A opět mne zde inspiroval Martin Dohnal svým mailem. Škoda, že svou Psí knížku mám už vydanou, hodilo by se to do ní. Napsal mi: „Měl jsem přes oběd světlou chvilku, jdu po obědě do svého oblíbeného Alberta (podle hesla dlouho jsem už nejedl) a potkal jsem paní se psem a koukám, pes vláčí tlapu, měl ji nějakou deformovanou a šlapal bokem. Nejdřív jsem si říkal chudinka, a pak jsme si uvědomil že fakt stačí se na tu přírodu pozorně dívat, a uvědomil jsem si, ten pes neheká, nefňuká, nestěžuje si, nepřemejšlí, co kvůli tomu handicapu nemá a co mají oproti němu jiní psi a on nemá. Dělá to, proč byl stvořen, žije, intenzivně tady a teď a poznává svět a žije tak, jak to po něm život chce. - Fakt to bylo najednou úplné osvícení, ten pes se nelituje, nepřemýšlí, nesrovnává se, jestli může jiný pes chodit na delší procházky… Dělá to, co od něj chce Prozřetelnost, žije naplno a plně, a s tím, co má, se snaží dělat po psovsku to nejlepší. Ano, někdo řekne, protože je to blbé hovádko, a není schopno lidského úsudku. Pak ale si musíme říci, zdali my nemáme ten úsudek blbý, když na rozdíl od handicapovaného psa žijeme nešťastně. Ano jsou psi, co strádají, ale nepřemýšlejí, proč jiný pes se má dobře. - Byla to taková chvíle, kdy vás v tý palici něco osvítí a napadne.“
A k tomu ještě úryvky, místy doplněné, z mých starších knih, zejména Psí knížky:
Psi jako mluvčí duše svého pána; Sirius, zvaný kdysi Psí hvězda; Můj omyl, tentokrát drobný. Kdysi jsem zde popsal situaci, jak jsem ve „své“ kavárně (patří ovšem vždy příjemné paní Evičce) LA SABBIA CAFÉ v Písku na náměstí svým hlasitým „psím“ dýcháním (jedna z mála disciplín, které ovládám) rozzuřil velkého hafana, krčícího se pod vedlejším stolem. Jsem nenapravitelný, opakoval jsem to nedávno znovu, samozřejmě s jiným pejskem, tentokrát malým. Ten se bezpečně choulil v náručí paničky. Na mé psí hlasité zadýchání se rozhodl mi to nandat, a řval a řval na mne ze svého bezpečného pelíšku - šátku na majitelčině hrudi ukrutně. A opět moje klasická otázka – A proč to píšu? Připomíná mi to všelijaké ty někdejší sládkovce, později okamurovce, vrábelovce, rajchlovce, menší část antroposofů, hysterické antiamerické dezoláty a další dezorientovanou i vědomě dezorientující rozzuřenou spodinu. Vyřvávají proti napadené Ukrajině, proti našemu režimu, jenže právě tento demokratický systém jim vyřvávat dovoluje. V putinovském Rusku, které vzývají, by i za méně kritické postoje byli tvrdě trestáni, však víme ...
*
Když jsme v našem pobytovém zařízení pro seniory brávali do pokojů některých z nich psa (ten ovšem musel mít složeny přímo „odborné zkoušky“ s vyšetřením, tedy tam nelze pustit pejska ledajakého, ale jen psího kvalifikovaného VIP), dály se téměř „zázraky“ i s psychikou těch klientů, kteří měli lehčí i těžké demence. Například taková paní Zedníková, která už několik let vůbec nepromluvila a byla zcela apatická, si ho dlouho tiše hladila, až jsme zaslechli: Ty seš ale pěknej pejsek.
.oOo.
Sleduje-li pes svého pána, není to jeho věrnost, nejde o dojemnou ctnost v našem slova smyslu. Je to závislost astrálního těla zvířete na astrálním těle svého velitele. Není tu samozřejmě etické hledisko, jako pána uznávají světce i zločince. Proto porozumíme, že pes, který si zvykl na auru svého pána, se bez ní cítí nešťastný. Je to jeho domovské prostředí. To jsou i známé případy, kdy zemřel-li pán psa, který měl jen jeho, pes chřadnul a posléze to zaplatil životem. Nebo příběh psa, kterému pán odletěl a pes vysedává už několik let na letišti, živen personálem. Pokud měl pes více pánů, pak byl-li zvyklý přijímat síly alespoň dvou lidí, žije dál z aury toho, kdo zůstává na zemi, a smrt jeho druhého velitele jím tolik neotřese. Pán se stává svému psu skupinovou duší, protože pes, ač se odtrhl, emancipoval od skupinové (druhové) duše, má vlastnosti se jí podřídit. Proto je přitahován aurou svého pána, na kterou si zvykl, případně ji má spojenu s potravou.
Základní síla psa je jeho závislost na individualitě svého pána a žití z jeho aury. Tím je pes nejvíce odlišován od ostatních zvířat. Přijímá pánovy vlastnosti a touží ho následovat na každém kroku téměř jako jeho stín. Ale nenásleduje ho, jak nám připadá a jak se někdy rádi domníváme, z věrnosti a lásky, ale proto, že se živí jeho aurickými emanacemi. Svým astrálním tělem pohlcuje substance svého velitele. Odtud také ono olizování ruky či touha olizovat obličej. Nelíže jen pokožku, ale auru. Rozeznává svým astrálním čichem různost aurických výronů lidí. Proto dovede sledovat ódickou stopu člověka. Člověk zanechává všude, kudy jde, za sebou ódickou magnetickou stopu své aury. Tuto stopu je pes schopen sledovat, touží-li pána nalézt. Je-li v tomto smyslu vycvičen, umí sledovat ódickou stopu každého člověka, protože má vyvinutý astrální čich, který charakterizuje psí podstatu. Nenásleduje tedy jakési chemické částečky pachu, kteréžto materiální „vysvětlení“ si vykonstruovali materiální (pa)vědci, ale astrální výrony, naši astrální "vlečku".
*
Psi jako mluvčí duše svého pána
Mrňousy, vrtícími bez přestání oháňkami jako perpetuum mobile, se mohutná ega majitelů alespoň necítí ohrožena, spíš se z podlézačů tetelí blahem. Připadají si o to větší a mocnější. Třeba trpasličí úslužní ovčáčkové si chodí ke svému mocnému monarchovi pro podrbání za uchem. Chybí už jen blažené škubání zadní nožičkou. Oč víc se takoví plazí pánovi pod nohama a nasávají jeho přání, o to drzeji štěkají na okolí. Někdy jsou pejskové mluvčími duše svého pána, té opravdové, ne té navenek spořádané masky. Pán by někoho nejradši roztrhal, ale nemůže. Oddaný pes to vycítí a rád by to učinil za něho.
A tak jako vám může doma neposeda bez dozoru rozcupovat jakýkoliv cenný doklad či diplom, i mega-ega našich cvičitelů-monarchů cupují v našem politickém obludáriu naše státotvorné ústavní listiny a pravidla. /Pozn.: toto psáno před více roky za tehdejšího premiéra Zemana a prezidenta Klause./ Ke zbylé kulise naší demokracie pak činí tato spodina na špici to, co se podobá zvedání nožičky s bezostyšností psí spodiny, očurávající rohy. Morálka se pak dostává i takto pod psa. Ovšem - zvolili jsme je my. A chceme-li nápravu, tedy my, co se považujeme za ty slušné, kandidujme.
*
Člověk dává některým vybraným plemenům potřebné rysy i záměrně (ovčák, hlídač, lovecký pes, norník, vodící pes, vyhledávač drog, obranář, za komunistů i zuřivý pes pohraničníků...). I když má zvíře svou společnou skupinovou (druhovou) duši, žijící v duchovních sférách, a jednotlivá hmotná zvířata jsou její "buňkou" či "orgánem", může být některý pes vlivem styku s člověkem již částečně individualizován, tedy mít svoji povahu. Jednotlivé zvíře, ovlivněné láskou člověka, který o ně pečoval a měl je rád, může po smrti vnést toto obohacení do své skupinové duše a tím přispět malou částečkou k jejímu prosvětlení. Proto - tak jako vždy a všude - i malý "kousíček" lásky má velký význam. Stačí se na zvíře i jen láskyplně soustředěně dívat, anebo si s ním hrát, ale tak, aby se to líbilo i jemu, nejen nám.
*
Podíváme-li se na náš vztah ke zvířatům, pak to s naši humánní lidskou vyspělostí skutečně moc hezky nevypadá, jak vyplývá i z úryvku z realistického zamyšlení spisovatele Ivana Klímy o opravdovosti naší lásky ke zvířatům: Ochránci přírody protestují proti tomu či onomu... Majitelé psích či kočičích mazlíčků o nich dokážou vyprávět s daleko větším zaujetím než o komkoliv z lidí, a také jim často dávají přednost před kýmkoliv z lidského rodu... To vše, zdá se, svědčí o velké lásce (alespoň některých) lidí ke zvířatům, a ta je jistě záslužná. Jenže mi připadá někdy až příliš zástupná. Neboť v téže době miliony kuřat žijí v klecích, kde se prakticky nemohou pohnout. Desetitisíce zvířat jsou denně v hrůze hnány na porážku, neboť lidé si žádají maso, salámy, klobásy...
Láska k jednomu zvířecímu miláčkovi o ničem podstatném ve vztahu ke zvířatům nesvědčí. Může být jen cestou z vlastního osamocení, citové vyprahlosti anebo i výrazem potřeby někomu vládnout. Přidejme tragický fakt, že lidská činnost hubí celé živočišné druhy tím, jak ničí pralesy, mění krajiny v poušť, v dálnice... Naše často až přehnaná láska a starostlivost o jedno vybrané zvíře může jen zakrývat naši bezradnost anebo dokonce náš nezájem o osud přírody jako celku.
A že tu nic nezmůžeme? Snad. Ale - víme dejme tomu, kde je a co potřebuje nejbližší útulek pro osiřelé psy nebo raněná zvířata?
*
Jeden takový pejsek bez útulku pobíhal kdysi po Milevsku. Byl jsem tam před lety svědkem hezké scénky. Městští policajti se tohoto tuláka pokoušeli na náměstí zatknout. Byli jen dva, nemohli ho tedy obklíčit, ani megafonem vyzvat k ukázněnosti, ba ani obušek použít a na svobodě omezit. Když se k němu přiblížili, pejsek strčil bradu až k zemi mezi packy, zavrtěl ocáskem a poté učinil úskok stranou. Byl viditelně vděčný, že si s ním konečně někdo chce hrát. Pobavených diváků na náměstí bylo dost.
*
Jednou z nejjasnějších hvězd je takzvaná Psí hvězda – Sirius, pro Egypťany symbol bohyně Isis. Je to dvojhvězda v souhvězdí Velkého psa. Pouhým okem tu druhou neuvidíme. Můžeme ale spatřit jinou vzácnou dvojhvězdu: prostřední hvězda voje Velkého vozu má těsně vedle sebe ještě malou hvězdičku. Jmenují se Alcor a Mizar. Obíhají kolem sebe, a co víc: každá z nich má ještě jednu malou hvězdu, která obíhá kolem ní. Jsou to tedy čtyři tělesa. My ale vidíme jen dvě. Ve starém Egyptě si zkoušeli zrak i podle toho, kdo viděl tu druhou. Nebylo to tam tak snadné jako pro nás, protože jižní obloha je jasnější. Ale zpátky ke Psí hvězdě. Taky souvisí s dávným Egyptem. Souhvězdí Velkého psa (Canis Major) tehdy představovalo boha se šakalí hlavou, Anubise. Nám je šakal spíše nepříjemný, je skoro nadávkou. Egypťané uměli dobře pozorovat a viděli v něm něco jiného: symbol spolehlivého, cíleného a co nejkratšího míření odněkud někam, protože skupiny šakalů putovaly pouští s neomylným instinktem, rychle, tiše a bez oklik. Jak inspirativní. Bylo to pro Egypťany symbolem správného logického přímočarého myšlení. Šakal byl i symbolem posvátného chrámu v Sakkaře, která v překladu znamená: Ta, jež otevírá a ukazuje cestu. Tak i šakal vyvádí ty, kdo se ztratili v poušti, zpět do úrodných oblastí, k domovům civilizovaného člověka. Moudří kněží Hórova Oka vybírali pro svá vyprávění znázornění v symbolech. Lidé měli pouhým pohledem na určitý symbol rozpoznat inspiraci či kvalitu, kterou lze získat. Byly používány symboly člověka s hlavou zvířete, které plní ve vesmíru určitou funkci či nese určitou vlastnost (pták, kráva, šakal...). Mužská postava se šakalí hlavou měla inspirovat jeho charakteristikami: orientací v poušti (tedy i v nitru člověka), sledováním stop (cílené směřování za ideály vývoje) a dovedením k cíli – k úrodné zemi. Byl tedy šakal symbolem vynikajícího spolehlivého průvodce. A náš dnešní pes? Mnohdy rovněž. Siria nazývali Caniculou. Ono cani – pes, se převzalo i k nám, například kanisterapie je léčení zejména starých lidí přítomností pejska.
Zajímavé: Sirius, zvaný kdysi Psí hvězda, byl spojován se psem v několika starých kulturách, nezávisle na sobě. Jistě to mělo i jiný důvod, než že Sirius bývá vždy nízko nad obzorem, tedy “běhá při zemi”. Chvilka soustředěného pozorování Siria vyvolá zvláštní pocit, možná se nám evokuje cosi z dávna, kdy jsme ho jistě s posvátnou úctou vnímali hlouběji, tak jako celou oblohu.
*
Podle duchovní vědy se zejména pes po smrti vrací do své skupinové duše obohacen o převzatou část lidské emocionality resp. astrality, a malinko už se tím vyčleňuje jeho individualita z té jednolité psí skupinovosti. Hlavně pes, kůň či delfín, více "zinteligentněný" přítomností člověka, může do své skupinové duše vnést další kousíček jasnějšího vědomí já. Nebo přesněji: Skupinová duše je naprosto vědomá, její Já žije ve sféře devachanu, ale to "zvědomění" vnese to zemřelé zvíře do hladiny temného skupinového vědomí ostatních zvířat.
*
Z mého dopisu přátelům (kolem r. 2000) – S Míšou na rameni
Bylo zajímavé, že když jsme měli v tehdejším rodinném domě psy a byl jsem na ně někdy nesmlouvavý a přísný, tak asi tím raději jsme se pak měli. Táta jim naopak dovolil úplně všechno, ale s ním si ani nehráli, či on si neuměl hrát s nima. Já jsem třeba s jezevčíkem (aspoň v té uliční směsi tato rasa převažovala) Míšou měl nacvičené "číslo" (ovšem ne na pódiové předvádění), kdy jsem ho různým pošťuchováním a rychlým pícháním prstem tam či onde tak rozzuřil, že cenil zuby, zle vrčel a chňapal, rukou jsem musel ucukávat, a při té největší zuřivosti, kdy hrozil že mne roztrhá na cucky, jsem mu najednou klidně položil ruku do tlamy. A on během zlomku vteřiny pochopil, že je to hra a že mu věřím, zavrtěl ocasem, usmál se a ruku mi jemně žužlal. (Nedoporučuju opakovat s cizími psy.)
Třeba když jsem seděl v křesle (bydlel jsem tehdy v prvním patře s výhledem na ulici), vyškrábal se po mně bez mé pomoci až na rameno (občas jsem ho nechal spadnout, ale lezl znovu), kde balancoval, zvedal hlavu a koukal z okna na ulici, co se tam děje, a když tam uviděl psa, začal řičet ("co tu děláš, jdu tě zakousnout") a naznačoval mi, že spolu musíme na ulici tomu psu to jít nandat. Neměl jsem pochopení a tak posmutněl, že jsem jako pán selhal.
*
Jiné služby našeho mrňavého hlídacího psa; Když si můj otec přivydělával k důchodu jako noční hlídač jedné malé provozovny, bleskurychle po nástupu na směnu usnul. Pro případ, že by ho přišel někdo z vedení překontrolovat, potřeboval aby někdo hlídal. Brával si tam s sebou tedy naši fenku, která hlídače hlídala a když šramotil klíč v domovních dveřích, spustila povyk. Byla tedy, ač mrňavá, skutečný hlídací pes. Při jednom nočním návratu domů začala u jednoho domu nervózně poštěkávat a popoběhla rychle dál. Druhý den jsme se dozvěděli, že v tom domě právě někdo zemřel. Tedy mají i psi svůj „jasnovid“ na zemřelé, pokud jsou dosud přítomni ve svém bývalém okolí.
*
Pes jako seznamka; Antroposof a překladatel Steinera pan Bohumil Hromádka se mi kdysi svěřil: Zazvonila u něho zoufalá dáma. Držela v náručí pejska, kterého prý našla opuštěného v nedalekém příkopu. Jistě strádal. Protože ona to má domů strašně daleko, náhodně u pana Hromádky zazvonila, zda by se mohli pejskovi věnovat a zachránit ho. Pan Hromádka dělal co mohl. Dámě se od něho ale jaksi nechtělo. Po nějaké době se setkal s vysvětlením. Ona ženština sháněla ženicha a nevěděla jak na to, tedy si zjistila po okolí slušně vypadající a zajištěné osamělé muže, vzala svého psíka, právě „nalezeného“ v příkopu, a k pánům se snažila nastěhovat. Po jak dlouhé době ji pan Hromádka vystrnadil, se mi ovšem nesvěřil.
*
Pes versus kněz; Míša, o kterém už byla zmínka, u nás vydržel až do smrti. To náš první pes u nás pobyl jen půl hodiny. Paní z vesnice Buda, ke které se doneslo, že sháníme psa, nám do Mirotic přivedla jednoho nedělního jitra svého ohaře. Poté odešla do kostela. Jenže my jsme psa neudrželi a on zmizel. Kam? Kam jinam, než za paničkou do kostela. Šel po čuchu. Rozrazil při mši dveře a šel paničku chránit. Nejvíc ho zaujal farář v neobvyklém zevnějšku, tedy v něm viděl největšího nepřítele, stoupl si před něho a zuřivě štěkal. Prý „přeštěkal“ i varhany. Ta ozvěna v kostele musela být úžasná, škoda že jsem tam nebyl. Paní dělala chvíli „mrtvého brouka“, ale věrný pejsek si po „zásahu“ vůči knězi přišel k ní pro pochvalu. Ó to byla nádherná ostuda. Paní z Bud oželela zbytek bohoslužby a s věrným a hrdým hlídačem zahanbeně odešla.
*
Psí družení a vrabec žebravý Na Knížecí v Čimelicích; Navazovat známosti lze nejen přes knihu, ale i přes psa;
Když se toulali přátelé Leoš Janáček a Antonín Dvořák jižními Čechami, zapsal si Janáček do deníčku: Řečí oněch tří dnů mnoho nebylo. Tak do uzlíčku. - Vzpomněl jsem si na to kdysi při zastavení se cestou z Prahy na oběd v čimelické restauraci Na Knížecí (patrně podle knížat Schwarzenberských, v celém kraji zdejším odedávna oblíbených a ctěných). Na venkovní terase poskakoval mi při jídle pod nohama vrabec žebravý. Docela tlustý, asi si vyžebral dost. Co jiného by taky celý den dělal. I tak - nenápadně jsem mu pod stůl uplivnul kousek jídla, chopil se toho okamžitě, až měl zobák z obou stran zapatlaný. Tedy jsme poobědvali spolu. Poté byl pod stolem vystřídán velkou pojsinkou, též dobře vykrmenou, která si přivedla páníčka a usadili se proti mně. Pod stolem byla trochu neskladná, ale dělala na mne zdola při jídle psí oči. Neodolal jsem a kousek jsem občas shodil pod stůl v momentech, kdy se páníček nekoukal. Ani ona nepohrdla. Olízla se a položila si mi hlavu na koleno a hypnotizovala mne při jídle pohledem, až jsem si připadal provinile, že jí to nedám všechno.
Od vedlejšího stolku na „mou“ fenku pod stolem dorážel jakýsi mrňavý vřískálek, takové kapesní štěkátko, a vždy se ohlédl, má-li za sebou pána. Dáma pejsinka si provokatéra nevšímala – nejdokonalejší reakce každé dámy.
Při tom vrabci žebravém vzpomněl jsem si na vzácnou cedulku v šumavské hospodě ve Včelné, která pocházela ještě z dob Rakousko-Uherska. Stálo tam krasopisně: Žebrota na místě tomto zakázána jest pod hrozbou dvou dnů v arestu strávených.
Ona pejskinka škrábala na mne ještě packou zevnitř na zadní okno auta, když odjížděli. Večer si na ni ještě vzpomenu. Krásná známost. Horší to bylo kdysi, ale to už jsem někam psal, v písecké kavárně La Sabbia Café, kde jsem na velikého nudícího se psa u vedlejšího stolu rychle nahlas zadýchal tak, jak to psi činí. Pes, naštěstí na vodítku, napřed nakláněl hlavu ze strany na stranu, a když zjistil provokatéra, spustil ukrutný kravál na celou kavárnu, s výhružným pohledem na mne. Já předstíral nevinného (to by mi šlo už od školy) a hleděl jsem si nezúčastněně svého pití. Stydící se panička mu domlouvala: Nech pána, nic ti přece nedělá. A ke mně: Promiňte, já nevím co to do něho tak najednou vjelo.
* A z mých dávných provokativních hlášek: Při spatření jezevčíka - Psi běhají nízko, bude pršet. Nebo Pozor na psa! Nezašlápnout!
* Je to teď hezká doba. Provokuji tímto tvrzením zejména různé komunistické pohrobky nebo ty, co si zpackali život a viní z toho vládu (svobodně zvolenou) či celý svět. A mají štěstí, nikdo je za to nepopotahuje. Je krásná doba v mnohém, teď právě míním i vztahem ke psům. Pamatuji z doby před více než třiceti lety onu nálepku na dveřích restaurací, kde byl v kroužku namalovaný pes, červeně škrtlý, a po tím zákaz SEM NESMÍM. Dnes v restauraci pejskovi přinesou misku s vodou. (Na rozdíl od mého piva je obsloužen hned.) V jedné místní restauraci měli boxy pro čtyři lidi, dva a dva proti sobě, s malým stolečkem. Seděli jsme tedy vždy zády k sousednímu boxu. Usadili jsme se s kamarádem, a vida, zády k nám seděly dvě dámy, tedy vlastně jen soudružky, protože obojí najednou se vylučuje, které byly v místě dříve známy jako horlivé až nebezpečné členky okresního výboru komunistické strany. To bylo něco pro mne. Začal jsem předstírat, že máme pod stolem tajně psíka. Má přibližná konverzace s kamarádem tak, aby to ty dvě slyšely, a s neexistujícím psem:
- Posadím ho na zem za tašku, tam si ho číšník nevšimne.
- Notak, sedni. Buď hodnej.
- Trochu smrdí, viď. Už jsem ho asi rok nekoupal. Asi je mu horko.
- Nechce čůrat?
- No, minule tady zvednul nožičku u nožičky jedné dámy.
- Pořád se drbe.
- To víš, občas nějakou blešku chytne a i na člověka z něj někdy skočí.
Ty dvě ve vedlejším boxu zmlkly, docílil jsem svého: naslouchaly mé konverzaci o psovi.
- Hele, ono se mu asi chce na záchod.
Jedna z těch dvou už nevydržela a ve spravedlivém antipsovském rozhořčení vystartovala za číšníkem. Přivedla ho, chudáka, k našemu stolu s rozhořčeným sdělením: Tady mají toho psa, udělejte něco!
Na jejich pohled pod stolek jsem se nevinně optal: Hledáte něco?
Číšník očima ono místo pečlivě propátral a jeho pohled na onu soudružku byl pak výmluvný: směs rozhořčení a pochybnosti, je-li duševně v pořádku. Zmohla se jen na chabou lež: Teď tady byl.
Ironicky jsem poznamenal: No vidíte, zmizel. Ale nesnědl jsem ho.
Číšník se na soudružku opět podíval zpytavým pohledem, patrně odhadoval, nemůže-li být nebezpečná. Pak chlácholivě doporučil: Posaďte se, budete obědvat?
Před odchodem jsem ještě potichu po psovsky vykviknul a omluvně jsem poznamenal k vyděšeně zírající soudružce: Vidíte, já mu přišláp packu. A k neexistujícímu pejskovi jsem dodal: Tak jdem. Soudružka vypadala napřed zoufale zmateně. Ostatně – oproti jejímu členství v KSČ to byla zmatenost jen nepatrná. Poté, když vytušila mou poťouchlost, jsem ještě zaznamenal její výraz, přirovnatelný dnes třeba k zuřivě nenávistnému pohledu třeba Kvitové, sršícímu hromy a blesky, a jejím ústům v divošském skřeku a gladiátorsky zaťaté pravici.
Dodatek: I když je to drobnost, lituju že mne to nenapadlo napsat do mé nedávné malonákladové samizdatové knížečky o psech.
*
A to nejobdivuhodnější k Siriu na konec: ač to patrně není nikde uvedeno, lze tu spatřit vzácnou shodu: pes je z pradávných dob považován za bytost “dvojeneckou”, potřebující žít s někým ve dvojici. Tedy s člověkem. A Sirius je dvojice hvězd. Že by i toto staří znali a proto ho pojmenovali Psí hvězdou? Víte, proč se rusky řeknou prázdniny kaníkuly? Inu, všimli si, že pro ně byla tato “Psí hvězda” nejjasnější a podle ní pak dali název onomu období. Sirius, náležející k hvězdnému proudu Velké medvědice, je viditelný vždy jen těsně nad obzorem a protože je zde víc atmosférických poruch, tak se silně třepetá, bliká. Proto ho Řekové nazvali podle jejich slova seirios – jiskřící.
.oOo.
ČTVERO MILÉ A DOJEMNÉ ČTENÍ O PSECH (ODKAZY, CITÁTY)
Dášeňka čili život štěněte je kniha … z roku 1933, kterou napsal, ilustroval a fotografiemi doprovodil Karel Čapek. Vypráví o narození a růstu štěňátka – foxteriéra Dášeňky, obsahuje také psí pohádky a bajky.
Dášeňka čili život štěněte je klasická knížka nejen pro malé čtenáře o malém nezbedném štěněti. Dášeňka je drsnosrstý foxteriér a „trápí“ nejen svou maminku Iris, nýbrž i svého páníčka Karla Čapka. Spisovatel je i autorem obrázků a fotografií.
Nejprve se dozvíme, jak Dášeňka roste, jaké jsou její první krůčky a jak objevuje svět – především svými zoubky. V dalších kapitolách si potom přečteme, jak je složité vyfotit malou psí slečnu, která neposedí. Autor však vymyslel a i čtenáři nabídl několik pohádek pro malé pejsky.
.oOo.
Lassie se vrací (1940, v originále Lassie Come-Home) je povídka anglo amerického spisovatele Erica Knighta. Dojemný příběh o psí věrnosti svému dvanáctiletému páníčkovi autora rázem proslavil, kniha se po svém vydání stala bestsellerem. Zfilmováno.
.oOo.
Erazim Kohák: Post scriptum: PSOVÉ
https://www.cesky-jazyk.cz/ctenarsky-denik/erazim-kohak/post-scriptum-psove.html>
.oOo.
Vlčák Kazan
Vlčák Kazan patří po řadu desetiletí k nejslavnějším a nejoblíbenějším zvířecím hrdinům světové literatury. Román amerického spisovatele Jamese Olivera Curwooda fascinuje čtenáře bez rozdílu věku nejen strhujícím příběhem severského vlčáka, v jehož žilách koluje čtvrtina vlčí krve, ale i velkolepým obrazem divoké a ještě nespoutané přírody Severní Ameriky.
Sledujme na ukázku prvních 10 z celkem 27 kapitol.
1. kapitola - Zázrak
Kazan - ze tří čtvrtin pes a z jedné čtvrtiny vlk - čeká na svého pána. Ten přijde i s mladou ženou Isabelou, která přes varování Kazana pohladí a on jí neublíží. Dokonce si ji zamiluje, a když začne hrát na klavír, připlazí se k ní, jenom aby ho znovu polaskala.
2. kapitola - Do nitra severu
Kazanův pán s Isabelou se stěhovali a Kazana poslali vlakem. První, na co při vystoupení zareagoval, byl Isabelin hlas. Isabela tak vyhrála sázku a získala Kazana pro sebe.
Kazanova pána (Thorpeho) má doprovázet muž jménem McCready, na kterého Kazan zareaguje vrčením, protože se s ním už kdysi setkal.
3. kapitola - McCready splácí dluh
Kazan usne u ohně a zdá se mu o době, kdy jezdil jako tahoun jízdní policie. Jeho tehdejší pán ho nazýval Pedro. Vezl tehdy někam McCreadyho jako vězně, tomu se ale podařilo osvobodit a jeho pána zabil. Kazana samotného pak často týral.
McCready vyláká v noci Thorpeho do lesa a po čase se vrátí sám. Pokusí se znásilnit Isabelu. Ona volá muže a potom Kazana, který se utrhne z řemenu a McCreadymu prokousne krk. Isabela se zhroutí a Kazan u ní zůstane. Pak ale uvidí Thorpeho, jak se vrací s klackem a bojí se bití, proto uteče.
4. kapitola - Na svobodě
Thorpe i Isabela se snaží voláním přilákat Kazana zpátky, ale ten má takovou hrůzu z trestu, že nadobro uteče od tábořiště.
V lese se setká s vlčí smečkou, porazí vůdce a získá si pro sebe vlčici Šedku.
5. kapitola - Boj ve sněhu
Nějaký muž postřelí Šedku a Kazan vede smečku po jeho stopě. Už se chystá muže zardousit, když se ozve dívčí hlas ze saní a kvůli němu se Kazan s Šedkou po boku postaví proti smečce.
6. kapitola - Jana
Pierre Radisson se na prosbu své dcery Jany vydává hledat zraněného Kazana. Najde ho, ale Kazan nesnese, aby se ho dotkl. Teprve když se Pierre vrátí s Janou, nechá se odnést do tábořiště, kde ho Pierre ošetří. Jana mu ukáže svoji malou dcerušku - Janinku - a Kazanovi se moc líbí.
Jana jde spát a Pierre mluví na Kazana. Dozvíme se, že má namrzlou plíci a neví, jak dlouho vydrží. Za každou cenu však chce dostat Janu a Janinku do bezpečí.
Kazan odjíždí s Pierrem a Janou, Šedka ho následuje lesem. Po čase Pierre Kazana využije na tah saní, aby postupovali rychleji. Cítí, že je to s ním zlé, a proto pečlivě opakuje Janě, kudy se má dát.
7. kapitola - Ledovou vichřicí
Pierre v noci zemře. Jana ho musí nechat na místě a sama se snaží s děťátkem dostat domů. Nemá ale dost sil a zhroutí se na saně. Kazan sám ji pak díky instinktu odtáhne až k nějakému srubu. Tam se Jany ujme muž, který ji odveze k manželovi. Kazan je zpovzdálí i se Šedkou sleduje.
8. kapitola - Velká změna: Jana se stěhuje ze srubu do velkého města a chce vzít Kazana s sebou. Ten si však nemůže zvolit mezi Janou a Šedkou, která se stala matkou.
9. kapitola - Tragédie na Sluneční skále: seKazan hlídá Šedku i jejich mladé, ale občas neodolá a zaběhne se podívat za Janou. Jednou shání potravu pro svou rodinu, a když se vrátí, spatří Šedku, jak bojuje s rysem. Kazan se vrhne do boje a rysa zabije. Šedku rys oslepil a potrhal, štěňátka jsou roztrhaná na kusy. - Kazan se snaží přizpůsobit tomu, že jeho družka nevidí a postupně se jim to daří. Jana láká Kazana, aby odjel s nimi, ale když ho naloží do kanoe, ve kterém odjíždí, objeví se na břehu slepá Šedka a Kazan se k ní vrátí.
10. kapitola – Požár: Kazan a Šedka se přimknou jeden k druhému a nahradí si tak veškerou jinou společnost. Jednou začne hořet les a všechna zvířata prchají od ohně pryč. Kazan se Šedkou se dostanou na písečný ostrov u řeky. Jejich místo chce zabrat rys, a proto s ním bojují. Pomůže jim to, že rys v boji uskočí a padne na schovávající se dikobrazy, takže s bolestí uteče. Kazan a Šedka oheň ve zdraví přečkají.
...
2025 ©