Nemějme strach z našich pádů, ale z života bez lásky; Kdyby nás Bůh soudil, znamenalo by to konec naší cesty do věčnosti; Víme, proč jsme vlastně křesťany??

Napsal Karel Funk (») 30. 4. 2023, přečteno: 115×

 

Zdeněk A. Eminger: Evangelia a další novozákonní texty nejsou seznamem toho, co člověk má a nemá dělat. Písmo je oživující Slovo, které se v srdci věřícího a omilostněného člověka může dít právě tak jako v lidech slavících první Letnice pozemských dějin. - Tváří v tvář sadistickému násilí, z něhož si vzaly příklad obě totality 20. století, člověk dozajista věděl, za koho a pro co umírá. Nemohl při tom být paralyzován strachem z toho, že ještě včera po večeři neumyl nádobí nebo se málo modlil. Věřím, že takový člověk neměl v posledních chvílích svého života před očima seznam příkazů a zákazů, které někomu vyplňují křesťanskou víru jako takovou, ale skutečnou božsko-lidskou tvář Ježíše Krista a jádro jeho vykupitelského příběhu. - Jako křesťané máme totiž jen dvě možnosti. Buď budeme umírat nedokonalí, ale Boha milující. Anebo budeme umírat jako zdánlivě dokonalí, kteří se na vyčerpávající cestě za čistotou a dokonalostí minuli s tím, kdo nás nepovolal k duchovnímu perfekcionismu a úzkostlivosti, ale k radosti, svobodě a lásce.

Je sice pravda, že jak v katolické, tak protestantské a východní tradici existuje rozsáhlý obor morální teologie, jejíž zdroj se nachází v Písmu, ale smysl, proč nám Bůh zjevil a dal na cestu své slovo, má hlubší kořeny. Klíčovým poselstvím je Boží akt našeho vykoupení a osvobození. Kdo by se snažil vypreparovat z evangelií soubor pravidel asi v tom smyslu, jak si ortodoxní Židé cení 613 Hospodinových přikázání mitzvot, vrátil by se tím hluboko do doby předkřesťanské. 

Církev se v prvních stoletích, jak víme z raných ekumenických koncilů, chovala apologeticky čili obranně. V samém zrodu se musela vypořádávat se smrtelnými herezemi, které z ní hrozily učinit společenství jiného typu, které kráčí za jiným bohem, než je Bůh evangelií. Obrana pravdy nad nepravdou získala do dnešních dní naštěstí jinou podobu, než jakou známe z plamenných obhajob dogmat, které téměř vždy uzavírala „slavná“ proklínací formule – kdo tomu nevěří, budiž proklet. Křesťan má znát alespoň základní teologické rysy své víry. Obhajovat ji ale nemusí už před druhými, jako spíš sám v sobě a před sebou. A Bohu díky za to.

Z Kristova vykupitelského příběhu se postupem času vytrácelo vědomí, že Boží slovo není fixovaný zápis různých pravidel, ale oživující Slovo, které se v srdci věřícího a omilostněného člověka může dít právě tak jako v lidech slavících první Letnice pozemských dějin. Vymizení příběhu a atrofování křesťanských symbolů, znaků a metafor, které uvízly v pojmosloví, jemuž rozumějí již jen filologové, mělo za jeden z následků proměnu Božího slova do sloganu. Ten, místo aby působil terapeuticky a uzdravoval, měl na člověka spíš magický vliv. Jenže zjevený Bůh v Trojici není mytický tvor, který nám hrozí pokaždé, když se nám podaří klopýtnout. Neuzdravují slogany, hesla ani citáty. Uzdravuje Boží slovo podle toho, v jaké míře mu dáváme příležitost růst a žít v našem životě a srdci.

Z Bohem zvěstovaného milosrdenství se časem stalo rozdávání milosti za odměnu. Tohle rozdávání se paradoxně netýkalo těch, kteří jsou zranění, nýbrž těch, kteří si takové milosrdenství zaslouží slušným chováním. Na lék neměli nárok nemocní, ale zdraví. Nezdá se vám, že Kristovo učení je v tom postavené jaksi na hlavu? Teprve tehdy, kdy se z Boží spravedlnosti, jež je neodlučitelná od velkorysého Božího milosrdenství, stal křesťanský zákon, se z Božích dětí, obmytých křtem ke svobodě, stali posluchači, jimž bylo třeba v jednoduchých poučkách připomínat a radit, co mají dělat a k čemu jim jejich vlastní život vůbec je.

V řadě křesťanských farností a sborů to bohužel i dnes funguje právě takhle. Jeden člověk nebo malá skupina vyučují ostatní v tom, na co sami ve svém duchovním životě prý přijít nemohou. Vítězství zákona nad Boží láskou a milosrdenstvím se pochopitelně projevilo také v intimním a partnerském životě křesťanů. Radost z překonání vlastní slabosti a hříšnosti ustoupila trvalému strachu, abych si to u Boha něčím, co se nesmí, nadobro nerozházel. Křesťanství se tak někde vrátilo do pohanských dob, v nichž bylo třeba oběťmi a dary udržovat bohy v dobré náladě, aby lidstvo nerozbili na molekuly.

Nerozumím tomu, proč z křesťanského prostředí tak citelně vymizela Ježíšova prosba člověku, kterou pravidelně připomíná papež František: „Nemějte strach!“. Přitom to, že život našeho Pána tak, jak nám o něm vyprávějí evangelia a spisy apoštolských otců, apologetů a raných církevních historiků, nesouzněl prvním křesťanům a mučedníkům s nějakým kodifikovaným seznamem hříchů a přikázání vyjma přikázání lásky k sobě a druhým, je jednou z klíčových směrovek pro duchovní život člověka 1., 21. i 51. století.

Někdo by mohl namítnout: Co pro všecko na světě má život rané církve, která vzešla z krve a oběti mučedníků, společného s duchovním životem člověka současné doby? Odpověď je, myslím, jednoduchá. Má toho společného mnohem víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Čteme-li si například Eusebiovy Církevní dějiny, rozvine se před námi pestrá historie církve prvních třech století. Pro život víry jsou fascinující osudy mučedníků a mučednic, které nás zároveň informují o všednodenním životě křesťanů.

Vidíme tu novokřesťany narozené z pohanů i Židů, ženy, muže, děti i lidi značně vysokého věku. Vidíme tu lidi všech sociálních vrstev, svobodné i otroky, z nichž mnozí před svým obrácením vyznávali některý z pohanských kultů. Vidíme zde postupné promýšlení toho, co je to mučednictví a jaký je jeho smysl. Při naprosto šíleném pronásledování, loupení a brachiálním násilí, jehož byl ušetřen jen málokdo, kdo se nacházel v dosahu císařské moci, si každý, kdo se jako křesťan dostal na seznam nepřátel, musel jasně a s klidnou myslí promyslet, za koho vlastně možná už zítra obětuje svůj život. A to navíc s vědomím, že spolu s ním nebo chvíli po něm bestiálními metodami mučení zabijí jeho matku, sestru nebo otce.

Respektujeme jinakost druhých nebo to jen předstíráme? 

Sdílet

Překonat přirozený strach šlo jen tehdy, kdy člověk věděl, proč právě teď kvůli Kristu umírá. To on dával posilu v trýzni, která je lidskými silami nepřemožitelná. Eusebius píše o mučednictví smyrnenských křesťanů: „Biči byli tak rozšleháni, že bylo vidět nejen šlachy a žíly, ale i vnitřnosti, až diváci v pláči prosili o slitování. Ti, kteří byli vybráni pro zvěř, podstoupili hrozná muka. Byli pokládáni na střepiny či jiným způsobem mučeni.“

Tváří v tvář sadistickému násilí, z něhož si vzaly příklad obě totality 20. století, člověk dozajista věděl, za koho a pro co umírá. Nemohl při tom být paralyzován strachem z toho, že ještě včera po večeři neumyl nádobí nebo se málo modlil. Věřím, že takový člověk neměl v posledních chvílích svého života před očima seznam příkazů a zákazů, které někomu vyplňují křesťanskou víru jako takovou, ale skutečnou božsko-lidskou tvář Ježíše Krista a jádro jeho vykupitelského příběhu.

Křesťané, kteří přežili, si byli vědomi, že pokřtění i katechumeni byli svou krvavou obětí obmyti od svých hříchů a nedokonalostí. Víme, že se navzájem povzbuzovali, těšili, pomáhali se skrývat; a když jim nadešla hodina H, mnozí z nich nezaváhali a přiznali se ke Kristu – pravému králi. Církevní dějiny nám ukazují i osobní historii odpadlíků, z nichž někteří se po opakovaném váhání nakonec díky Boží posile rozhodli vydat svůj život za pravdu a proti lživé naději bohů a bůžků, kteří nemohli tehdejšímu světu nabídnout už vůbec nic. 

Když sv. Ignác z Antiochie píše ve svém Listu Efezanům: „Snažte se napodobit Pána,“ vyjadřuje tím podstatu našeho duchovního snažení. Křesťan se nemá, jak to známe z mnoha unavených forem krajní křesťanské spirituality, trápit tím, že není jako On, jako náš Pán. Krása jeho duchovního a tělesného života se nejvíce ukazuje v touze a ochotě být jako on, i když z těch předsevzetí kolikrát nezbude kámen na kameni.

Jak dobře tohle popsal apoštol Pavel v Listu Římanům: „Nepoznávám se ve svých skutcích; vždyť nedělám to, co chci, nýbrž to, co nenávidím. Jestliže však to, co dělám, je proti mé vůli, pak souhlasím se zákonem a uznávám, že je dobrý. Pak to vlastně nejsem já, kdo jedná špatně, ale hřích, který je ve mně. Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro. Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci.“

V žádné oblasti svého života by člověk neměl rezignovat na ideály. Je to ale právě křesťanství, jak ho znám já, které si je vědomo, že člověk – pohozený ve světě, který je tak strašně složitý a náročný – v něm bez Boha nemůže dělat nic. Kdyby nás Bůh soudil pro naše všednodenní prohřešky, úmysly, fantazie a temnoty, které v sobě nosíme, a to navíc způsobem, jakým je člověk schopný soudit druhého člověka, znamenalo by to konec naší cesty do věčnosti. 

Když mi faráři a farářky různých církví říkají, že při zpovědní praxi je šesté přikázání „vždycky až na prvním místě“, není to ani tak svědectví o slabém člověku, jako spíš o neexistující nebo mizerně fungující škole duchovního života, v níž by se člověk konečně dozvěděl o prioritách života z víry a o tom, co je důležité a co druhotné.

Z vyprávění lidí v duchovenské službě, kteří strávili léta v komunistických vězeních, vyplývá, že to první, čeho se museli ve společenství zcela jiné podoby církve, než kterou znali, vzdát, byly všechny tituly a odznaky moci a také mnohá školská pojetí víry, připomínající učebnici, která v prostředí obnaženém na dřeň pozbyla smyslu.

Křesťané byli a jsou ve velkých společenských krizích nuceni promyslet a transformovat svůj duchovní život, neboť netuší, jestli nebudou už zítra povoláni k osobnímu soudu před Spasitelem. Neočekáváme, tak jako raní křesťané, brzký konec světa, ale život každého z nás může skončit kdykoliv.

Buďme proto rozhodnutí, co bychom chtěli Bohu při tomto setkání říct, čeho litovat, co mu vložit do rukou jako pečeť vlastního života. Bůh totiž nečeká na naše pády, aby nám za ně vystavil účet. Čeká, že motivem našeho vztahu k němu a k lidem bude to, co je podstatou jeho vnitřního bytí – a tedy svoboda, milosrdenství a předně láska. Stojí na naší straně.

Nejen pár okamžiků před smrtí, ale při každodenní reflexi víry a zpytování svědomí bychom si měli připomenout, proč jsme se vlastně stali křesťany, proč jimi zůstáváme a co od Boha evangelií, od Pána Ježíše Krista, čekáme. Co jsme ochotní mu nabídnout a pro co jsme ochotní se obětovat a třeba i zemřít?

Jako křesťané máme totiž jen dvě možnosti. Buď budeme umírat nedokonalí, ale Boha milující. Anebo budeme umírat jako zdánlivě dokonalí, kteří se na vyčerpávající cestě za čistotou a dokonalostí minuli s tím, kdo nás nepovolal k duchovnímu perfekcionismu a úzkostlivosti, ale k radosti, svobodě a lásce.

  Zdroj: Shutterstock

 

Hodnocení:     nejlepší   1 2 3 4 5   odpad

Komentování tohoto článku je vypnuto.