Leckdo má na celý život jedno základní krédo. Vážím si takových. Třeba Masarykovo – Nebát se a nekrást. Nebo Kantovo – Hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně. Moje maličkost při své blíženecké povrchnosti a roztříštěnosti má těch kréd – říkám tomu – plný krédenc, podle toho, co mě právě napadne. Neformuluju je jako kamenné definice, ale vyplývají i z mého psaní, či spíš do něho vplývají, ať už sem na web, nebo do knížek. Nebo z mého povídání při besedách, nebo na webu či youtube. Zaujal mne mj. i jeden z výroků Knížete Schwarzenberga: Důvěřivý člověk trpí /zklamáním/ několikrát za život. Nedůvěřivý trpí celý život.
A jedna z těch šťastně důvěřivých, Maria G.:
Když jsem viděla zprávu o mši v Čimelicích, moc mě to potěšilo. Jedna z větví našeho příbuzenstva, tak jako u Vás z blízkého Miroticka, je z toho kraje. Hned jsem si vzpomněla na Vás, jestli jste tam byl nebo se modlil v tichu doma.
Navečer svátku Všech svatých i teď po zádušní mši (ta je za odcházející duši), poctách a slavnostním aktu na Hradě, to je zásadní.
Tu mši ve svatém Vítu chápu. Taková osobnost a tolik přátelství a úcty - hlavně za hranicemi a aristokraty doma i v zahraničí… Alespoň se MČČ (malý český člověk) dozví, jak jeho osobnost byla a je dosud vážená.
KF:U nás už to tak bývá – někoho špiníme a kotníky okopáváme a teprve po jeho odchodu se přiživíme na jeho ocenění v cizině, pyšně ho uctíváme, pomníky stavíme, ulice a náměstí po něm pojmenováváme. Už nikoho názorově neohrožuje, něco se z něho potlačí či zamlčí, něco vyzdvihne. - I v odkazu těch dvou, Havla a Schwarzenberga, je explicitně další poukaz pro dnešek: abychom nenásledovali ficizovanou, paranoidní, proruskou většinu Slováků. Mnozí si to tam zjednodušují, a chtěli by být bratry či kámoši jak našimi resp. evropskými, tak Putinovými. To ale nelze. „Vaše slova buďtež Ano, ano, Ne, ne.“
Ladislav Špaček o Václavu Havlovi: „...V revolučních dnech, když vystoupil na balkóně, dal široké veřejnosti šanci. Nabídl jí svobodu. A jak s ní vy, Češi, naložíte, to už je váš úděl,“ konstatoval.
Jako prezident podle Špačka nemohl dělat nic víc než zemi zajišťovat v zahraničí dobré jméno a mít autoritu. „Dal nám příležitost. Myslím si, že taková ta rozpolcenost společnosti, hašteřivost, věčná nespokojenost s politickým vývojem – ale i se vším kolem nás – by ho asi hluboce zklamala. A je to škoda, protože žijeme v nejkrásnějším období lidských dějin, žijeme v období nadbytku blahobytu. Žijeme si opravdu daleko lépe než všechny předchozí generace. Možná bychom si toho měli více vážit,“ dodal Špaček.
M. G.: Z aplikace youtube jsem si po odchodu Knížete pouštěla Mozartovo Requiem. To je modlitba ve velebných tónech, které mají sílu větší než slova. Je tam vše a hudba vystihuje ten přechod do vyšších sfér. A jen tak trochu žertem a možná vážně, duše knížete se tam obejme s duší Václava Havla.
.oOo.
Když už jsem použil, možná nemístně, slovo kredenc, tak jsem si na wiki našel, odkud pochází:
Původ slova
Panovníci a významní šlechtici nechávali ochutnávat jídlo a nápoje na důkaz, že nejsou otráveny. Ve středověké latině se toto ochutnávání nazývalo credenzia (víra). Ochutnávači se francouzsky říkalo crédencier, německy Kredenzer, latinsky gustator, případně česky koštéř. Původně postranní stůl, kde ochutnávání probíhalo, se německy nazýval Kredenztisch, zkráceně Kredenz. Odsud se v češtině původní význam přenesl na současný název kuchyňského nábytku
2024 ©