Němcová není Němcovou, Rusalka nebyla Rusalkou, vodník vodníkem, tvůrčí barbarství je ale tvůrčím barbarstvím; Bude lépe?; Kouzelná flétna jako egyptské zasvěcení; Africká královna; Část II

Napsal Karel Funk (») 17. 2., přečteno: 153×

Mail k „aktualizaci“ klasiky napsala Maria G.: Seriál Božena jsem viděla jen první díl a i to málo stačilo, abych věděla, že je to přesně to, na co se nechci dívat. Naše kultura je odrazem přísloví: Ryba smrdí od hlavy. Ti dva burani na postech nejvyšších… ovšem, někdo je zvolit musel a někdo je dosud adoruje. To je opravdu žumpózní část národa, jak se předvádí. - Četla jsem nedávno kritiku, která podezřele brzy ze zpráv na Seznamu.cz zmizela. Na Čt art vysílali operu Rigoletto. Pochopitelně upravená podle současných trendů. Autor tam zmiňoval i zhlédnutou Prodanou nevěstu, kde, kromě jiných nechutností, byl sbor v jakémsi vězeňském obleku, Vašek přijel na pódium na motorce. To, co kdysi udělali z Rusalky, kdy děj zasadili do nějakého nevěstince a Rusalka byla jedna z nevěstek... Ani vodník nebyl vodníkem ale jakousi ženou velice podivnou, prostě bylo to strašné.
Takhle przní i Shakespeara a asi nejvíce mi vadil Hamlet. Umění klesá do hloubky. Diváci jsou stále podbízivěji lákáni na tzv aktuální zpracováni podbízivou vulgárností. Bohužel na to slyší. Kam jsme spadli ze vzmachu kultury druhé půli 60. let. Dočkáme se ještě umění, které harmonizuje a posílí ducha? Možná, že by pomohlo zase domovní divadlo a kvalitní divadlo. To jsme to dopracovali. A žádná poetická Viola, kde špičky svého oboru recitovaly básně, žádné pražské Divadlo hudby či Friedlova Lyra Pragensis. Je to zvláštní doba a mně připadá destruktivní, pudová, jako by umělce měly ve spárech temné sily. Je skutečně kulturní zločin na duších diváků takhle terorizovat podání historických děl, ať jde o jakýkoliv žánr.

Autor tam vyjadřuje názor, přesně to, co si myslím také, že stará dramata a opery i komedie jsou ilustrací a odrazem té doby a mají nám kulturu své doby přiblížit. Proč je prznit takovou aktualizací. Autor zmiňuje, že pokud je poptávka po moderní opeře s kvalitním námětem, proč nenapíše někdo hudbu a neudělá operu z "Bílé nemoci" nebo "Války s mloky", je to nadčasové téma. Právě zasazení do současnosti by zdůraznilo skutečnost, že ta hrozba tady je stále. V trochu jiných reáliích a kostýmech, ale je tady přítomná.

A přitom opera netradičně udělat jde. Konkrétně, viděla jsem právě na Čt art operu Kouzelná flétna. Nebylo to pojaté jako vaudeville, jak to dosud prezentují a stejně tak to uvádí Forman, ale celé to bylo pojaté jako vyjádření symboliky egyptského zasvěcení. Jeviště bylo nad Ženevským jezerem, plulo po hladině a různě se točilo, ale i největší zabedněnec pochopil, o co jde. Na konci to ještě zdůraznili a sbor se vydal po schodech
mezi diváky a symbolicky je jakoby zasvěcoval. Však byl taky Mozart zednářským zasvěcencem a do této opery dal mnoho duchovní symboliky a jinotajů.

Stejně krásně pojal režisér Radok Dona Giovanniho, kterého uvádělo Stavovské divadlo u příležitosti znovuotevření po rekonstrukci. Jeviště tvořené jenom závěsy ze stran, které se střídaly v různé barvě a materiálu a krásně vedené osvětlení. Všechny postavy v perfektně dobových kostýmech a jejich výkony byly tak strhující, že právě takto řešené jeviště (za závěsy postavy mizely nebo se objevovaly) podtrhlo hudbu, děj a závěrečná scéna s Comturem vyvolala i pocit posvátného děsu. Přitom opera začínala předehrou, která začala po nějaké době, kdy kamera sledovala mladíka v šusťákové soupravě, exotického zjevu, jak jde směrem k divadlu a celou cestu si pohazoval jablkem. Potom vešel do divadla. Byl to představitel Dona Giovanniho, bulharský mladý operní zpěvák s úžasným hlasem a opravdu pro nás exotickým zevnějškem, což vlastně i s dějem opery ladilo. Když opera skončila, kamera se rozhlédla po interiéru divadla a poté zamířila k postrannímu vchodu zvenčí divadla. Mladík, nyní už každý poznal, kdo to vlastně je, odcházel v civilu a po několika pohozeních se do jablka zakousl.
To jsem napsala, co se mi vyjevilo při čtení pravdivé kritiky jak "Boženy", tak i jiných dobových dokumentech a hlavně na kulturních dílech jakékoliv formy.
KF: Ano, ty dámy udělaly trapas. Hlavně sobě. Čeho se chápou jejich černé ruce, nechají zčernat. Ještě že máme možnost svobodné volby. - Když píšete o Hamletovi: protože Shakespeare byl zasvěcencem, podal ve svých hrách skrytě mnohá esoterní tajemství, zejména ve Snu noci svatojanské a právě v Hamletovi. Tam je to vlastně líčení posmrtného stavu.
A na téma vztahu ženy a muže ještě z mého blogu z roku 2010:

Africká královna

/z dopisu/

Vzpomněl jsem si na starý americký film Africká královna s Kathrin Hepburn a Humphrey Bogartem, jak se dalo prožívat jejich sblížení, rašení lásky, a jen (snad) s polibkem, bez jediného kousíčku nahoty a sexu.
Připomnělo mi to, když jsem asi ve dvaceti četl Kartouzu parmskou od Stendhala, jak tam líčí setkání dvou milujících ve věznici, vzmach jejich lásky, a právě tím, že tam není jediný anatomický popis, jen stavy duše, je to tak obohacující - já si tehdy utvořil představu o skutečné lásce natrvalo. Dalo mi to základní pochopení, kolik krásy a rozměrů sblížení a výměny citů lze prožít, než se (snad) přistoupí i ke splynutí tělesnému.  - A naopak: Když se ve filmu či četbě líčí už jen vstup a vyžití animality do vztahu, bez toho před tím, tedy je to pak jen páření se, a většinou i nevkusné, cítím z toho beznaděj, chudobu, nemorálnost, chtivý spěch, ochuzující zkrat, sobectví, degradaci toho vznešeného v člověku atd., a když tyto filmové scény bezděčně mladí přejímají, ochuzují se tím, protože si vytvářejí pro sebe modely chování (tedy - honem rovnou k "tomu").

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentování tohoto článku je vypnuto.