Velikonoce letos 17. resp. 18. až 21. dubna - Velikonoční Pondělí;
V nynějších životech více než třicetiletého bezpečí a blahobytu (takové období jsme v dějinách ještě neměli), tedy v kdysi netušených okolnostech, kdy můžeme - tak jako dosud nikdy - využívat podle libosti mnohé nynější vymoženosti, pohodlí a lákadla civilizace, se nám mohou, možná bezděčně, poodkrývat z podvědomí paměťové stopy na dávné situace z historie lidstva. Dávaly krom strádání i své výchovné hodnoty: skromnost, zbožnost, obětavost, ztišení poživačné požitkové astrality, poznávání půvabů přírodního okolí svého domova, péči o přírodu, ale i solidárnost a vědomí sounáležitosti s lidmi se stejným či horším údělem. Mnohokrát jsme už prošli různými morovými ranami, jak to známe dosud jen z dějepisu. A jsou i dnes oblasti zeměkoule, kde jimi lidé právě procházejí. Utrpení, není-li přijímáno vzpurným žehráním, zvyšuje naše sebepoznání, brzdí rozmařilost, mnohým nabízí vyrovnání se s nižší životní úrovní. Oproti dávným epochám máme ale ten největší poklad: Krista, dostupného trvale v zemské auře. Nemusíme se jen hroužit do bolu nad zbědovaným ukřižovaným mužem před dvěma tisíciletími, ale můžeme vědět, že poté trvale splynul s veškerým naším okolím, že je svou Láskou přítomen latentně i v našem nitru. Pokusme se o několik inspirací k uvědomění si grandiozního významu ukřižování vtěleného Boha na Golgotě a jeho Zmrtvýchvstání. Nabízí se k prožití každému z nás, zejména, ale nejen, v době předvelikonoční a velikonoční.
Zde malá nabídka krátkých úvah a meditací k podpoře vnímavosti a zdraví duchovního srdce (je lepší jimi šetřit, stačí vždy jen několik. Ale mohou sloužit k inspiraci celý rok).
* O veškerý duchovní pokrok usilujeme proto, aby se lidem karmicky lehčeji žilo na zemi. Své zlepšení můžeme skromně a neviditelně rozdávat dál.
* I pouhou myšlenkou kohokoliv z nás šířené poučení přispívá k jasu všeobecného vědomí (či jedince, komu něco vysíláme) v dané věci.
* Nejde mi meditace či modlitba? Třeba si vezměme několik těchto bodů a jen tak je někomu vysílejme, obalujme ho tím soustředěně, a vida, už meditujeme.
* Chtění zbavit se karmy nespočívá jen v meditaci, studiu či dobročinnosti, ale i touze přijmout veškeré utrpení, bolest, a v hledání všech ublížení, kterých jsme se dopustili a v touze je odčinit – třeba i za cenu ujařmení v povinnostech a odříkání si zábav. Pak nastane pravá úleva. Nelze-li je odčinit hmotně, pak alespoň prosbou Bohu.
* Karma se nerozpouští únikem, ale odčiněním. I k tomu může pomoci modlitba.
* Začínat duchovní cestu bez touhy po sebezdokonalení kvůli zdokonalení okolí (stačí příkladem), a bez prosby o pomoc Krista, dnes nevede k výsledku.
* Mějme účast na potížích a utrpení svých přátel, ale vězme současně, že vše je zákonitým následkem něčeho v minulosti. Proto je nelze vytrhovat z jejich osudu, ale pomoci podle okolností, s láskou je podpírat a v duchu osvětlovat jejich situaci a další kroky. Případně s rozmyslem pomoci i hmotně.
* Ani dobro nelze vnucovat, nelze nikoho pronásledovat se sklenicí vody (ani vodky). Vnucování dobra, i tzv. duchovního, by bylo znakem fanatismu, tedy toho, že dobra se zmocnilo naše ego a chce ho šířit po svém. Tragického šíření dobra egem jsou plné dějiny.
* Toužíme očišťovat auru Země, protože víme, že jsme ji po celé věky znečisťovali svou nedokonalostí - nesprávným myšlením, cítěním i činy a to jsme vpisovali do zemských útrob. Někdy k nám mluví reaktivně zlo, které jsme do Země takto začlenili, z astrálního zrcadla. Chceme-li se zbavit karmy, pak vlastní sebeočistu konejme i z touhy pálit i stopy zla, námi takto zaneseného do zemské substance i zemské aury. Tedy i kdybychom už sami sobě možná připadali „dokonalí“ nebo „čistí“, mohou přicházet některé těžkosti, které stály „ve frontě“.
* V čem nás Kristus může také doprovázet? Vynasnažme se přenést ve vnitřní harmonii přes všechny nesnáze života, pomluvy, nactiutrhání, zášť, nespravedlivé výčitky, narážky, pošklebky, nespravedlivé odsuzování našich činů, slov, citů a postojů. Můžeme se sice v klidu a neosobně obhájit a přiměřeně zabezpečit proti zlu, je-li k tomu možnost, ale podstatné je odpustit všem, kteří nám ublížili. Vynasnažme se zapomenut na výčitky a bolest, kterou jsme snad jejich vinou prožili či prožíváme, a zahladit ji odpuštěním a prosbou o lásku k nim. To je příprava k prožívání Kristova mysteria proměny zla v dobro a bolesti v lásku.
* Sebeočistou nepracujeme jen pro sebe a své okolí. Zároveň tím zbavujeme pokušitelské (do zla strhující, abnormální) bytosti svodu jejich těžkého úkolu a přibližujeme i je k budoucímu vykoupení. Snažme se pochopit důležitost úlohy a spolupráce abnormálních bytostí ve vývoji lidstva. Jsou ostruhou, pomocí k sílení dobra. To sílí jen překonáváním překážek.
* Nechť přemůžeme každou nízkost tvůrčím myšlením lásky.
* Netrápí se někdo kvůli mně? A v minulosti? Prosím Prozřetelnost o situace, abych to mohl vyrovnat.
* Sám možná plný kritičnosti, nepřipomínám někomu „duchovně“, že nemáme kritizovat, pokud je mi jeho kritika něčeho zrovna nepohodlná?
* Sráží nás někdo v dobrých úmyslech či je znevažuje? Nejprve u sebe zkoumat, jsou-li skutečně dobré a na místě. A pokud ano, pak si lze uvědomit citát z Esopa – Páv s vypelichanými péry tvrdí, že péra hyzdí.
* Mám pocit, že nějaká přečtená duchovní pravda „pasuje“ na druhého a chtěl bych mu ji s převahou vmést do tváře? Pak mám duchovní pýchu a měl bych se svým sebevědomím „zalézt do kouta“. Chyby druhých nás neopravňují k chybě naší nadřazenosti.
* Duchovní bytosti, prosím posvěťte naši mentalitu věčným Ohněm duchovního osvícení, abychom se s Vaší pomocí mohli osvobodit ode všech svých nízkých, mylných či agresivních prvků a prožívat svůj život pod Vaším inspirujícím ozářením.
* Naplňujeme s vyšší pomocí své nitro plodnými silami tvůrčí nesobecké radosti a krásy nebeských Ideálů. Nechť naše duše rozkvétají láskou k Bohu jako jarní příroda a naše modlitby spějí k nebeskému blankytu.
* Nepochybujeme o nejvyšší Boží Lásce a Spravedlnosti, protože víme o zákonu reinkarnace a karmy. A opět – hledejme jeho projevy v první řadě u sebe.
* Proto si můžeme uvědomit i zbytečnost a temnotu různých svých emočních děsivých představ, rozháraných a zoufalých myšlenek, nervózy, nespokojenosti se svým osudem, stěžování si že máme vedle sebe ty či ony osoby…
* Nechceme nikoho tyranizovat svými náladami, vyděšeností, plačtivostí, častým vztekáním na někoho či na poměry, ani ovlivňovat šířením bludů a disharmonie, zabýváním se bludnými naukami a autory…
* Nahlížíme škodlivost povrchních řečí, touhy někoho svévolně ovládat, ať je to dítě, stařec nebo podřízený aj., zoufalých nářků nad zbytečnostmi, znervózňování druhých lidí, závisti, pokud se jim žije lépe než nám…
* K sebepoznání je nutné vystoupit z vlastní osobnosti, ze všech představ o sobě a pozorovat se tak, jako se dovedeme pozorovat v zrcadle. Druzí vidí dříve a lépe naše špatné vlastnosti než my. My možná vidíme ty jejich nedobré rysy, kterých jsme se snad již zbavili.
* Všechny rozpory a zločiny počínají ve zdánlivě zcela nevinném osobním zahrocení vůči druhému člověku, v maličkostech, které zdánlivě nic neznamenají, v touze převzít spravedlnost, i tu jen domnělou, ihned a plně do svých rukou. Pokud nám to okolnosti nedovolí či pokud bychom spravedlnost činili s povýšeností těch lepších, pak to máme ponechat činnosti Pánů karmy.
* Když si navykneme se s odstupem jako nezúčastnění diváci pozorovat jako v zrcadle nebo jako při projekci filmu, snáze budeme přehodnocovat a odkládat všechnu samolibost, přeceňování se, ješitnost a touhu vyniknout nad druhé. Nabudeme pak pevného základu k neosobním přístupům.
* Připomínejme si jednotu všech lidí v Bohu a nutnost vidět či „jen“ předpokládat v každém člověku Boží jiskru. Za ty, u kterých vidíme zlo, se můžeme neosobně modlit, aby se i oni poučili. Anebo je jen poroučet do rukou boží Prozřetelnosti a Spravedlnosti, ale nikoliv pomstychtivě.
* Vše se u nás děje lidskou svobodnou vůlí a řízením Prozřetelnosti (zákonem karmy). Až dostoupíme výše v poznávání dobra a zla, budeme vděčni nejen božským bytostem, ale i bytostem „zlým“, abnormálním za všechny potíže i svody, jejichž přemáhání přispívalo k našemu vývoji. Kdyby nebyly abnormální bytosti zla a svodu, nemohli bychom se vyvíjet. Jako světlo oceníme, až když poznáme tmu, oceníme i temnou činnost abnormálních bytostí.
* Lidský duch pak může pomocí Pravzoru lidského ducha, Krista, pokračovat ve vývoji, tak jako se vyvíjí lidská duše pravzorem – duchovní Pannou, Sofií. Její vtělenou nositelkou byla Panna Maria. Ve světle Svatého ducha se pak postupně mění zlo v dobro.
* Když měníme své zlo v sebepoznání a sebenápravu, okolní zlo podle možností v dobro, smíření nebo alespoň vyšší spravedlnost, a bolest v trpělivost a lásku, spoluvykupujeme i abnormální bytosti a zbavujeme je jejich tíživého úkolu. Proto není nutné hledět na zlo s pohrdáním, ale s poznáním, indiferentně, s klidným odsouváním.
* A naše plány? Můžeme mít rozmyšleno, co by se podle stávajících okolností a naší nynější zralosti mohlo udělat. Buďme ale s klidem připraveni i na překážky či zhatění plánů. Pokud na plánech příliš lpíme, bude tím víc bolet i jejich zmaření.
* Mlsnost? Jistě že si můžeme pochutnat, když máme něco na talíři. Pokud si ale nějakou dobrotu chtivě představujeme i mimo čas a prostředí jídla, je to počátek závislosti.
* A drobné meditace v průběhu dne? Krom kratičkých střelných meditací jsou přístupné každému i jiné, i když se jim meditace neříká. Jíme-li například banán, jak je krásné vnímat jeho hladivost a třeba si představovat jeho zrání a sládnutí pod slunečními paprsky kdesi na jihu. Mlsáme bonbóny, například Klokanky, s pronikavou chutí eukalyptu? Můžeme si uvědomit, že tato šťáva pochází z mohutného, až stometrového stromu. Jaká je asi duše tohoto stromu? I z té chuti cítíme její živou povahu. - Přivoníme si k pryskyřici nějakého jehličnanu? Je to jeho životní míza, a tak nějak asi „voní“ i jeho skupinová duše. Takto si můžeme pohrávat s mnohým. - Užíváme si rychlou jízdu v autě? Všimněme si, jak se kypří a osvěžuje naše éterické tělo. - Mluvíme se starým člověkem, věchýtkem nad hrobem? Ale on není jen ten vrásčitý uzlíček, nahlížejme na něho v celém jeho životě, jistě byl něčím aktivní a dobrý – jako rodič, pracovník, společník, odborník… - Hledíme na květ? Je to zhmotnělá zvěst o nebeském životě. Každá rostlina má v nebeských říších svou skupinovou duši pro onen druh, tedy i vůně a krása květu je zhmotnělým zázrakem nebes, který se sklonil až do naší úrovně. Mnohdy toužíme po závratném duchovnu, ale netečně míjíme jeho projevy kolem sebe.
* Užíváme si pohledu na krásné hory, řeku, barevnou louku, nebesa…? Dobře, i to vychovává smysl pro krásu a pokoru. Ale můžeme dělat i něco víc: obrátit pohled. Nekonzumovat krásu jen pro svůj požitek, ale sami ze sebe jí vysílat vděčnost, radost..., pak překročíme sebe a přiblížíme se k prožití posvátné jednoty bytí.
* Posloucháme rádi nějakou kvalitní hudební skladbu? To je dobře. Můžeme ale krom požitku přijímání mít současně i vděčnost ke skladateli, třeba i k mistrovi interpretovi. I oni to potřebují a jednou to pocítí, i když nebudou vědět od koho. A taky to můžeme poslouchat v duchu s někým blízkým či potřebným, nebo s celým světem. I tím můžeme být užiteční, i to je náš "home office".
* Prožíváme hloubku a krásu nějaké duchovní nauky? Dělme se s těmi, známými a třeba i neznámými, kteří to mohou přijmout. Mohou to být lidé vtělení, ale i nedávno zemřelí, ba i dušičky, které se sem připravují.
* Za to vše a ještě mnoho dalšího děkujme Bohu, protože bez Jeho přispění bychom nebyli ničím. Vše, co máme a jsme, je od Něho a Jeho. My s tím jen hospodaříme a jednou budeme skládat účty.
.oOo.
Volal mi z Francie přítel Jiří Wald, že tam hustě sněží. To jsou ty paradoxy.
2025 ©