Naplňování centra lidské duše; Vyšší Já se chová k člověku podobně jako člověk k přírodě nebo mudrc k dítěti.

Adelheid von Sybel-Petersen

(Článek otištěn v Goetheanu začátkem třicátých let 20. století.)

Od sil, které ještě před sto lety samostatně napájely život, jsme my dnešní odtrženi trhlinou, kterou materialismus a atheismus roztrhal v cáry skladbu světa a lidských duší. Musíme, chceme-li se udržet v trvání svého bytí, v plném vědomí poznati a uchopiti živoucí budoucností síly. Naše postavení je tragické, jak ještě nikdy nebylo v historicky poznatelném vývoji. Prožíváme velmi mocné vniknutí nové duchovní substance, která má svůj bezprostřední výraz v novém hlásání Krista. Jsme povoláni v této době prahu k přerození a znovuzrození slova, hodnoty a podstaty. Musíme provést konečné rozhodnutí a cítíme se přitom opuštěni bohy, které náš intelekt od sebe odehnal. Jsme uzavřeni se sebou samými v absolutnosti pozemskosti. Musíme namáhavě poznávati, zkoušeti, voliti, bojovati, přestáti pokušení a omyly tam, kde jsme předtím ve víře mohli přijímati, kde jsme byli inspirováni, prozářeni, vedeni a chráněni. S oním počátkem, na který R. St. poukázal jako na počínající věk rozvíjející se vědomé duše, nastoupil člověk svoji pozemskou vládu, a to není nic jiného než - býti postaven na sebe sama za té nejtrpčí zodpovědnosti:       h l e d a t i   s e b e   s a m a, boj o sebe sama ve všech křečích, vírech a zvratech. Nejde pouze o to, uchovati sebe sama, nýbrž chtít poznat a formovat tuto svoji samost v novém svobodném uchopení.

Centrum lidské duše, z něhož stále přitékalo obnovování všech sil "vnitřní svatyně duše", jak to nazývá Novalis, které se mělo naplnit novými, podivuhodnými a laskavými myšlenkami, bylo moderním beznadějným světovým obrazem zachváceno strašným procesem umírání a ztrouchnivění.

Novalis: "Jsou určitá básnění v nás, která se zdají míti docela jiný ráz než ostatní, neboť jsou provázena pocitem nutnosti a přece k nim není naprosto žádný zevní důvod. Člověku se zdá, jako by byl zapojen do hovoru a nějaká neznámá duchovní bytost ho měla k vývoji nejzřejmějších myšlenek. Tato bytost musí býti vyšší bytostí, protože se s ním určitým způsobem uvádí ve vztah, který není možný u žádné bytosti vázané na zjevy. Musí to být homogenní bytost, protože s ním zachází jako duchovní bytost a podněcuje ho k nejzvláštnější samostatnosti. Toto já vyššího druhu se chová k člověku jako člověk se chová k přírodě nebo mudrc k dítěti. Člověk touží se mu připodobniti. Dokázat se tento fakt nedá. Každý sám musí udělat tuto zkušenost. Je to fakt vyššího druhu, jehož dosáhne jen vyšší člověk."

Mythos staré doby byl v minulosti uchovavatelem původních tajemství a začátků člověka na zemi.

Nový mythos lidstva ukazuje na budoucnost: Jde jako hlasatel nové skutečnosti, aby vědomí, které je neschopné obrazivého vidění a tím není tvůrčí, dostalo budoucí oplodnění a úlohu v novém zření.