu skutečné energie, ale pak už to ani takto spotřebitelsky třeba nenazýváme.
Podle S. N. Lazareva je jakékoliv záměrné sebrání energie - z přírody, z vesmíru, ze slunce - jen neklamným důkazem, že člověk nemá dostatek vlastních sil a že je musí odněkud doplňovat. To je počátek upírství. Takováto sobecká motivace způsobuje, že člověk energii s duchovností nespojuje, ale naopak se tím od duchovnosti vzdaluje. A naopak: když zakoušíme nezištnou lásku k Bohu, k vesmíru, získáme tím obrovské množství energie. Je třeba orientovat se na nejvyšší úrovně - na duchovnost, ušlechtilost, lásku. A nedělat to kvůli tomu, abychom získali energii, ale z lásky k pravdě, Bohu. To je prvotní, energie je jen druhotný výsledek. Abychom dostávali dost energie, musíme žít těmito pojmy. Jakmile o energii začneme uvažovat abstraktně a oddělujeme tento pojem od fenoménů jako čistota, duchovnost a etika, uvrháme tím svůj niterný život do pouhého živoření a naplňujeme energií v lepším případě jen naše fyzické tělo. Musíme vědět, že energie, již získáváme skrze nejvyšší postoje a city, léčí nejen tělo, ale osud a duši. A naopak, že mechanický přístup a výlučná orientace na braní energie odněkud podle nejrůznějších návodů, vedou k deformaci jemných duchovních struktur. Uživatelský, spotřební přístup v jakékoli formě vede k degradaci a k odklonu od skutečného vývoje. I byt si můžeme nabít (chceme-li používat tyto poněkud zužující pojmy) jen tím, co zde sami aktivně a vědomě prožíváme.
Je nějaký předmět, například umělecké dílo tzv. „nabitý“? Pak to značí, že má jakousi energii – ale víme, co s ní? A známe její kvalitu, povahu a účinky? Nelze s tím dělat nic, leda se nechat ohromit a uznale vzdychat. Člověku je pro vývoj totiž zapotřebí kvalita. Nabití energií o kvalitě neříká nic. Je to jiná kategorie. A naopak: rozpoznám v nějakém díle lásku či pravdivost? Oplodní to moji duši něčím nadějným, opravdovým, laskavým? Pokud ano, pak je to to pravé. Pak kašlu na „energii“, nezajímá mne. Všimněme si, že skuteční umělci se jakýmsi energetickým nabitím svých děl, jejich měřením virgulkou a podobně nezabývají. Hodnota je jinde.
Z jiného úhlu: energii pociťujeme, pokud vůbec, jen vlastním magnetismem (prolíná nás), ale jen takovou, která odpovídá našemu vnímacímu stupni, tedy našemu stávajícímu propracování. Může být silná nebo slabá, ale nikam nás neposouvá. Teprve opravdové zanícení nitra, vnímání kvality, pravdivosti idejí, skutečné krásy, rozhodnost ke správnému činu atd. nás přibližuje o stupínek výš k plnění plánu Prozřetelnosti.
Po různých vzdychacích reakcích na energie se Fráňa Drtikol zeptal: „A kde to máš?" nebo „A co s tím dál? Kam ti to uteklo? K čemu ti to bylo?" Pak se nám i ono „úžasné" mnohdy rozpustí jako bublina. Prožitek to mohl být reálný, ale je-li izolovaný od způsobu života, pak to byl jen „pamlsek". Krom toho - magická síla ještě automaticky neznamená vždy kvalitu. Podobných prožitků mohou být tisíce a v různém zabarvení, ale jsou plodné, pouze přijdou-li nám jako výsledek našeho sebevýchovného úsilí, které jsme soustavně pěstovali. Těch jedinců, kteří skutečně cosi kvalitního přinášejí a přenášejí svou aurou je jen mizivé promile. Ti ale většinou nehovoří o energiích. Je to jako v běžném životě: ten, kdo nechce pracovat, musí čekat na almužny od cizích, zatímco ten, kdo pracuje, obdrží za svou práci zaslouženě to, co nezbytně potřebuje, a nemusí se obracet na armádu spásy. Naopak sám snad ještě rozdává.
Pro někoho platí, že čím více hyne jeho vnitřní život v povrchnosti a lenivosti, tím lačněji těká jinde a marně se pokouší nahradit chybějící světlo svého niterného oltáře duchovními resp. energetickými padělky. Mnozí z nás nesnesou zdravé učení, při kterém je samozřejmě nutné překonávat vlastní pohodlnost a další nectnosti, a vyberou si podle svých choutek raději nějaký „zdroj energie“, ať už lidský, nebo nějaké nabíjedlo, doporučené bulvární komerční esoterikou, nebo iluzi komunikace s anděly.
A když je někomu obtížné vztahovat se ke Kristu, vynajde si nějakého mistra či léčitele a tvrdí, že léčil toutéž energií jako Kristus a je tudíž na Jeho úrovni. Je to nevědomé, svatokrádežné, profanující (protrpěl jsem se nedávno jednou takovu přednáškou jakési profesionálně optimistické dámy). Skutečný vztah ke Kristu tento omyl nedovolí zaujmout. Při léčení lze samozřejmě poprosit o Boží či Kristovu pomoc, ale to ještě nedává oprávnění sebe či někoho srovnávat s jediným vtěleným Bohem na Zemi, Kristem.
- INTUICE?
Tajemné výrazivo jako Nemám to povoleno, Je ode mne chtěno..., Něco mi napovídá, že..., Dostal(a) jsem z duchovna, že..., Intuice mi říká..., Přišla mi informace…, Bylo mi dáno… většinou svědčí o předstírání vyšších schopností, snad jakéhosi napojení. Kdejakou obyčejnou pocitovou pohnutku či mlhavý instinkt napasují na cosi vyššího, duchovního, neomylného. Dokud však nejsme na stupni, abychom zcela jasným vědomím vnímali bytost, na kterou jsme napojeni (asi tak, jako když se v běžném světě s někým setkáme), pak je to jen sebeklam, pohodlnost opravdově myslet, poctivě se k něčemu dobírat. Opakem zduchovňování či produchovňování není materialismus, ale šalba, předstírající či imitující duchovno.
Skutečnou intuici jako nejvyšší stupeň vnímání, po splnění předpokladu vypěstování imaginativního a inspiračního zření, má jen hrstka zasvěcených. Není totiž zadarmo. Vyvíjí se dlouhodobým vědomým celolidským vývojem a jen za předpokladu přesného logického myšlení. Je zbystřeným myšlením, dotaženým k plné otevřenosti a dokonalosti. Pak při plné bdělosti nazíráme realitu jaká je. Je nejvyšším stupněm bdělosti, přímým nazíráním, tedy opakem neurčité mlhavosti a subjektivně deformovaného zření. Intuice, ta skutečná, se dá vyvinout až na základě plného logického a jasného, čirého, neosobního nahlédání do věcí, tedy na základě duchovní inteligence.
Cennější je prosit o vyšší vedení - Krista, Pannu Marii, anděla Strážce... Vnímat s díky jejich náruč, ale žít a konat, přemýšlet, a i cit užívat v postoji bdělém.
Tím, co se často mylně a sebevědomě označuje jako intuice, docházíme spíš k rádobyduchovnímu kýči, rozněžňujeme si svůj často rozpatlaný lotos anahátu, ale nejdeme tím blíž k pravdě a vnitřní svobodě (láska anaháty má být bděle vedená moudrostí). Pak začínáme chápat, že by bylo omylem myslet si, že kdejaká propagovaná cesta (společenství, metoda, kurz), i když mylná, laciná, je pro někoho jakousi "jeho cestičkou", kterou se dobírá k "té své pravdě". Někdy to tak není. Mnoho z toho jsou cesty právě opačným směrem než k Bohu, do sítí iluzí a omylů, i kdyby stokrát skloňovaly ve všech pádech pojmy jako láska, mír, srdce, vibrace, přeprogramování, intuice apod. Z tohoto zmaterializovaného a zbulvarizovaného okultismu, byť by se tvářil mesiášsky, bude jednou obtížná cesta zpět na někdejší "startovací čáru". "Svět chce být klamán, tedy budiž klamán" - bývá často nepřiznané pravidlo řady tzv. duchovních či esoterických akcí.
Ani tady nezbývá než vzít na ramena i kříž své nevědomosti, vědět o něm a s prosbou o vyšší vedení a důvěrou v ně putovat životem. A uvědomovat si s pevnou jistotou, že ono vedení nás povede, až když sami vykonáme maximum ze své mysli, ze svého cítění i vůle, touhy. Opět to jednoduché – Člověče přičiň se a Bůh ti pomůže. Je rozdíl mezi touhou a chtěním. Chtění je z egoismu, i kdyby se dočasně docilovalo jakýchsi mimořádných schopností či stupňů. To vše se jednou zhroutí, člověk se pak podobá brouku, který se vydrápal na nádhernou lesknoucí se trubku, a nahoře do ní spadne. Máme-li skutečnou touhu po Pravdě ať je jakákoliv, můžeme mít jistotu, že nás Bůh nenechá trvale žít v omylu.
- POZNÁVÁNÍ CITEM?
Původcem všech omylů je ego. Často vlastní, ale nezřídka i vlastní. K jeho trvalému odhalování je nutná i určitá inteligence a vůle. Nedá se jít na všechno "citem" - všimněme si, že tento mlhavý pojem slouží řadě lidí k bezděčnému zamaskování nějaké sympatie nebo antipatie nebo lenosti věc myšlenkově dotáhnout k poznání pravdy o ní. Vezměme i ono rozpouštění ega: Onen mlhavý pojem citu bývá většinou zas ono ego. Mnozí to používají skoro jako zaklínadlo, a když o něčem řeknou, že to udělali, protože jim to "přišlo intuitivně" nebo "srdíčkem", pak to bývá spíš jen výmluva mentální lenivosti nebo pohodlné odůvodnění nějaké jejich hlouposti. Navykli si spoléhat, že proti "citu" se nedá nic namítat. Cit, i když je nesprávný, bývá někdy zneužíván jako zaštiťovadlo na kde co, protože s ním nelze logicky polemizovat. Je dnes v módě prezentovat jako "vyšší" pravdu to, co je výsledkem rozhodování podle "srdce" či "intuice". Ale kdeže. To často není ani srdce, ani intuice, ale jen neujasněná a většinou sebestředná směs libého a nelibého, kterou si člověk, pohodlný či nenavyklý si v sobě věc rozebrat, vznešeně nastrčí a říká tomu "cit". Často i ten, kdo se pyšní, že dává "srdce na dlani", dává jen srdeční šelesty, stíny či arytmie. Cit, není-li pečlivě rozumově prozkoumán, rozpoznán, projasněn, či ještě lépe, nevyplynul-li ze správného, bdělého, vědomého poznání, rozhodnutí, je jen náhodným chomáčkem, mrákotou. Je to pak psychický útvar pulsujícího chaosu, složený z neujasněných pudů podvědomí, neujasněně reagujících na neujasněnou situaci. V některých kruzích je rozumem s jakousi povýšenou mystickou lhostejností opovrhováno, ale tím se vylévá s vaničkou i dítě: jistě že onen zmaterializovaný přízemní rozum je omezený a bludný. Když není poctivě a pracovitě projasněn, pak z něho plyne zas jen stejně zmaterializovaný a bludný cit. Když by však takový rozum byl poctivě a pracovitě projasněn, pak by nehrozilo, že by byl zdrojem stejně zmaterializovaného a bludného citu.
Neexistují žádné praktiky či cvičení na obejití poctivého duchovního studia a opravdové, trpělivé, dlouhodobé práce na sebevýchově, i kdyby rychlé úspěchy a efekty či mimořádné prožitky a požitky slibovaly (a taky že slibují) stovky guru, vůdců, metod, kurzů... A když už jsme v nějakém úhybu, pak záleží právě na naší touze po pravdě a Bohu, zda jsme na onen omyl upozorněni. Pak máme i zodpovědnost, abychom onu pravdu následovali, i kdyby se nám mělo rozsypat něco zatraceně příjemného, v čem jsme si hověli. Hovět si lze jen v některé formě egoismu. Naším základním motivem ale může být jen zlepšování se kvůli světu, ne kvůli osobnímu, byť duchovnímu prospěchu. To je zdrojem pravého tvůrčího štěstí. To umožní, že nám odpadá jeden závoj za druhým, jedna šalba či iluze za druhou, a to je to krásné a úlevné na veškerém vývoji. I toto je tvůrčí práce, a pokud se k ní pevně rozhodneme a jdeme se vší svou bídou, ale i nadějí a vírou, pak si můžeme být jisti i vyšším vedením. Pak se nemusíme honit za anděly. Stejně by k nám "promluvili" jen ti ze staniolu.
Žízníme-li skutečně po Bohu, pak nám dává poklady v tichu, lásce a milosti. Anebo i když prozatím nedává, máme bezmeznou trpělivost a vytrvalost. Nabytí čistého svědomí je tím nejspolehlivějším zdrojem nabití. Pak se nám touha cosi z někoho či něčeho zachytit pro své "nabití" vypaří jako pára nad hrncem. Prozřetelnost nám pak sama ve vhodný čas přivede do cesty ty, se kterými se máme setkat a kterým máme cosi předat či oni nám, ve společenství tvůrčí lásky, harmonie, přátelství a vzájemné podpory. Anebo knihy. Pak se nám postoj obrátí: My toužíme vysílat - moudře, v tichosti a bez lpění na výsledku - kvality tam, kde chybějí. (Dávání může někdy spočívat "jen" v umění naslouchat, sdílet, projevit vděk či radost...)
K hledání a nalézání pravdy stačí někomu jen málo vnějších zdrojů. Rozhodující je, aby poznané pravdy žák zpracoval a prokořenil se jimi. Zde je nutná láska k ideálu, úcta k přijímaným pravdám a altruistické naladění. Pouhá zvědavost po pravdách neviditelného světa končí obvykle v bezbřehých a nespásných zajímavostech záhadologie a psychotroniky. Hledání se nesmí stát chorobným návykem. I malá nalézání pravdy spočívající v ryzosti, čistotě a autenticitě denního života, se kterými si dál v poklidu pracujeme, jsou pro náš vývoj významnější, než sebezajímavější experimentování s psychotronickými, okultními či záhadologickými fenomény. To bývá obvykle jen ze zvědavosti nižšího já, z touhy po mimořádných schopnostech, po výjimečnosti nebo i po moci. Překotná honba za novými a novými záhadami a nevysvětlenými jevy či energiemi udržuje člověka stále jen v jedné úrovni, srovnatelné s potravinářským ochutnávačem z povolání. Naskýtá se však i jiná možnost - posvětit každou i sebejednodušší činnost, pokud se neprotiví mravnosti a účelnosti, tím, že ji konáme vědomě jako službu Bohu a tím jí dodáváme smyslu.
2025 ©