NEJPRVE O ŠLAPÁNÍ: Nemíněno šlapání chodníku, ale do pedálů nebo na plyn. Když kamarádku, učitelku písecké Svobodné ZŠ Vlastu, poctivě a pracně šlapající na kole, míjím v autě, šlapaje jen na pedály a nedávaje pozor na cestu, trochu se v tu chvíli zastydím.
A co mi mé libé rozptýlení při nedávném popovídání s Vlastou připomnělo? Třeba někdejší popsanou zkušenost kamaráda, když při podobném libém rozptýlení jeho řidiče havarovali ve služebním autě. Zvenčí to mohlo vypadat, že nepřežijí. On ale v těch zlomcích vteřiny věděl jasně odkudsi, že se nemusí ničeho bát. Auto rozbité, lidi celí.
Podobně se přihodilo mně. Řídil jsem si kdysi služební auto nejradši sám, ale řidič mi byl někdy vnucen (snad abych coby okresák působil reprezentativně, i když můj vlasatý a džínový zevnějšek v době tesilu na někoho důvěryhodný dojem stejně neudělal). Jeli jsme služebním autem, řídil spolehlivý šofér Franta Šťastný. Vadilo mi trochu, jak jezdí pomalu. Měl jsem pak pro to i argument. Jednou prudce vyjel ze zablácené vedlejší cesty na silnici traktor, nedobrzdil a odhodil nás do rozbahněného pole. Vystoupit se nedalo, odskočit si ani vzít něco z kufru taky ne. Museli jsme dlouho čekat, než nás vytáhli lanem. Kdyby jel Franta rychleji, s traktorem bychom se minuli. A pak se nabádá - jezděte pomalu.
Při jedné služební jízdě v 90. letech na Slovensko se za mnou na silnici skutálel mohutný kus vápencové skály (snad u hradu Strečno). Ještě že jsem překračoval povolenou rychlost, jinak bych tu už asi nebyl. (Zrovna moc výchovně nepíšu, že?)
A ARGUMENTY PRO ŠLAPÁNÍ NA KOLE:
Publicista Jiří Černý se mi kdysi před svou Antidiskotékou v Písku svěřil, že jezdí na kole denně padesát kilometrů. To já jezdil tehdy sotva pět. Opět - když ze svého pohodlného auta míjím či předjíždím Vlastu, šlapající poctivě pedály na kole, vždycky se zastydím. To já šlapu leda na pedály auta a sedím si u toho v teple a suchu. Je dobré se řídit tím, co člověk hlásá. Moc mi to někdy nejde, někomu ano. Mám nyní na mysli Tondu Kučeru, burcujícího pro ochranu přírody. V devadesátých letech byl na okrese vedoucím referátu životního prostředí. Šel příkladem. Kdykoliv jsem někam svým autem vyjel, potkal či předjel jsem ho, jak poctivě šlape na kole. Měl dokonce to staré, bez přehazovačky. Raději jsem z auta stydlivě dělal, že ho nevidím. Měl jako vedoucí referátu nárok na přidělení služebního auta i s řidičem, ale odmítl.
V dětství jsme s klukama jezdili na jednom kole i tři, šlapat to šlo, brzdit už hůř. Ale asi bylo zdravé se občas trochu vybourat a dostat za to doma přes zadek.
A ještě drobnost k Jiřímu Černému: To jsou ty paradoxy. Na kole se mu nikdy nic nestalo, ale když při píseckém uvádění písniček seděl na pódiu na jakémsi stupínku či podstavci, bezděčně si posunul židli trochu dozadu, až zadní nohy spadly ze stupínku a Černý se svalil dozadu. Moc prý tento kaskadérský výkon s nohama do vzduchu k diskotéce neladil. Vyprávěl mi to ovšem už s humorem.
A podle svého (zlo)zvyku ještě odbočím od tohoto odbočení, když jsem zmínil Jiřího Černého. Ovlivnil mou budoucnost, ale nevěděl o tom. Jak? V mládí jsem publikoval několik recenzí a kritik v Lidové demokracii, Pop Music Expressu, Obrodě, v místním tisku či na Rádiu Svobodná Evropa, tam ovšem pod pseudonymem. Těšil jsem se, že budu hudebním publicistou. Ale jen naivně a krátce. Když jsem četl články Jiřího Černého, Lubomíra Dorůžky, Leo Jehne či Jaromíra Tůmy, pochopil jsem, že jejich úrovně a šíře nedosáhnu. Krom toho – pro rozhled po žánru byl tehdy nutný americký Melody Maker či New Musical Express. Na to moje chabá angličtina nestačila. Ale ono platí, že nesplněné ideály mládí se jednou nějak, třeba jinak, uskuteční. Před nedávnem mi „můj“ nakladatel Martin Dohnal vydal v malonákladu knížečku O hudbě a umění od laika pro laiky. Možná uděláme časem rozšířené vydání. Dělám si tu reklamu? Přesně tak. Ale ne sobě, ale obsahu knížek.
2025 ©