Občas jezdívám cestou z Písku do Bechyně kolem odbočky na Borovany. Je na rozhraní píseckého a táborského okresu. Pan Martin Dohnal, se kterým si občas mailujeme, o této vesničce napsal své hezké soukromé vzpomínky z dětství:

"Tenkrát ještě žily staré babičky, co  mne znaly z mého dětství a byly ochotny mi říci to, co pak nenávratně zmizelo. Dodnes je mi líto, že jsem jako malý kluk neměl zájem o tyto pověsti a nesbíral je v 80. letech od těch starosvětských babiček v šátkách, co čekaly před konzumem na to, až přivezou chleba. Ale podařilo se zachránit aspoň toto. Sbíral jsem to v těch starých světnicích v zimě, kdy jsem dostal vždycky koláč a kafe. Byla to ta nejlepší práce a nejzajímavější, v ostatních vesnicích okolo se to už bohužel nepodařilo zrealizovat. No a zájem o pravěké a středověké památky v období dospívání mne nakonec  dovedl k antroposofii."

Erudovaný a lokálně významný text tu přesto je, viz níže. Jak k takovým pověstem patří, jsou tu i démoni, zjevení či fantomy, snad i akašické obrazy místních událostí.

Ještě doporučuje zastavit se u Rozárky - poutní místo ze 17. století s četnými legendami. Je tam krásné posezení v tichu pod lipami, v blízkosti studánky (jede se od   Bernartic směrem na Bechyni a kousek za obcí se odbočí na úzkou silničku vpravo).

Psal-li pan Dohnal tak zajímavě o Borovanech, tedy jsem se tam zajel podívat. Je to typická jihčeská vesnička, několik hezkých malých rybníčků či jezírek z jedné strany silnice, a jeden velikánský, se zalesněným poloostrovem, z druhé strany. A taky dvě malebné kapličky, jedna malinká, nahnutá, druhá vysoká.

Martin Dohnal

Pověsti z Borovan (okr. Písek) ve sběru z let 1998 – 1999

 

   Doba, kdy bylo možné získávat v terénu autentický folklorní materiál, již bezesporu dávno minula.¹ Zainteresovanému badateli dnes ke studijním účelům slouží řada starších místních sbírek pověstí sahajících dobou svého vzniku do 2. poloviny minulého století a počátku století našeho. Přes tuto skutečnost stály mnohé oblasti Čech  v této “zlaté  éře” sběru folklorních látek mimo zájem národopisců. Prostor mezi městy Milevskem a Bechyní, ve kterém se nachází studovaná lokalita, se řadí k těmto  “zapomenutým” regionům, ze kterých postrádáme starší ucelené sběry místních pověstí. Výzkum, uskutečněný autorem tohoto článku v letech 1998 – 1999, si kladl za cíl zjistit, do jaké míry je možné ještě v terénu zachytit dosud nezjištěné lokální pověsti. Přes skeptická očekávání bylo zaznamenáno relativně bohaté spektrum syžetů, obsahujících látky s tematikou historickou, démonologickou aj. Pro  celistvější uchopení získaného materiálu je nezbytné v následujících řádkách alespoň  letmo nastínit lokální kulturní a historické poměry, které daly vzniknout těmto bezesporu zajímavým projevům tradiční vesnické kultury.

   První písemná zmínka o Borovanech pochází z roku 1219. Podle současných poznatků historiografie je kladen vznik obce do souvislosti s procesem vnitřní kolonizace probíhajícím ve 2. polovině 12. století, kdy bylo rozšiřováno území sídelní komory s kontinuální raně středověkou sídelní tradicí s centrem v Bechyni.² Zhruba od poloviny 16. století je možné alespoň částečně sledovat etnickou strukturu obyvatel obce.³ Již od této nejstarší doby je zastoupen pouze český prvek. Analogické poměry lze patrně předpokládat již pro předchozí středověké období.⁴ Výhradní zastoupení českého etnika přetrvává až do dnešních dnů.⁵ V průběhu 20. století nedocházelo k žádným výrazným změnám v neprospěch autochtonní složky zdejšího obyvatelstva.  Některá příjmení starousedlíků sídlících na nejstarších gruntech ve vsi a část tradičních pojmenování dalších  domů lze bezpečně  ztotožnit se selskými a chalupnickými rody zmiňovanými na těchto usedlostech  historickými prameny z konce 17. a z 18. století.⁶ Nesetkáváme se tedy s žádným momentem násilného zániku autentické folklorní tradice, jak jsme toho byli svědky v novodobých dějinách pohraničních oblastí bývalého Československa.   V meziválečném období, tedy v době, ve které většina respondentů slýchávala zaznamenané folklorní látky, nacházely ženy obživu převážně v obci a jejím nejbližším okolí. Muži dojížděli přes týden za prací do větších měst, především  do Prahy, odkud se vraceli v sobotu do svých domovů. Zemědělstvím se živili pouze nemnozí z komunity místních mužů. Nejstarší informátoři shodně uvádějí, že pověsti, především démonologické povahy, slýchávali v dětském věku od nejbližších příbuzných, anebo od nejstarších obyvatel v obci, kteří svým vyprávěním zpestřovali průběh některých domácích prací prováděných ve větším kolektivu. To se týká především známých draček peří.⁷ Společenské události tohoto druhu zanikaly od počátku kolektivizace českého venkova.

   Získaný materiál je členěn převážně na topografickém základě, který se vzhledem k charakteru sebraných látek jevil jako nejpříhodnější. Z inspirace míst s bohatou historickou minulostí  vždy prýštil bohatý pramen, ze kterého čerpalo folklorní podání. Obrazotvornost venkovských lidí pohybujících se v zažitých schématech tradiční kultury jitřil kontakt s takovými místy, jako jsou staré hrady, kostely, hřbitovy, pozůstatky prehistorického osídlení apod. Z těchto důvodů uvádím u takových lokalit, do kterých jsou svým dějem lokalizovány některé látky, také stručný přehled historie daného místa. Je nutné zdůraznit, že většinu pověstí uváděl pouze jeden respondent, jen menší část zachycených syžetů znalo více informátorů. Údaje, které jednotliví účastníci výzkumu uváděli, byly písemně zachycovány již v průběhu rozhovorů. Seznam informátorů a záznamy rozhovorů jsou uloženy u autora výzkumu.

   Četné pověsti kolující v  minulosti v obci se vázaly na relikty středověké tvrze typu motte, která vznikla nejdříve ve 2. polovině 13. století a zanikla požárem snad ve 14. století. Tvrziště se nalézá na katastru sousedních Bernartic ve vzdálenosti cca 300 m jihozápadně od kaple sv. Rozálie v poloze zvané “V kole”.⁸ Na zdejší tvrzi se údajně nachází zlatá kachna sedící na dvanácti zlatých vejcích.⁹ V některých verzích této pověsti je zmiňována zlatá husa. Kachnu by bylo možné podle dalších variant dané látky nalézt ve studni. V souvislost s tímto podáním je nutné uvést syžet, podle kterého sídlila na zdejším hrádku sestra Jana Žižky z Trocnova. Po té, co své sídlo opustila, rozkázal jej Jan Žižka vypálit.¹⁰ Podle jiné verze vedly Jana Žižku k rozhodnutí vypálit tvrz rozepře mezi oběma sourozenci. Ještě před tím uložil zlatou kachnu i  s dvanácti zlatými vejci do konírny, která se nacházela  ve skále pod  hrádkem.  Podle místních obyvatel vede údajně z tohoto tvrziště podzemní chodba pod Velkým borovanským rybníkem do vsi, do statku čp. 29, ve kterém stávala do minulého století zděná tvrz.¹¹ Jedná se o nejčetnější zaznamenanou látku v obci. Toto podání znal téměř každý respondent.

   Folklorní tradice umísťuje některé látky  také do prostoru sousedního tvrziště středověkého stáří, situovaného v blízkosti kaple sv. Rozálie (cca 180 m západojihozápadně od kaple). Na skále, na které zmíněná tvrz byla postavena, sídlil dle tradice poustevník (cf. níže v textu k dějinám kaple sv. Rozálie). Podle pamětníků se zdejší místo dříve nazývalo “Černá skála”. Pověst hovoří také o skutečnosti, že poustevník rozmístil na stromy u cesty od sv. Rozálie do Bernartic, vedoucí v blízkosti Borovanského potoka, svaté obrázky, které zde bylo možné spatřit ještě v 60. letech tohoto století.  V jiné pověsti je zdůrazňován příbuzenský vztah poustevníka a zemana, sídlícího na sousední tvrzi v poloze zvané “V kole”. Snad se jednalo  o pokrevní bratry, ale zde již tradice nepodává jednoznačné svědectví.

   Několika bezesporu pozoruhodnými pověstmi je obestřena také kaple sv. Rozálie, patronky proti moru. Na tomto místě byl založen roku 1680 morový hřbitov, který později obklopoval nově vystavenou kapli. Kostelík se stal cílem četných poutí, na které putovala procesí z blízkého i vzdálenějšího okolí. Na zdejší hřbitov se pohřbívalo i v následujících letech, za moru v roce 1713 a zejména za hladomoru v letech 1772 – 1773, kdy zde bylo uloženo přes 700 mrtvých.¹² Podle zápisu v soudobé kronice sídlil u kaple na přelomu 17. a 18. století poustevník. Vlastivědná literatura cituje pověst, která se váže ke zdejší poutní kapli a která pochází z blíže nespecifikovaných starých písemných záznamů.¹³ Podle této verze přepadli v roce 1674 v lese na cestě mezi Bernarticemi a Bechyní dva vojáci mladou dívku Alžbětu Andělovou z Bernartic, kterou chtěli připravit o počestnost. Dívka se bránila a volala o pomoc, proto jí vsypali písek do očí. Přepadené přispěchali na pomoc dva sedláci, kteří zahnali vojáky na útěk. Dívka však přišla o zrak a musela se nadále živit žebrotou.  Jednou se opět vydala po paměti z Borovan do Bernartic za žebrotou, když zaslechla volání “Alžběto!” a neznámý hlas se jí ptal, zda-li ví, kde je. Odvětila ano a uslyšela, že na tomto místě budou mnozí pohřbeni, že místo bude Bohu zasvěceno a že sem budou putovat četná procesí. Když celou příhodu vyprávěla v Bernarticích, stala se terčem posměchu, ale již do šesti let se počalo její proroctví vyplňovat.

   Starší regionální literatura dokládá, že o vodě ve studánce pod kaplí  se dříve soudilo, že je nadána léčivou mocí. V letech 1714 a 1718 byly zaznamenány případy údajného uzdravení osob po omytí tělesných partií stižených nemocí vodou z pramene.    Podle jedné z pověstí zachycených v recentním výzkumu si vodou ze studánky umyla oči  slepá dívka Rozárka. Nemocné se tak navrátil ztracený zrak. Její rodiče na popud šťastné události zřídili u pramene kostelík.

   Jiná pověst zaznamenaná během výzkumu hovoří o moru, který kdysi sužoval Borovany a široké okolí. Místní lidé se proto rozhodli postavit na usmíření kostelíček. Zanedlouho v kapličce poprvé zvonili dalšímu zemřelému, kterého přiváželi na zdejší hřbitov. Nebožtík však byl poslední obětí morové rány, která od tohoto okamžiku z kraje zázračně ustoupila.

   Podle další pověsti se kdysi jedna stará žena vydala se svou vnučkou na pouť do nedalekého Sepekova. Po cestě dorazily ke kostelíku svaté Rozálie, u kterého se právě otevíraly dveře a z kostela vycházelo procesí. Průvod se mlčky ubíral po cestě do sousedních Bernartic. Obě ženy stály ochromeny hrůzou. Zástup se vzápětí rozplynul na blízkých lukách. Teprve v tomto momentě si obě uvědomily, že na cestu vyrazily příliš brzy a že se patrně setkaly s nočním procesím duchů zemřelých.

   Kramářům, kteří v létě před poutí rozdělávali v blízkosti kostelíku oheň, se podle další ze zachycených pověstí zjevila v koruně jedné ze starých lip rostoucích v blízkosti kaple Panna Marie.  Zjevení pokyvovalo na překvapené kramáře, zanedlouho však počalo blednout, až se zcela vytratilo. Podle odlišné verze této pověsti údajně vzlétlo cosi bílého, průhledného z kostelíka, zakroužilo to v povětří a zmizelo. Zmíněná událost spadá podle svědectví informátorů kamsi do 40. let 20. století.

   Na bývalém poli p. Kunce (ppč. 136), ležícím při cestě z Borovan ke kostelíku v  nevelké vzdálenosti od kaple, je údajně zakopán poklad.  Ke kapli samotné se sbíhají podle tradice únikové chodby z obou výše zmiňovaných tvrzišť nacházejících se v blízkosti svatyně. Podzemní chodby prý vedou také od “Kuncovýho sklepa” (čp. 29 – prostor bývalé tvrze) k “Červenýmu kříži”.¹⁴ Tato chodba je dle pověsti tak široká, že by jí mohl projet i povoz. Z Borovan směřuje údajně také podzemní chodba ústící v areálu hradu v Dobronicích.¹⁵ Také přes hájovnu Soví vede prý podzemní chodba z Borovan do Bechyně. Snad všechny tyto chodby také ústily v čp. 29.

   Pověst ve svém vyprávění rovněž pamatuje na vznik Borovan. Původní obec se podle tradice nacházela v lese, jenž se dodnes nazývá  “Spáleniště” nebo “Spálenišťata” (cca 1000 m východoseverovýchodně od kaple ve středu obce).  Kvůli nedostatku vody původní ves vyhořela a nové domy si obyvatelé vsi vystavěli na místě dnešní obce. V některých verzích se přímo hovoří o násilném vypálení původní osady švédskými vojsky za časů třicetileté války.¹⁶ Pověst je lokalizována do míst, kde je historickými prameny doložena existence samoty, která zanikla požárem v období před rokem 1620.¹⁷ Dle tradice se rozkládalo v minulém století na vrchu v poloze “U vlčí jámy” pruské ležení. Zmíněná poloha se nachází cca 600 m východojihovýchodně od kaple v jádru obce. Vojsko z tohoto vyvýšeného bodu lehce kontrolovalo nejbližší okolí, které bylo údajně méně zalesněné než dnes.

   Na jedny z četných historicky doložených majitelů borovanského zboží poukazuje zajímavá látka, podle které kdysi Jezuité osobně dohlíželi na výlov Velkého borovanského rybníka. Během výlovu dorazil posel se zprávou o zrušení řádu. Jezuité vzápětí poručili vypustit ryby zpět do rybníka, nasedli do kočáru a odjeli.

   Pod splavem zdejšího rybníka byla prý vídána bezhlavá kobyla, která pronásledovala také chodce jdoucí po hrázi rybníka. Podle další verze pověsti se v těchto místech objevovala ohnivá kobyla i s hlavou, jiní lidé dříve dokonce uváděli, že přízraku sršel oheň z tlamy.

   S rozličnými fantómy se starousedlíci podle starých pověstí setkávali i na jiných místech v obci a jejím okolí. Od luk zvaných “Na dražkách” v sousedství lesa jižně od vsi jezdíval po cestě z Radětic směrem ke křížku na jihovýchodním okraji vsi ohnivý kočár bez koní. Nebezpečno bylo  rovněž v lesích jihovýchodně od vsi při cestě do Radětic a Bechyně, kde se zjevoval hejkal. Místní lidé se proto této cestě ve večerních a nočních hodinách raději vyhýbali.

   Zloději dříví se v tomto lese také setkávali s přízrakem hajného v doprovodu psíka. Oba démoni se zjevovali neočekávaně, hajný beze slov přeměřil kradené dříví a opět zmizel. Zjevení bylo spatřováno v noci, či přímo  o půlnoci. Vyprávělo se, že hajný si tak odpykává zlé skutky, které napáchal za svého pozemského života. V těchto místech se zjevoval již zmíněný psík také sám, a to v bílé podobě. Pohyboval se značnou rychlostí a svým štěkotem děsil borovanské zvláště za úplňku. Psík se zjevoval rovněž v blízkosti Kuncova křížku, přímo ve vsi pod čp. 29. Místní se s ním setkávali krátce před tím, než zemřel některý z lidí v obci. Při úmrtí některého z borovanských starousedlíků vycházela v nočních hodinách z ulice u čp. 5 postava v černých šatech.

   Potud výpověď pověstí zaznamenaných v průběhu výzkumu. Jejich analýza potvrzuje výsledky dosavadního podobně koncipovaného bádání. Démonologické látky představují dnes podle tohoto srovnání víceméně mrtvou formu, která není dále tradována a postupně zaniká. Pověsti místní s historickou tématikou se naproti tomu těší velké oblibě. V minulosti se naopak historické a místní náměty vyskytovaly pouze v malé míře, zatímco naprostá většina materiálu náležela k motivům démonologickým.¹⁸ Vzhledem ke skutečnosti, že  z dané lokality nejsou známy téměř žádné pověsti pocházející ze starších sběrů, představuje materiál získaný v průběhu recentního výzkumu i přes veškeré problémy zapříčiněné torzovitým charakterem zaznamenaných látek důležitý podklad pro studium kulturních tradic obce. Budoucí výzkum v dané oblasti by se měl také z těchto důvodů zaměřit na získávání folklorního materiálu v bližším i vzdálenějším okolí lokality.

POZNÁMKY

1)        K současné situaci v tomto směru cf. B. Šalanda, České pověsti ze současného sběru. Doklady k dějinám lidového myšlení I. Praha 1989, s. 164. Za cenné rady a připomínky k tomuto textu vřele děkuji J. Fröhlichovi z Prácheňského muzea v Písku.

2)         M. Dohnal, Borovany. Architektura obce. Praha 1993, s. 8. Nepublikovaná práce uložená v knihovně Prácheňského muzea v Písku, sign. KR 8110. K danému problému též cf. V. Kotek, Příspěvek k nejstarším dějinám osídlení milevského okresu. Sborník Vysoké školy pedagogické v Olomouci 2, 1956, s. 111 – 120.

3)        Jedná se o pramen z roku 1553 – SOA Třeboň, p. Jindřichův Hradec, Velkostatek Opařany, i. č. 3, Dělení bratrů Jiřího a Adam z Lažan.

4)        K etnickým poměrům v regionu Bechyňska v období středověku cf.  J. V. Šimák, České dějiny I. 5. Středověká kolonisace v zemích českých. Praha 1938, s. 1134 – 1135, 1138 – 1139.

5)        Z historických pramenů je nutné zmínit především Soupis poddaných podle víry z roku 1651, Bechyňsko 1. Ed. Z. Kokošková – H. Sedláčková – M. Zahradníková. Praha 1997, s. 13 – 14, 18. Některé další historické prameny 17. – 19. století uvádí M. Dohnal, Možnosti rekonstrukce vývoje české vsi a jejího katastru do poloviny 18. století. Praha 1995, s. 109. Nepublikovaná práce uložená v knihovně Prácheňského muzea v Písku, sign. PK 7421.

6)        Tamtéž, zvláště s. 72 – 78.

7)        K momentům, při kterých se předávaly folklorní látky  v prostředí tradiční vesnické komunity, cf. O. Sirovátka, Česká pohádka a pověst v lidové tradici  a v dětské literatuře. Brno 1998, s. 49.

8)        K podrobnější  lokalizaci a odborné literatuře k dané lokalitě cf. J. Fröhlich – J. Michálek, Archeologické nemovité památky v okrese Písek. Zprávy Československé společnosti archeologické 22. Praha – Nitra – Brno 1978, s. 113.

9)        Tato látka se četností svého výskytu řadila k nejrozšířenějším pověstem v obci. Někteří, kteří tuto látku znali, se však terénního výzkumu realizovaného v  posledních letech, již nedožili.

10)     Tuto verzi pověsti zaznamenal ve své práci o pomístních jménech na katastru obce Mgr. A. Zelenka od Josefa Blažka + (* 1913 či 1914). Cf. A. Zelenka, Pomístní jména obcí Borovany, Svatkovice, Nemějice a Rakov. Pedagogická fakulta České Budějovice 1978, diplomová práce. Za poskytnutí této práce děkuji na tomto místě autorovi. Někteří informátoři hovoří o dceři Jana Žižky.

11)     O tvrzi v čp. 29 se   podrobně rozepisuje A. Sedláček, Hrady, zámky a tvrze Království českého. Díl sedmý, Písecko. Praha 1996, III. vydání, s. 45 - 51.

12)     J. Kytka, Milevsko a jeho kraj. Milevsko 1940, s. 205 – 206. J. Hejna, Kostelíček sv. Rozálie, patronky proti moru. Bernartice 1930.

13)     A. Chleborad, Popis okresu bechyňského. Bechyně 1928, s. 263 – 265. Verze této pověsti uveřejněná v knize P. Kovaříka je literární fikcí koncipovanou volně na základě staré pověsti. Cf. P. Kovařík, Studánky a prameny Čech, Moravy a Slezska. Praha 1998, s. 49 – 50.

14)     “Červený kříž” představuje starý pomístní název lesní tratě vzdálené cca 1200 m východoseverovýchodně od kaple ve středu obce

15)     Laskavě sdělil p. V Syrovátka + z čp. 31 v Borovanech.

16)     Uvedl Josef Blažek, cf. A. Zelenka, Pomístní jména, s. 12.

17)     M. Dohnal, Možnosti rekonstrukce, s. 34 – 35.

O. Sirovátka, Č