Za jeden z problémů slovenské společnosti, na který podle bývalé diplomatky M. Vášáryové volby poukázaly, je snaha významné části Slováků vrátit Slovensko do minulosti. „Existuje tu zhruba 35 % voličů, kteří si přejí vrátit vývoj zpět. Sní o minulosti, jsou proti Evropské unii, chtějí mír za cenu zničení Ukrajiny. Vůbec si to neuvědomují. Chtějí všechno úplně jinak, než jak to je. Třetina občanů vnímá Slovensko někde úplně jinde, než kde doopravdy je,“ uvedla. Za další problém označila také bloudění států střední Evropy po politické mapě. „Třetina obyvatel se cítí ztracená a Slovensko přitom nikdy nebylo bohatší. My totiž chceme být chudí, my chceme být obětí. My nejsme nikdy za nic zodpovědní, jsme vždy obětí,“ uzavřela Vášáryová.
Zatímco násilí Němců ve Druhé světové válce bylo podrobně rozebráno a oprávněně neustále připomínáno, Češi se k násilnostem při poválečném odsunu většiny sudetských Němců, včetně antifašistů, dlouho nehlásili. Ale přece: postavili se k tomu čelem, byť opožděně, s dobrou analýzou příčin, následků a českých zvěrstev při odsunu, viz například Pohořelický pochod. K připomenutí českých násilností přispěl ale až Václav Havel.
Naproti tomu - Slováci se dosud jasně nepostavili ke své temné stránce z historie a to jim trvale brání poznat sebe samy objektivně až dodnes. Žijí o sobě v národní lži, která je zaslepuje i vůči dalším poznáním o historii o úloze národů Evropy, zejména toho jejich. Slovenský nacionalismus se proto táhne až do dnešních dnů.
Zastírají si toto: Ten tzv. „Slobodný slovenský štát“ - od roku 1939 klérofašistický a zároveň spojenec Hitlera, vydal resp. prodal Němcům - a nejen na jejich nátlak - tisíce slovenských, českých, polských aj. Židů ke smrti v Osvětimi a Březince, poté arizoval, tedy rozkradl jejich majetek. Ani za komunistického Československa nedošlo k objektivnímu posouzení, protože by to mohlo snížit slovenské sebevědomí a hrdost. Slovenská historie se k této stránce dosud jasně nepostavila. O tématu pojednává i film oceněný Oscarem, první s touto cenou ve východním bloku, Obchod na korze z r. 1965 podle skutečné události (na Slovensku dlouho, možná dosud nepromítaný.)
Lze si všimnout, že - krom uměle živeného mýtu o tzv. Slovenském národním povstání, kterého se ovšem účastnilo asi sedm národností – bylo Slovensko vždy raději jen ubrečené a vyčítavé, než aktivně spolupracující. I v době disentu mělo jen nepatrný počet aktivních disidentů – Hana Ponická, Miro Kusý, Fedor Gál… Svoboda nebyla pro ně dostatečnou hodnotou. A NENÍ, JAK JE VIDĚT, ANI NYNÍ. Je tu částečná podobnost nejen k období despotického mečiarismu, ale i k povaze ruské: raději otroctví bez osobní odpovědnosti, než demokracii s neustálým vylaďováním poměru mezi svobodou i sebekázní a osobní přičinlivostí.
Pak lze pochopit, že i v tzv. duchovních kruzích je na Slovensku tolik mentálních kolaborantů s ruským režimem zla, nejzločinečtějším od Druhé světové války, využívajícím i asijský šamanismus a černou magii, a tolik fobie z Ameriky, kterou démonizují. Démon ruský si patologicky vytvořil démona amerického resp. západního, do kterého projikuje vlastní zlo. Bude-li docházet tímto tempem k symbióze velké části Slovenska s ruskou agresí, a odmítání západních hodnot kulturnosti a demokracie, jakkoli nedokonalé, bude hrozit i shodná národní karma s Ruskem po několik staletí, spíše tisíciletí. Některé duchovní kruhy na Slovensku, v menší míře i v Čechách, setrvávají ve lživé mentální kolaboraci s ruskou propagandou. - Občas se mi vybavuje výrok Jana Masaryka, řečený jeho pražštinou - "Čím víc znám Slovani, tím mám radši Dánové."
Lenka Hoffmannová napsala 1. 7. v Seznam Médium:
"... Myslím, že pokud se Slovensko nevypořádá se svou válečnou minulostí, kdy jako jediný stát v Evropě bez asistence Němců vyvlastnil a vyvezl své židovské obyvatelstvo do koncentračních táborů na východě na téměř jistou smrt, bude i přes obětování se vymykajících demokratických prezidentů, z nichž první ukončil mandát vážně nemocný a druhá uštvaná nenávistí, cesta tohoto státu k demokracii bude ještě velmi složitá...
První jednotky Hlinkovy gardy (HG) vznikly bez povolení úřadů v červnu 1938 v Bratislavě, tedy ještě za života Andreje Hlinky. Po vzniku Slovenského štátu 14. března 1939 se aktivně podílely na perzekuci Čechů, Židů a Romů.
Nejvyšším velitelem HG byl budoucí prezident Slovenského štátu, kněz Jozef Tiso. Hlinkova garda byla po vyhlášení Židovského kodexu 9. září 1941 (krutější vůči Židům než Normberské zákony v Německu) hlavním vykonavatelem perzekuce desetitisíců Židů zahrnující arizace, tedy zabavení majetku Židů, a jejich masové deportace na východ od 25. března do podzimu 1942, kdy jako jediná země v Evropě vlastními silami zorganizovala vyvezení svých Židů na východ do koncentráků. Z téměř 60 tisíc deportovaných přežilo holokaust jen cca 500 osob.
Další deportace následovaly po příchodu německé armády během Slovenského národního povstání a po jeho potlačení 28. října 1944. Hlinkova garda se po boku německých jednotek zúčastnila akcí proti povstalcům i civilnímu obyvatelstvu. Po válce byla Hlinkova garda rozpuštěna a zakázána, několik jejich představitelů bylo postaveno před soud.
Přestože byl Andrej Hlinka knězem, měl několik dětí. Zlé jazyky tvrdí, že Hlinka nebyl otcem národa, ale otcem jím splozených dětí, přestože měl uloženo dodržovat celibát.
Hlinka je i ve 21. století stále kultem. Nemluví se o jeho cholerické povaze či o jeho bohatých příjmech. Také rád rybařil a hrál karty. Také měl podle neoficiálních informací 11 až 13 dětí, což bylo v jeho době veřejným tajemstvím…
Různé úvahy o kněžském celibátu nejen Andreje Hlinky končí konstatováním: I faráři jsou jen lidé. V tom případě se nabízí řešení, proč tedy celibát nezrušit? Je důvodem opravdu obava z dělení majetku církve?
Karol Sidor se narodil v roce 1901 v Ružomberoku a zemřel v roce 1953 v Montealu, byl slovenský novinář a politik.
Od roku 1920 byl členem ľuďácké strany a od 1931 zastával funkci šéfredaktora stranických novin Slovák. Od roku 1935 byl poslancem československého Národního shromáždění.
V roce 1938 se Sidor stal mimo jiné hlavním velitelem Hlinkovy gardy. Po vyhlášení Slovenského štátu v březnu 1939 se stal ministrem vnitra, koncem roku 1939 se stal velvyslancem Slovenska ve Vatikánu.
Po roce 1945 zůstal Sidor v zahraničí, v roce 1947 byl v nepřítomnosti odsouzen na Slovensku k 20 letům vězení. Po únoru 1948 založil v emigraci Slovenskou národní radu v zahraničí, jíž poté předsedal.
Na Wikipedii jsou o Ružomberoku mimo jiné uvedeny tyto dle mého kontroverzní osobnosti:
- Andrej Hlinka (1864–1938), politik a katolický kněz
- Marián Kočner (* 1963), podnikatel a politik, toho času v kriminálu
- Karol Sidor (1901–1953), novinář a politik, atd.
Není tam uveden ani jeden židovský rodák.
Ve většině slovenských měst se po roce 1989 mohl konečně rozvinout kult Andreje Hlinky. Byly vztyčeny jeho sochy v nadživotní velikosti a jsou po něm pojmenována hlavní náměstí. Jeho rodné město Ružomberok má náměstí Andreje Hlinky, jeho sochu, kostel sv. Ondřeje (Andreje), přímo pod ním Mauzoleum Andreje Hlinky vybudované během války...
Andrej Hlinka je vyobrazen na slovenské bankovce v hodnotě 1 EURO."
2024 ©