Pravda je nedělitelná. - (Dodatečný úvod k minulému textu.)

Měl jsem v dětství to životní štěstí, že naši rodinu navštěvoval jeden nedostudovaný českobudějovický lékař, rodinný přítel. Někdy u nás pobýval i delší dobu, byl to pro něho dočasný úkryt před převážením na časté výslechy, ze kterých se vracíval zlomený a niterně zbědovaný.  Protože se u jeho strýce našly nějaké zbraně, neodevzdané a uschované ještě z války, což režim považoval za pokus o převrat, byl vyhozen ze studií a byl pro mne jedinečným zdrojem pravdivých informací o tom, co se kolem nás děje. Dal mi hvězdářský dalekohled, a tak jsem mohl v dětství, kdy ještě není duše příliš zanesena pozemskostí, z naší pavlače po večerech nořit své vědomí do hvězdných dálek - nevěděl jsem, že prožitek těchto bezedných kosmických dálav, "obydlených" jen všudypřítomným mohutným Duchem,  je to, čemu se říká meditace. Učil mne malovat, poslouchat hudbu i nahlédat do úžasných tajů matematiky, jinak než to bylo ve škole. Pěstoval ve mně touhu poznávat pravdu - i tu kolem sebe, protože pravda je nedělitelná.

Tak jsem ve svých osmi letech věděl z jeho zkušenosti například o praktikách výslechů na rozsáhlém lágru Bytíz u Příbrami. Bydleli jsme tehdy poblíž a netušili, co se za ostnatými dráty děje. Chcete příklad? Vybudovali tam prostor ne o moc větší než půl na půl metru, velmi hrubě omítnutý, něco jako komín, do kterého zavírali vestoje až na 48 hodin ty, kteří odmítali vypovídat nebo se jim pouze jevili příliš svobodomyslně. Na hlavu jim celou tu dobu nechávali kapat vodu. Nemohli se ani posadit, a když jim po několika hodinách podklesla kolena, dřeli si je, podobně jako záda, o hrubou omítku. Deptání muselo být strašlivé.  Jiná častá praktika byla ta, kterou bachaři nazývali "telecí bečení". Spočívala v drcení pohlavních žláz mužům, při kterém bolestí křičeli, což pro zábavu bachařů připomínalo bečení telat (omlouvám se za syrovost popisů, ale pravda je víc než falešná útlocitnost). Časté bylo i strhávání nehtů či pravidelné celonoční svícení a povinnost se hlásit přes noc každých dvacet minut, jinak bylo bití. Tedy nedostatek spánku udělal na psychice své. V padesátých letech nechávali v některých věznicích politické vězně (na rozdíl od těch, kdo byli nasazeni v pracovních táborech a museli těžce pracovat) vyhladovět na "optimální" váhu 38 - 40 kilo - takoví se nebouřili a nemohli udělat vzpouru. V sedmdesátých letech se praktiky částečně zmírnily, například "jen" na chození vyslýchajících na stole po prstech vyslýchaných, kopy do ledvin, mučení žízní nebo výslech svlečeného člověka v zimě u otevřeného okna. Byla propracována i psychologie deptání, úskoků, výhružek, narušování osobního prostoru apod.

Otto, tak se jmenoval, mne od osmi let naučil poslouchat zahraniční vysílání v češtině, a tak si dodnes pamatuju, v kolik hodin a na kterých vlnových rozsazích krátkých vln vysílalo rádio Svobodná Evropa, Hlas Ameriky, Londýn, Montreal, Vatikán, Deutsche Welle a Monte Carlo. Byl to pro mne osvobodivý zdroj pravdy. Měl jsem to štěstí slyšet pravidelně ze Svobodné Evropy jako samozřejmost i takové veličiny (o jejich životech jsem se dozvěděl až v dospělosti) jako byli Ferdinand Peroutka, Jaroslav Stránský či Pavel Tigrid. Občas byl i rozhovor například s Jiřím Voskovcem, Karlem Ančerlem, Rudolfem Firkušným, Rafaelem Kubelíkem či příslušníky české šlechty. Jaká to byla pro mne tehdy vznešenost ducha, ono v čistém smyslu aristokratické a demokratické češství, dědictví ducha Masarykova. A jaký protiklad například k prezidentu Zápotockému (nástupce Gottwalda), kterého Holanďané požadovali vydat a soudit jakožto nacistického zločince. V nacistickém koncentráku totiž udělal kariéru kápa, a aby se zavděčil nacistům, mlátil (a patrně umlátil) holí nejen naše, ale i holandské vězně. Ti přeživší ho po jeho zvolení presidentem v roce 1953 poznali a požadovali vydat. Byl z toho světový skandál a osuda.

Můj přítel hlavně z devadesátých let, výtvarník Jan Kristofori prožil deset let v pracovním lágru v Jáchymově. Vyprávěl mi příhodu, díky které se později dostal k výtvarnému ztvárňování hudebních témat. Uprostřed bezútěšného prostředí, kdy občas museli například odklízet mrtvého druha, který se pokusil o útěk a byl zastřelen, najednou při příležitosti úmrtí jakéhosi bolševického papaláše slyšet z vězeňského rozhlasu hrát Beethovenovu Osudovou. Dotyk čisté Pravdy a čistého Umění v propasti utrpení. To změnilo celý jeho život. Nedivím se. I tuto symfonii, podobně jako mnohé další, mne učil Otto poslouchat od dětství. Byly to vklady a poklady pro celý život.

Vůbec jsem měl, aniž bych o to usiloval, možnost poznávat řadu lidí, kteří prošli komunistickým násilím, včetně například šumavského faráře táty Martina (jinak páter Vích - viz o něm starší článek na těchto stránkách) nebo včetně svých dvou příbuzných, někdejších tzv. kapitalistů. Nepoznal jsem však jediného, kdo by byl zapšklý, kdo by měl nenávist ke svým trýznitelům. Všichni se shodli, že k přežití jim pomohla pouze víra v Boha. Bylo smutné si uvědomovat, že zatímco za války zde páchali zvěrstva příslušníci jiného národa, nyní totéž činili Čechům Češi, pouze ve službách jiné zrůdné totalitní ideologie. Ještě drobnost: Mezi stavby na příbramském sídlišti, o kterých se zmiňuje v předcházejícím textu pan Zelený, patřila i střední škola, kam jsem chodil. Část příbramského sídliště nese dosud mentální stopy po utrpení, za kterého byla mukly stavěna. Je to místní smutný paradox: prostor mezi posvátnou Svatou Horou a Březovými Horami, kterým se kdysi říkalo Mariánské.

Co to je však proti sibiřské silnici, Sověty urychleně stavěné kvůli dopravě nerostných surovin.  Levná pracovní síla - vězni gulagů, byla využita k stavbě několikasetkilometrové silnice v obtížném horském terénu. Je silnicí z lidských kostí. Odhaduje se, že zde kdysi za nelidských podmínek zemřelo hladem, zimou, vyčerpáním a ranami dozorců přes milion lidí, jejichž kosti byly použity jako podklad. NKVD sem rychle dodávala další a další "nepřátele režimu", třeba i jen za vyslechnutí politického vtipu, nebo nedostatečný potlesk po projevu pracovníka místního sovětu.  Silnice je nejmasovější a nejdelší hrob na světě, bez jediného kříže. Patrně při podobných akcích zahynula i řada Čechoslováků, Rusy zde pochytaných a unesených k práci do SSSR. Ani historici nedokážou odhadnout jejich počet, odhadují se řádově tisíce.

Z internetu:

Příklad doporučených důvodů, pro které byly přikázány první osoby do tzv. Táborů nucených prací: stýká se s cizinou, jeho sestra je rakouskou státní příslušnicí, nemá kladný poměr ke zřízení, poslouchá cizí rozhlas, nesouhlasil se znárodněním, šířil nepravdivé zprávy, majitel přepychové vily, majitel domu, stýká se s reakcionáři, hazardní hráč, vyhýbá se práci, manželka byla proti znárodnění^.

Nápravně pracovní tábory byly zřízeny v prostoru Jáchymov, Horní Slavkov a Příbram, celkem 18 táborů.

Roku 1951 začíná pro potrestané pracující na uranu nejhorší období plné strádání, ponižování, trápení, mučení, absolutní degradace lidské bytosti, které se lišilo tábor od tábora v závislosti na období a veliteli...   

Na podkladě tajné smlouvy z listopadu 1945 nechala československá vláda ve velkém těžit a vyvážet uranovou rudu do SSSR.  Od roku 1949 nebylo dále možno  nasazovat německé zajatce a tak byli nahrazeni tisícovkami politických vězňů, tehdy označovaných jako „třídní nepřátelé“. V roce 1953 bylo na Jáchymovsku v celkem patnácti táborech vězněno 12 000 politických vězňů. Dalších přibližně 3 500 vězňů bylo vězněno v létech 1953–1959 v příbramských táborech Vojna a Bytíz.

Celkem prošlo uranovými galejemi přes 70 000 politických vězňů. Byli přitom trvale vystaveni nelidským podmínkám, které spolu s radioaktivním zářením a vdechováním žulového prachu zanechaly u většiny z nich trvalé následky. Mnozí zemřeli na rakovinu plic.

Celkem bylo do SSSR vyvezeno 98 000 tun uranové rudy.

Rozhovor s jedním takovým jsem proto umístil i na tyto stránky, viz předcházející text ze 3. 1.