Země zaslíbená, rozšlapané housle a Ježíšek.

Hodnoty, které jsme ztratili a kterých jsme nabyli.

Nejprve dvě příhody z osmdesátých let minulého století. Ta první se týká mirotického obvoďáka  Radomír Děrgela. Jako většina Jihočechů miloval knihu Země zaslíbená. Jak šťastný by byl, kdyby mu ji slavný autor podepsal. Doktor bydlel hned na kraji obce a jeho velká garáž byla ze silnice dobře viditelná. I zastavil u něho kdysi neznámý člověk s prosbou, zda by mu garáž na chvíli nepůjčil, aby si tam mohl vyvolat film. Pan doktor, kterého místní zastavovali se svými potížemi i na ulici, byl ke stáru nedůvěřivý až nedůtklivý. Obzvláště u cizího člověka si prý říkal, ať mu nějaký votrapa vleze na záda. Na konec ale podmračeně a s nejistotou souhlasil. Když byl člověk hotov a odcházel, utrousil doktor ještě  poznámku o zlodějích, obhlížejících si terén, a schválně si před pánem zapsal číslo jeho auta. Pro pocit bezpečí se zeptal i na jméno. Pán se představil, sedl do auta a odjel. Nešťastnému doktorovi znělo ještě dlouho v uších jeho jméno – Ladislav Stehlík.

Příhoda druhá. Pan Jiří Strnad, někdejší ekonom výrobního družstva Prodex, měl v psacím stole vzácný dřevěný střep. A čím vzácný? Vyprávěl: jeho příbuzný – alkoholik obyčejně po bouřlivém návratu domů něco zničil. Jednou rozšlapal i housle po svém dědečkovi. Když ráno po sobě střepy uklízel, všiml si, že na jednom kousíčku dřeva je ze spodní strany zašlý štítek. Bylo na něm: Antonius Stradivarius 1692. Měly mnohamilionovou hodnotu.

To byly příběhy, kdy člověk měl nějaké hodnoty nadosah, ale netušil a vlastní nerozvážností  se o něco připravil. Známe to mnozí. Možná se takto odehrávají i některé naše osudy.

Přidejme si ještě příhodu opačnou, kdy jsme se domnívali cosi ztratit, ale řízení věcí probíhalo milosrdněji.  Páter Vích, jinak též „táta Martin“ ze šumavské Dobrše byl sluníčko samo. Žádná  přísná strnulost, ani na druhé straně  podbízivá lidovost. O jedněch Vánocích se z jeho gotického kostelíčka ztratila nová soška Ježíška. Nechával ho v důvěře trvale otevřený a nyní mu někteří farníci předhazovali - vidíte vidíte, my jsem vám to říkali. Nemohl té krádeži uvěřit, ale stalo se. Po mši vyzval, aby se společně modlili za to, aby zloděj sošku vrátil. Jakmile modlitba skončila, se skřípotem se otevřely dveře, nejprve se objevila soška a za ní klučina, který jinak panu faráři ministroval. Nesl ji opatrně a posvátně před sebou. Na farářův káravý pohled začal nejistě vysvětlovat: nechtěl ji ukrást, jen si ji na chvíli půjčil. Před Štědrým dnem si totiž přál, aby mu Ježíšek nadělil sáňky. Když sáňky pod stromečkem opravdu našel, slíbil Ježíškovi, že ho za to na nich povozí. Vzal tedy sošku a Ježíška třikrát svezl z kopce nad vsí.