Poklady posvátných vyzařování.

Po jakých zářeních a zářičích dnes toužíme? Oblohu nad městy nám křižují laserové paprsky, na Silvestra třeští rachejtle, v některých zemích zase odpálené vraždící rakety či záblesky výbuchů bomb, v ulicích studeně září reklamy,  v bytech září obrazovky, displaye, kontrolky… Současně s tím však mnohdy pohasla naše nitra. I ohýnky jsme přemístili z našich srdcí leda na konce našich cigaret.  Už jsme si zvykli a nenormální máme za normální. Ale současně jsme něčemu odvykli. I na zemi září ledacos, co citlivé vnitřní postřehování našich předků zachytilo. O mnohé neviditelné zářiče se mohli opřít. O čem je řeč? Třeba o místech s posvátným vyzařováním. Posvátných studánek, pramínků, hájů, stromů, kamenů, kapliček nám ještě trochu zbylo. I dnes můžeme sami pátrat, která z míst k nám mluví - například od Božího kamene u Kraselova přes Svatý Hostýn či chrám Panny Marie Pomocné u Zlatých Hor na Moravě až po tatranské poutní místo Staré Hory – nenápadné duchovní centrum, odkud září mariánská Milost na celé Slovensko.

      Prožitek posvátného místa bývá tím silnější, čím více jej můžeme začlenit do očištěného a sebekázní zorientovaného nitra. A naopak – naději na vnímavost vůči posvěcující milosti se vzdalujeme, chybí-li nám celkové sebezušlechťující souvislosti, nelze-li posvěcení zařadit do naší celoživotní kultury.

       Uklizené plácky v nás, které zbyly po rozpuštění negací, po usmíření se s nepřáteli nebo alespoň pokusu o to, a po přijetí nezdarů jsou polem, kam  požehnání hladčeji vklouzne. I k posvátnému místu je dobré přistupovat s láskou, pokorou a tichým nitrem, bez chtivosti a zvědavosti. Můžeme se zalíbením pozorovat tvary okolní přírody, zasazení do krajiny, pohladit pohledem stromy a křoviny. S okolím se kochat, splývat, vciťovat se znenáhla do jeho atmosféry, až možná zapomeneme, proč jsme zde a že jsme něco chtěli, vždyť je to krásné, že toto místo existuje i pro druhé. Umíme-li se trochu modlit, zkusíme zde vyprosit sílu k vyzařování i pro ty další, ještě potřebnější - asi jako dříve na horských srubech se turista ohřál u již připraveného ohniště a před odchodem sem nanosil topivo pro dalšího. To vše a ještě ledacos dalšího, podle svého založení a nápaditosti, můžeme nechávat prostoupit našimi nitry. Je to lepší než mentální humbuk kolem chtění vlastního
prožitku nebo uzdravení. To může pak přijít jindy a jinak, než když se někteří z nás pokoušejí k zásahu uzdravení téměř dostrkat Pána či „panenkumarii“ urputnou sebezabezpečující akcí.

      Lépe než prosit o splnění konkrétního přání, je rozšířit do budoucnosti světlo naděje, důvěry a vděku, zaplavit jím všechny poměry, možnosti či okolnosti, které mohou být  i jiné než naše momentální lidské toužení a představy.

      I příroda potřebuje naši diskrétnost a úctu. Pak nám i  budoucím snad vydá část svých pokladů.  Pravda, někdy nám chce příroda nebo celá Země říci něco způsobem, který se nám nelíbí nebo je pro nás i hluboce tragický. Nic jiného jí asi nezbývá. Ale uvědomujeme si tragiku Země pod naší devastující krutovládou? I při zemětřeseních se Země prostě potřebuje protáhnout při procesu vnitřního prosvětlování a osvobozování od škraloupu lidské egoistické ztuhlosti.

     Spojujme své vědomí s celou přírodou, čerpejme síly z Lásky Kristovy, kterou prožehuje celou zemskou mentální atmosféru, produchovňujme jimi Matku Zemi, a ona nám tuto lásku vrátí.