OTCOVÉ DCER, NESRÁŽEJTE NÁPADNÍKY ZE SCHODŮ, NEVÍTE CO TO UDĚLÁ S KULTUROU NA PADESÁT LET.
Slýchal jsem ho v dětství z nedělních rozhlasových "Živých slov" i z projevů coby ministra školství a osvěty na začátku školního roku, které nám ve škole pouštěli z chraptícího rozhlasu. Stál u počátku komunistické a ateistické ideologizace školství a z velké části i kultury. Jeho nosový mečivý hlas byl nositelem těch nejzávažnějších rozhodnutí, jako například které naše skladatele či interprety budeme preferovat a které zatratíme, nebo i "detailů" jako že Ivo Žídek smí zpívat Jeníka v Prodané nevěstě v Národním divadle až kolem své padestátky, když k této roli politicky dozrál, ač pro ni už věkově přezrál. Takto dbal na obsazování i jiných rolí. Řeč je o profesoru Zdeňku Nejedlém, hlavním kormidelníku naší kultury po několik desetiletí minulého století (přezdívka "rudý satan") až do počátku šedesátých let. Začínal brzy a tím aktivněji: dohnal Josefa Suka k nervovému zhroucení tím, že ho obvinil z kolaborace za 1. světové války. Nějaká podružná záminka se našla. Tento ctitel Lenina byl vlastně prvním průkopníkem a nositelem komunistického kádrování. Podobně dohnal později našeho největšího a nejsvětovějšího dirigenta třicátých až padesátých let, Václava Talicha, k infarktu. Trvdě zněla ministrova slova Zklamal jste, Talichu. Jako důvod k převážné umělecké likvidaci bylo to, že za druhé světové války dirigoval koncert pro Němce na jejich přímé vyžádání a hovořil s členy NSDAP. Nemohl si ovšem vybrat, odmítnutí by znamenalo konec dráhy. Spíše ale Nejedlému vadilo jeho odmítání komunistických nátlaků. Nerespektoval ani světové srovnávání Talicha s největšími - Furtwängelerem a Toscaninim. Mimochodem - jak rozdílně docilovali tito dva titáni - Toscanini a Talich svých špičkových výsledků: Toscanini na hráče řval, podroboval je zlostnému drilu a trvalému napětí. Talich byl laskavý a strhoval svým zápalem a pojetím. Byl typický na jedné straně svou hudební fantazií, zároveň i úctou k partituře skladatele. Konec dráhy způsobili Talichovi nikoli nacisti, ale až komunisti. Uchýlil se pak do svého bytu na Berounsku. Uznání se mu dostalo posmrtně až v roce 1968, mj. i dobře udělaným televizním medailonem.
Nejedlý se stal nejvyšším mocipánem nad naší kulturou, takže například upravoval Jiráskovy Staré pověsti české podle svého - nejen škrty, ale i změnami textu. Muselo tam být důsledné černobílé pojetí - utlačovatelé a utlačovaní. Z Husa, na kterém byla nejcharakterističtějším rysem plná a přímá oddanost Kristu udělal revolucionáře a vyzvedl ona "nabodeníčka", o kterých jsme se učili ve škole. České dějiny přepsal podle marxistického pojetí třídního boje. Komunisté byli podle něho dědici husitských a národně osvětových tradic. Dokonce prý byli dovršiteli Masarykovy politiky a myšlenek. Masaryka si uzmul jaksi pro sebe i přes jeho jasně vyhraněné odmítání komunismu.
Měl sice zásluhu na popularizaci "pokrokového" Bedřicha Smetany, ale ten mu sloužil spíše jako protiklad k umenšování Antonína Dvořáka. Nejedlý totiž polarizoval naše skladatele do dvou linií: Smetana a ti, kdo skládali v jeho odkazu, například Karel Kovařovic, Josef Bohuslav Foerster, Zdeněk Fibich či Vítězslav Novák. Ti byli takzvaně pokrokoví, kterážto pochvalná nálepka pak až do pádu komunismu sloužila jako legitimace k podpoře režimu. Kritizovaná a stíhaná byla linie počínající Antonínem Dvořákem, který byl podle něho jen jakýmsi bezvýznamným diletantem, škodlivým parazitem naší hudby. Od Dvořákovy školy odvíjel linii dalších provinilců a nul, počínaje Josefem Sukem.
Mělo to ovšem své pozadí a to zcela osobní. Nejedlý v mládí "pálil" za Dvořákovo dcerou Otilkou. Prudký tatík však tohoto kariéristu nesnášel a tvrdě tohoto "Krhounka" vyhodil od svého prahu jednou provždy. A Otilka si pak vzala Josefa Suka. To si ješita Nejedlý nenechal líbit a vracel to oběma skladatelům jak mohl, ideově zlomyslně a doživotně. Jedno vyhození z domu tedy ovlivnilo kulturní politiku našeho státu na řadu desetiletí. Hned po první světové válce se dal do stíhání nejen Suka. Neobstál u něho ani prostořeký solitér Janáček, toho uznával jen jako folkloristu, ne jako skladatele. Dvořák, náš nejsvětovější skladatel, se u nás hrál jen sporadicky.
Celá plejáda našich operních zpěváků v čele s Eduardem Hakenem nesměla za hranice. Měli jsme takové, kteří se mohli směle postavit po bok světovým špičkám jako byli Maria Cebotari, Ezio Pinza, Franco Corelli, Mario del Monaco aj. Ostatně, jeho politika pokračovala i bez něho v 70. a 80. letech. Pamatuju, jak mne tehdy zarazilo, kterak se u nás zčistajasna vehementně propaguje italský tenor - spíše slabší průměr - Gaetano Bardini. V takové míře to režim nedopřál ani těm největším. Pak jsem se dozvěděl: Měl si brát naši operní prorežimní zpěvačku a moderátorku Renée Nachtigalovou a tedy se patrně snažil zavděčit režimu svými loyálními výroky, aby u nás našel existenční uplatnění. Byl to obdobný případ (až na ten konec) jako z oblasti pop music Dean Reed. Podivný osud. Protestující Američan líbivé tváře a líbivého ale jen průměrného hlasového projevu emigroval nejprve do SSSR (kterak vděčné téma pro tehdejší propagandu), v komunistickém ráji ovšem vydržel sotva půl roku. Vrátit se zpět a Západ by bylo osobním fiaskem, tedy v roce 1973 přesídlil do NDR. Několikrát navštívil Prahu na mírových festivalech a proslul oceňováním budování našeho socialismu. Jako zpěvák už netáhnul, tedy točil v NDR jednu brakovou kovbojku za druhou, ale ani tamější režim mu nevycházel donekonečna vstříc. Zlé jazyky tvrdily, že se po něm shání řada paní a dívek ruské, české a německé národnosti se svými nároky. Živil se tedy protestováním ústy proti nešvarům Západu, ale nešvary na Východě sám uskutečňoval. Hořela mu půda pod nohama. Zpátky na Západ se vrátit nemohl, tím by popřel sám sebe. Nakonec "vyřešil" svůj neukotvený osud sebevraždou v roce 1986. Trochu mi připomněl Boba Dylana, zakladatele protest songu. Ten se po pár letech pobírání honorářů vozil na koncerty ve svém dlouhém Rolls Roycu s postelí a televizí. Před koncertem si navlíknul ošuntělou košili a šel na jevitě protestovat proti majetkové nerovnosti a chudobě.
Jako většina podobných, byl Nejedlý horlivým nohsledem sovětských kulturních kormidelníků. Když byl Čajkovskij v SSSR prohlášen na "zapadnika" (na rozdíl od "narodniků" jako byli Balakirev, Borodin, Glinka aj.) a nehrál se, byl opomíjen i u nás. Poté, co Chruščov od roku 1956 poděkud uvolnil kulturní politiku a Čajkovskij tam byl opět hrán, "objevil" pohotově Čajkovského i Nejedlý. Říkal se o něm vtip, kterak za slunného dne šel po Praze pod rozevřeným deštníkem. Jeden ze studentů ho na to upozornil. Odpověď zněla: Ale v Moskvě prší. Ke stáru byl obětí vlastní mocenské megalomanie a jako pravý komunista se pokoušel být u všeho a rozhodovat o všem. Byl spíše figurkou komického ješity, ideově popleteného, jakousi karikaturou degenerující moci.
Traduje se i příhoda, kterak si Jan Werich vysloužil jeden ze zákazů účinkování. Kdysi v padesátých letech přišel na jeviště, kousnul do rajčete, oklepal se odporem a odhodil ho se slovy: Fuj! Nejapný nechutný nejedlý! Sál Lucerny pochopil a bouřil.
V jeho duchu se tvořilo mnohé, aniž jsme si to uvědomovali: nejen učebnice dějin a kultury, ale i leckteré filmy zejména Otakara Vávry jsou vzorně nejedlovské, zejména Jan Hus, Jan Žižka, Proti všem, Putování Jana Amose. Udělal z nich někoho jiného. Malá odbočka: O Vávrovi se traduje na Písecku, že z chalupy poblíž Písku vyrážel na houby s velikou taškou. Sebral každou houbu, kterou uviděl. Doma pak obsah vysypal na veliký stůl, vzal si atlas hub a dělal si postupně dvě hromádky: jedlých a nejedlých. Vida, i tady se projevilo jeho polarizované černobílé vidění světa ve filmech. U hub ovšem bylo namístě.
2025 ©