Úsměvy pro letní podvečery. HOLE NA PROCHÁZKU. Ta slečna nebyla servírka. (pasáže ze starších knih KF)

Původně jsem to měl nazváno Úsměvy na lavičku pod lípu. Tam si ale notebooka neberte, technika s přírodou moc neladí.

Kdysi známá příhoda. Jedny pražské noviny otiskly za dob monarchie na titulní stránce velikou fotografii Františka Josefa, jdoucího po Karlově mostě. Pod ní byl titulek - Procházka na mostě. Pohotoví Češi měli hned přezdívku: císař pán byl císař Procházka. A navazující příhoda - skoro neznámá: Brzy poté byly ve výloze sportovních potřeb na Národní třídě (tehdy patrně Ferdinandova) dvě mohutné sukovice a pod nimi veliký nápis: HOLE NA PROCHÁZKU. Byla to slavná výloha, jezdili se na ni dívat i mimopražští vlastenci.

Když měl nejslavnější basista světa Fjodor Šaljapin zpívat v newyorské MET, měl lehčí nachlazení a svému manažerovi řekl, že musí odříct představení. Manažer viděl, že to skoro nic není a že mistr se moc hýčká, ale odpověděl: V takovémhle stavu vskutku nemůžete zpívat.  Jaká škoda. Těch zklamaných příznivců bude skoro tisíc. Ti zklamaní kolegové, jejichž přízně si tolik vážíte. A ta obrovská pokuta divadlu za odřeknutí představení.

- A po chvíli bylo Šaljapinovi dobře a šel zpívat.

         Počátek románu jednal o Osudu Káti Kabanové Z mrtvého domu, která čekala Její pastorkyňu s Liškou Bystrouškou, když se vrátily z Výletů pana Broučka na měsíc a přivezly Šárce Věc Makropulos.  - Kterépak jméno spojuje devět titulů této jedné věty? (Právě jsem ji vymyslel.) Poznáte?

         Nedostatek humoru znamená i neschopnost hledat dobro ve druhých a světlá východiska ze situací (a nemusí být humorná, prostě lehká, shovívavá, laskavá, s odstupem...).

         Příklad krásného vybuchnutí: Když byl Bedřich Smetana kapelníkem Národního divadla, přišli mu muzikanti pozdě do zkoušky. Zaburácel v oprávněném dopalu: Pánové, co tohle je? Po zkoušce všichni složit pokutu 24 krejcarů do pokladny. Pořádek musí být.

Když viděl, jak jsou zkroušení a jak se snaží, po chvíli zmírnil: Těch 24 krejcarů stačí za všechny dohromady. Ale pořádek musí být.

A když se dál poctivě snažili, a snad si i uvědomil, že to byli velmi chudí  lidé (tehdy nebyli muzikanti moc cenění), po zkoušce řekl: Těch 24 krejcarů složím za vás, ale pořádek musí být.

         Byl to smutný úsměv. Kdysi přišel na prezentaci jedné mé knížky číst ukázky z ní Vlastimil Brodský. Byl celý v černém. Když jsem po skončení programu  na toto téma poněkud nejapně  zažertoval, vysvětlil pan Brodský se svým plachým úsměvem, že už to tak nosí proto, aby ho po smrti nemuseli převlékat. Možná to navenek znělo jako vtip, ale spíše z toho mrazila konkrétnost tušení brzké reality. Neuplynulo moc času a Mistra našli na jeho zahradě pod Božími muky - skončil vlastní rukou, protože se  obával brzké nemohoucnosti.

         A dva úsměvy trochu kyselé: Jako většina Jihočechů miloval obvoďák dr. Děrgel z Mirotic knihu Země zaslíbená. Jak šťastný by byl, kdyby mu ji slavný autor podepsal. Doktor bydlel hned na kraji obce a jeho velká garáž byla ze silnice dobře viditelná. I zastavil u něho kdysi neznámý člověk ošuntělého zevnějšku s prosbou, zda by mu garáž na chvíli nepůjčil, aby si tam vyvolal film. Pan doktor, kterého místní zastavovali se svými potížemi i na ulici, byl nedůvěřivý až nedůtklivý. Obzvláště u cizího člověka si prý říkal, ať mu nějaký votrapa vleze na záda. Na konec ale podmračeně souhlasil. Když byl člověk hotov a odcházel, utrousil doktor ještě  poznámku o zlodějích, obhlížejících si terén, a schválně si před pánem zapsal číslo jeho auta. Pro pocit bezpečí se zeptal i na jméno. Pán se představil, sedl do auta a odjel. Nešťastnému doktorovi znělo ještě dlouho v uších jeho jméno – Ladislav Stehlík.

         Pan Jiří Strnad, někdejší ekonom družstva Prodex, měl v psacím stole vzácný dřevěný střep, asi dvanáct centimetrů dlouhý. A čím vzácný? Vyprávěl mi: jeho příbuzný – alkoholik obyčejně po bouřlivém návratu domů něco zničil. Jednou rozšlapal i housle po svém pradědečkovi. Když ráno po sobě střepy uklízel, všiml si, že na jednom kousíčku dřeva je ze spodní strany zašlý  štítek. Bylo na něm: Antonius Stradivarius 1692.

         Devadesátileté klientce našeho střediska - milovnici poezie jsme se s kolegyní rozhodli koupit malou Thákurovu sbírku spirituální poezie s názvem Česání ovoce. Přijdeme do knihkupectví na náměstí v Písku a předneseme přání: "Máte prosím – Rabíndranáth Thákur – Česání ovoce?" Prodavač se chvilku prohrabuje v regálech, mumlaje skoro jako mantru slovíčko Počkejte počkejte…, až vytáhne tlustou knihu a s úlevným úsměvem říká: Tak Česání ovoce ne, ale byl by tu Podzim na zahrádce, tam to máte taky.

         Zajel jsem si  v letním horku do zahradní hospůdky na pivo. Sotva jsem dosednul, šla okolo dívka v černém, tedy jsem chtěl pivo. Hleděla na mne nějak rozpačitě, tedy jsem důrazně zopakoval - světlé pivo, velké. Říkal jsem si - asi nějaká brigádnice. Ochotně odběhla a za chvilku přede mnou stálo pivo. Poté si slečna sedla na své místo k vedlejšímu stolu k rodičům a dojídala svůj oběd.

         Nejvyšší úsměv lidstva, jaký znám: V pomalé větě Deváté symfonie Beethoven - po předcházejícím líčení strastí lidstva - rozklene nad lidstvem ten nejláskyplnější boží Úsměv. Je to nejdokonalejší proniknutí až ke sféře Boha Otce, jejíž záclonu mocně rozhrnul a nechal na lidstvo vyproudit spásné božské poselství o stavu bez karmy.