Sháníme dnes nejrůznější meditační obrazy či obrazce, které někdo obestřel slibným závojem tajemna a rychlých okultních účinků, ale ty nejesoternější výtvarné hodnoty naší vlasti, jako je Muchova Slovanská epopej, vyzařující dosud do aury naší země ty nejduchovnější slovanské síly, pomíjíme často jako nudné, dobré snad jen pro jakési vlastenecké staromilce. Sledování letitého boje o jejich umístění zaujme mnohé z nás víc než jejich hodnota. Proto se trochu porozhlédněme právě po hlubším smyslu tohoto hmotně i duchovně monumentálního veledíla. Zatímco dlouhá řada našich uměleckých osobností začínala skromně tady doma a po ovacích ve světě na domov zapomněla, patří Alfons Mucha k oné nepatrné menšině - třeba vedle Fráni Drtikola, se kterým si rád psal – mezi opačné. Tedy k hrstce, která se dokázala stáhnout ze světové slávy a tiše a bez prospěchu sloužit své vlasti. Snad i proto byl i duchovní vývoj jejich osobností tak plodný a požehnaný.
O své úloze mj. napsal: V literatuře máme překrásná díla, jež národu - lidu staví před duševní zrak běh našich dějin - tu slavných - tu smutných. I v hudbě symfonie a cykly, vížící se k naší historii, probouzejí lásku k vlasti cestou umění. Chtěl jsem promluviti svým způsobem k duši národa, k tělesnému zraku, jež nejrychleji dojmy přenáší k vědomí.
Od různých kalných směrů a slepých uliček, jako bylo pěstování spiritismu za jeho pobytu v cizině, se Mucha dobral k té nejsvrchovanější umělecké tvorbě - v pravém slova smyslu esoterní, duchovní. Napsal o ní: Účelem mého díla nikdy nebylo bořit, ale vždy stavět, klást mosty, neboť nás musí vždy živit naděje, že celé lidstvo se sblíží, a to tím snáze, dobře-li se pozná navzájem. Šťasten budu, bude-li mně dopřáno přispěti skrovnými silami k tomuto poznání - aspoň a zatím u nás, v naší rodině slovanské... Práci tuto považoval jsem za svou povinnost. Uskutečnění tak velkého díla bez hmotných prostředků bylo nemožné. Přítel můj, pan Charles R. Crane, jenž je Američan, má velkou lásku k Slovanstvu, pochopil moje snahy a pomohl můj sen realisovati. V roce 1910 v Chicagu sjednali jsme spolu, že on pomůže nésti náklad spojený s mým dílem, jež dáno bude městu Praze darem. Je to jedna z řady nitek, které podprahově spojují a vzájemně oplodňují naši zemi a Ameriku, snad už od počátků ustavujících se Spojených obcí severoamerických (původní označení USA).
Mucha získal za svého pobytu v Americe smysl pro velkorysost, monumentalitu, patetičnost. Prostředí naší soukromé české kotliny právě toto odevždy chybí. K jeho mohutnému nádechu k tvorbě svého veledíla získala jeho duše v Americe patřičný rozměr a rozlet. Snad i proto je za dehonestujícími a ve své době až nervózními kritikami Slovanské epopeje nepřipravenost české duše na tyto rozměry – nejen fyzické. Čím je pro Řím Sixtinská kaple, pro Ameriku socha Svobody, pro nás by mohla být Slovanská epopej (ostatně, i zde namalovaný dominující mladík s kruhem v ruce tuto sochu připomíná). Mucha, časem znejistělý zdrcující kritikou, se posléze dobral k tomu, že umění není staré a nové, ale že umění pouze je anebo není. Byl nakonec i toho názoru, že skutečné umění nemůže být „opožděné za dobou“. Tušil, že až se smažou generační rozdíly, pro další generaci zůstane už jen umění. Tvrdil - je nutno přečkat padesát let.
S částečným využitím vzácného esoterního zdroje si přibližme vnímání výjevů ze Slovanské epopeje.
První obraz cyklu, Balada z naší pravlasti, obsahuje i počátek zvěrokruhu – znamení Skopce. Ten je umístěn přímo v průsečíku obou úhlopříček. V druhém obrazu – Žena s robátkem, chrám boha Svantovíta, obětní Býk – opět poukaz na zvěrokruh. Nad dosud idylickým dějem - slavnost po žních - se vznáší germánský bůh obklopený smečkou vlkodlaků – předzvěst vyhubení slovanských kmenů. V popředí múza a mladý umělec s meditativním výrazem (zpodobňuje Muchu), znázorňují spojení mezi nebem a zemí.
Muchův náhled na naši historii je patrně nejsouhrnněji vyjádřen v již zmíněném obraze s vitím věnce míru pod slovanskou lípou. Jeho pojetí odpovídá například Palackého myšlence: "Kdykoliv jsme zvítězili, bylo to silou ducha, nežli mečem." Barvy v tomto obraze hrají roli hlubší než by se zdálo. Po reminiscencích z bolavé ale plodné epopeje Slovanstva vzchází duha, pod jejímž obloukem žehná Kristus. Duha symbolizuje v esoterice sedm úrovní sedmi základních nebeských těles a z nich odvozených sedm okruhů ctností, nutných k budoucímu vývoji jedinců i národů. Barvy však symbolicky rozdělují i historii Slovanů. Modře je zobrazen dávnověk Slovanstva v jejich pravlasti. Žrec zde slouží zápalnou oběť bohům. Poroba je zobrazena v barvě černé (cizí nájezdy a poroba po bitvě na Bílé hoře). Období rozkvětu a vývoje je v převládající barvě červené - od rozkvětu Přemyslovců, spirituality Karla IV., mučednické smrti Jana Husa přes mírový vklad Jiřího z Poděbrad až po vymanění se ze soustátí Rakousko-Uherska a získání svobody. To už souvisí i s jásavou žlutí ve středu obrazu, neboť v této poslední době kolem konce první světové války získalo mnoho slovanských národů samostatnost. Lipovými ratolestmi jsou vítáni i naši hrdinní legionáři, pustivší se jako první v dějinách do neohroženého otevřeného odporu vůči ničivé Leninské devastaci, a zaslouživší se tím o seznámení světa s československým postojem k bolševickému plenění zbožné ruské země. Za tím vším dominuje mystická postava Slovana, nesoucího v nespoutaných rukou věnec svornosti a svobody. Pod obloukem duhy žehná slovanskému světu i všem mírumilovným národům již zmíněná postava Krista.
Obraz Bratrská škola má námět podobný Raffaelově Athénské škole. Muchu oslovil étos Českých bratří, kteří bez slávy a poct stavěli morální bariéry zkaženosti a zlořádům římskokatolické církve. Prostí venkované i šlechtici se snažili povznést duchovní osvětou mravní úroveň našeho národa. Jejich nezištnost a skromnost byla protipólem bohaté a okázalé vládnoucí církve. Obraz ukazuje mj. i tiskárnu Bible Kralické. Mladík, nesoucí podobu Alfonse Muchy, čte z této bible nevidomému muži. I Mucha chtěl cosi otevřít v nitrech dosud spíše nevidomého národa. Kolem věže krouží vlaštovky. Ty mají v symbolice svůj hluboký význam: tak jako vlaštovky při svém rychlém letu hbitě sezobávají hmyz a čistí v tomto smyslu naše okolí, i lidé by měli čistit svá nitra ode všeho nežádoucího, co jako hmyz parazituje na jejich charakterech a obtěžuje okolí. Snad svým houfováním k odletu, loučením se s podzimem, který je na obraze bohatý na plody, předznamenávají i odchod Bratříků do ciziny, tedy nadcházející duchovní zimu - dobu útlaku a vynucených odchodů z vlasti.
Podle dávných podání má každý národ má svého vůdčího Ducha. Ten pochází z hierarchického stupně Archandělů. Někdy bývá zván Géniem národa. Není to bytost pomyslná, ale skutečná. Význačné osobnosti mohou čerpat přímo z inspirace tohoto národního Ducha, znajícího minulost a snažícího se i vést národ zdárně k předurčené budoucnosti. To však již jen cestou inspirace, záleží pak samozřejmě na národu samém. Někteří vnímaví jedinci mohou inspirace od tohoto Ducha čerpat a přenášet je národu. Jistě mezi ně patřil i učitel národů Komenský, mistr Alfons Mucha, tak jako v hudbě například Bedřich Smetana.
Zastavme se ještě u dvou obrazů, týkajících se dvou našich velikánů: Chelčického a Komenského. Petr Chelčický, žijící v jihočeských Chelčicích (jeho socha v této vesničce patří dnes patrně k nejzdařilejším u nás vůbec), se stýkal s Janem Husem i dalšími husitskými osobnostmi po Husově upálení. Na rozdíl od Husových pozdějších stoupenců, kteří se rozhodli pro hájení "boží pravdy", často však jen té lidské omezené "pravdy" i cestou krveprolití a pustošení, byl proti jakémukoliv násilí. Obraz pojednává o událostech ve Vodňanech roku 1420, kam husité divoce vtrhli poté, co se město dostalo do rukou nepřátel. Přes polovinu městečka zničili. Podle průvodce Slovanskou epopejí na zámku v Moravském Krumlově vidíme v pozadí obrazu mocné sloupy kouře z vydrancovaného a zapáleného města, odkud měšťané prchají k rybníku poblíž Chelčic, na jehož břehu uložili mrtvé a raněné. Beznaděj, strach a úzkost lze vyčíst z mnohých tváří. Vlevo pláče děvčátko, které z celé domácnosti zachránilo jen něco nádobí v košíku a ptáčka v kleci.
Avšak i jiné city se rodí v srdcích měšťanů. Hledí zpět k hořícímu městu a zvedá se v nich touha po pomstě. Hrozí přehlušit vše ostatní. A tu mezi ně přichází Petr Chelčický. Hlásá nerozmnožovat zlo zlem. Lidem, kteří u něj hledají útěchu, nabízí Bibli a zrazuje je od pomsty. Je člověkem čistých zásad se svojí velkou vírou v moc lásky, snášenlivosti a odpuštění. Mírným gestem zadržuje hrozící pěst mladíka: Ne, nesmíš oplácet zlo zlem, neboť to se pak násobí a konce mu není. Nechte zlo, ať samo sebou zanikne. Chelčický ve svých traktátech odsuzuje vše, co odporuje lásce, víře a naději, odsuzuje násilí v jakékoliv podobě. Dožil se ještě naplnění svých ideálů, když v roce 1457 bratr Jan Řehoř založil podle jeho učení Jednotu bratrskou. Od Chelčického ideje nenásilí jakoby vedla již přímá linie až k Tolstému a Gándhímu. (Pozn.: pro moderní dobu tuto ideu ustupování zlu nepovažoval za vždy dobrou T. G. Masaryk, který se v této otázce při své návštěvě v Jasné Poľaně s Tolstým nepohodl.)
Komenský krátce před smrtí, účtující se svým životem, je znázorněn velmi působivě. Jeho výběr do cyklu snad nebyl náhodný ani z jiných důvodů. Předivo dějin má, zdá se, své souvislosti. Jedna významná: Komenský dále propracoval učení rozikruciánů resp. zednářů a podal je v této podobě svému žáku, zednáři hraběti Mikuláši Ludvíku Zinzendorfovi. Ten je zaznamenal a v této podobě se později přeneslo do právě se ustavujících Spojených států severoamerických. Tam je přijali i dva prezidenti stojící u kořenů americké demokracie (Washington a Jefferson) a vtělili do ústavy. Ba zednářský symbol – kružítko se dostalo i na dolarovou bankovku. A po staletích právě Amerika neocenitelně napomohla za první světové války k znovuzískání naší samostatnosti, kterou Muchova Epopej oslavuje.
Jaký byl asi niterný stav Komenského, zobrazeného v díle? Průvodce Epopejí připomíná, že snad v něm ještě dožívá i pocit uspokojení nad velmi plodným rozhovorem s René Descartesem. Ten povýšil racionalitu suchého rozumu nade vše. Po čtyřhodinovém rozhovoru se tento rozumář a katolík sklonil před čistotou srdce a ryzím charakterem protestanta, před člověkem bez domova, klesajícím pod břemeny starostí především o jiné a pod tíhou odpovědnosti za jiné.
Chtěl by napsat ještě tolik rad o nápravě věcí lidských. Věří, že i když jeho práce nepromluví k jeho současníkům, bude jednou slyšena v budoucnosti. A tak večer chodí na břeh moře vzpomínat na vzdálenou vlast a promýšlí svá další díla. To už ho pokročilé stáří a nemoc připoutává na křeslo, ve kterém ho přátelé nosí. Naděje, že by se z vyhnanství v Naardenu vrátil domů, zhasíná jako plamének lucerničky na písečném přesypu. A tmavé, hluboké moře, splývající v dálce neznatelně s neznámým obzorem - jsou to dálky jeho ducha, myslícího na budoucnost, nebo bezedná bolest exulanta, který tolik miloval svoji zemi a tak velké dědictví jí odkázal? Nebo obojí? Ví, že vnější svobody už se nedočká, ale věří, že ...vláda věcí Tvých k Tobě se zase navrátí, ó lide český! Komenský ukládal své duchovní platby do budoucnosti mučednictvím strastí dlouhých let vyhnanství, kdy rodnou zem aspoň na dálku miloval nejvyšším zápalem a hrst její hlíny nosil při sobě jako největší poklad (chápeme to, my dnešní?) Protože poznal ošidnou podstatu a povahu labyrintu světa bez Boha, usiloval o nabytí svobody osobní i národní na základě křesťanských ideálů.
Proroctví o svobodě vlasti, splněné po třech dlouhých staletích, symbolizují lidé se světly přicházející a bílé světlo dopadající do popředí obrazu. V dálce je vidět silueta Naardenu, kam bylo tělo Učitele národů svěřeno zemi. Ještě v posledních chvílích života myslí na nás všechny budoucí a nabádá nás: Nebuďme, prosím, tak leniví, abychom po jiných toliko vždy hleděli a za jinými se zdaleka plaziti chtěli! Nechť nás také v něčem jiní před sebou vidí.
I když je na malbě tušena blížící se smrt velkého učence, je Komenský pro Muchu výzvou hlubokého postřehu: do doby Komenského bylo vše v dějinách jen přípravou pro naši svébytnost, od něho se i pro Muchu začíná našemu národu odvíjet nový začátek. Byl to Komenský, kdo vytvořil první podmínky pro naše zákonodárce. Snad se s ním Mucha nadějeplně přenáší do moderního světa. Byl to nejmilejší Muchův obraz. Jediný z celého cyklu je v pravém dolním rohu signovaný.
Připojme ještě jednu, dosud knižně nepublikovanou skutečnost. Když Mucha vystavoval své dílo v roce 1928 na "Výstavě soudobé kultury" v Brně, navštívila tuto výstavu i malířka Marie Kubištová, vysoce intuičně zasvěcená do slovanské esoterie. Přítomným mistrem Muchou se nechala provázet. Nejen vysoce ocenila nesmírné úsilí, které autor vynaložil, aby mohl vypracovat tak rozměrná díla a předem promyslet jejich ideologický námět, ale hovořila především k jednotlivým obrazům ze svého hlubokého vhledu do duchovního pozadí osudů Slovanstva. Doplnila k mistrovu úžasu a radosti jeho výklad z rozhledu Múz, které vedly autora po dlouhá léta práce na díle. Ten byl udiven a nadšen když teprve pochopil, kolik utajených pravd je v jednotlivých dílech, kolik mysterijních dějů a alegorií se nachází zejména v horních částech obrazů. Byly to pro něho ty nejdůležitější informace, aby sám dospěl k pochopení intuičně přijatých symbolů. Netušil, jak silně je napojen na inspirace Genia národa, jenž zná nejlépe a nejpravdivěji naši minulost i budoucnost. Některé prvky onoho výkladu se dostaly i do písemného průvodce výstavou krátce po této příhodě.
I když sotvakdo z nás rozpozná všechny alegorie a symboly v těchto dílech, můžeme se nechat prostupovat jejich jemnou i monumentální silou. Jsou totiž iniciačními pomůckami či anténami na mysteria slovanských zasvěcení minulosti, ale i budoucnosti. Mateřský princip vždy provázel a bude provázet Slovany. Ženský duchovní aspekt je kdesi v jejich duchovních genech domovem. Tak jako slovanské duchovní ženství počalo na Mount Athosu Bogorodicí, stojící u kolébky pravoslaví, bude pokračovat až k plnému uplatnění a vyvrcholení ženského principu v Mariánství v budoucích věcích. Velká řada slovanských umělců, inspirovaných slovanským Geniem, malovala své obrazy s ústřední mateřskou postavou. Mucha snad bezděčně zachytil z inspirace vůdčího Ducha Slovanstva i čtyři slovanské Cherubíny, se symbolem monastýrů: Vatopeda, Zoografa, Pantělejmona a Chilandara. Mniši, pracující a modlící se zde, se s duchovní mariánskou pomocí snaží očistit své mužství, získat ženský pól do své osobnosti ne již cestou hmotného partnerství či manželství, ale vstřebáváním svých duší do čistoty duchovního ženství. Nic nedbají výsměchu a ironizování světa, vědí spíš o vysoké duchovní pomoci. Průvodce objasňuje, že obraz zachycuje vnitřek chrámu Bogorodice, kde v apsidě je mozaikový obraz patronky ve slovanském pojetí. Sluneční paprsky vnikají zprava do chrámu, který je osvětlen i množstvím svící. Před ikonostasem stojí pravoslavní kněží a podávají poutníkům k políbení ostatky svatých. V záři světel se vznášejí čtyři slovanští Cherubíni nesoucí modely ostatních tamních slovanských klášterů.
Mucha pochopil či intuičně vycítil to, co napsal již Lessing, Herder, Augustin Smetana či Steiner, že po dlouhé éře románského a poté germánského vlivu nadejde spasitelská role Slovanstva - pro Slovany světodějné období. Obloha na většině obrazů je však ještě zatažená. Slovany čeká ještě mnoho bolestí, válek, pohrom a nejrůznějšího vlastního i cizího zla. Musí projít nejširší škálou negací, aby jejich proměnou jednou mohli plnit svůj radostný sbratřující úkol. I Komenský měl odvahu říci, že trpíme za hříchy, které jsme si na sebe sami uvalili. Kéž bychom se i z toho poučili, my dnešní.
Další díl bude zveřejněn koncem listopadu.
2024 ©