Po jakých zářeních dnes toužíme?; Dobro se odívá do těch nejméně nápadných podob. /rozšířená starší úvaha/

Po jakých zářeních a zářičích dnes toužíme? Oblohu nad městy nám křižují laserové paprsky, na Silvestra třeští rachejtle, v některých zemích zase odpálené vraždící rakety či záblesky výbuchů bomb, v ulicích studeně září reklamy,  v bytech září obrazovky, displaye, kontrolky… Současně s tím však mnohdy pohasla naše nitra. I ohýnky jsme přemístili z našich srdcí leda na konce našich cigaret.  Už jsme si zvykli a nenormální máme za normální. Ale současně jsme něčemu odvykli. I na zemi září ledacos, co citlivé vnitřní postřehování našich předků snáze zachytilo. O mnohé z neviditelných zářičů se mohli i spolehlivě opřít. O čem je řeč? Třeba o místech s posvátným vyzařováním. Posvátných studánek, pramínků, hájů, stromů, kamenů, kapliček nám ještě trochu zbylo. I dnes můžeme sami pátrat, která z míst k nám mluví - například od Božího kamene u Kraselova či vrchu Kozákov přes Svatý Hostýn či chrám Panny Marie Pomocné u Zlatých Hor na Moravě až po tatranské poutní místo Staré Hory – nenápadné duchovní centrum, odkud září mariánská Milost na celé Slovensko. Anebo obyčejná studánka někde za vsí, kterou chodí kdosi každé jaro čistit. Většinou nevíme, kdo to je, jakou má tvář či nitro. Neusilují o ocenění, podobně jako babičky, nosící květiny do kapliček ve vsi či v lukách. Studánky ale čistí spíš mladí lidé, nějak to k takovému věku víc ladí. Ale jedni i druzí mají nitro, toužící dělat svět lepším. Svědčí to totiž o mnohém: sotva si lze například představit hocha, čistícího studánku, jak někoho šikanuje.

      Prožitek posvátného místa bývá tím silnější, čím více jej můžeme začlenit do připraveného, pročisťujícího se a sebekázní zorientovaného nitra. A naopak – naději na postupné zcitlivování se vůči posvěcující milosti se vzdalujeme, chybí-li nám celkové sebezušlechťující souvislosti, nelze-li posvěcení zařadit do naší celoživotní kultury.

      I my můžeme zářit - a nejen když jsme zamilovaní. To jde jaksi samo. Často to ale brzy vybledne.  Zářit můžeme svou niternou kvalitou všeobecně a trvale. To už jde hůř, je to práce na celý život, ale ta nejkrásnější. Pokud záříme, tak každý jinak, posvém. Nejen barvami aury, ale celým pokladem nitra a podle svého naturelu. Někdo září jako právě vzplanuvší vatra (a kupodivu jsou tací, jako třeba Mirek Erdinger, kteří takto planou bez vyhoření - odkud se asi bere jejich planutí? - odpovězme si sami), jiní potřebují občas něčím podpálit, a zase jiní žhnou tiše, stejnoměrně a bezpečně jako uhlíky v kamnech. Klasik napsal, že "dobro se odívá do těch nejméně nápadných podob". Pravda, jsou i duše zpuchřelé, které vždy "vědí", že je všechno špatně nebo co by měl ten druhý (od partnera až po vládu) správně dělat.  

      Naši předkové říkali, že každý máme svou hvězdu. Ať už myslili planetu, pod kterou jsme zrozeni, nebo naše latentní vyšší Já, je to obojí krásné si uvědomit.

       Jsme tedy každý sám o sobě malým vesmírem či malou zemí? Pak je tu opět obdoba: jako země má své panenské krajiny, svá centra odvěké moudrosti, obyčejné vísky s poklidným životem, ale i rušná velkoměsta vybavená vším - chrámy, univerzitami i místy pro ukájení vášní, a jako existují na zemi ekologické a očistné snahy, může to být i v nás.  Uklizené plácky v nás, které zbyly po rozpuštění negací, po usmíření se s nepřáteli nebo alespoň pokusu o to, po přijetí nezdarů jsou polem, kam síly požehnání hladčeji vklouznou. Jako do posvátné komůrky našeho nitra, i k posvátnému místu je dobré přistupovat s láskou, pokorou a tichým nitrem, bez chtivosti a zvědavosti. Můžeme se zalíbením pozorovat tvary okolní přírody, zasazení do krajiny, pohladit pohledem stromy a křoviny. S okolím se kochat, mazlit, splývat, vciťovat se znenáhla do jeho atmosféry, až třeba zapomeneme, proč jsme zde a že jsme něco chtěli, vždyť je to krásné, že existuje toto místo i pro druhé. Umíme-li se trochu modlit, zkusíme zde vyprosit sílu k vyzařování i pro ty další, ještě potřebnější - asi jako dříve na horských srubech se turista ohřál u již připraveného ohniště a před odchodem sem nanosil topivo pro dalšího – to vše a ještě ledacos dalšího, podle svého založení a morální fantazie, můžeme nechávat prostoupit našimi nitry. Je to lepší než mentální humbuk kolem chtění vlastního prožitku nebo uzdravení. To může pak přijít jindy a jinak, než když se někteří z nás pokoušejí k zásahu uzdravení téměř dostrkat Pána či „panenkumarii“ urputnou sebezabezpečující akcí.

      Lépe než prosit o splnění konkrétního přání, je rozšířit do budoucnosti světlo naděje, důvěry a vděku, zaplavit jím všechny poměry, možnosti či okolnosti, které mohou být třeba i jiné než naše momentální lidské toužení a představy.

      I příroda potřebuje naši diskrétnost a úctu.  Pak nám i  budoucím snad vydá část svých pokladů.     Pravda, někdy nám chce příroda nebo celá Země říci něco způsobem, který se nám nelíbí nebo je pro nás i hluboce tragický. Nic jiného jí asi nezbývá. Ale uvědomujeme si tragiku Země pod naší devastující krutovládou? I při zemětřeseních se Země prostě potřebuje protáhnout při procesu vnitřního prosvětlování a osvobozování od škraloupu lidské egoistické ztuhlosti.

     Spojujme své vědomí s celou přírodou, čerpejme síly z Lásky Kristovy, kterou prožehuje celou zemskou mentální atmosféru, produchovňujme jimi Matku Zemi, a ona nám tuto lásku vrátí.