Co děláme my Češi nejraději? To, co nám jde nejlépe: láteříme a litujeme se. Pořád ale lepší, než Rusové, kterým jde odedávna nejlépe podlézavá chvála svých diktátorů, nyní Putina, uchvacování cizích území a bohatství, a mučení a střílení nevinných... Příznivé podmínky, osobní i národní, i to zdánlivě bolavé (ale snad prospěšné k naší výchově), v oblasti existenční, zdravotní, vztahové, prestižní aj., se učme brát vděčně jako Dar Milosti Boží. Ale ne z vypočítavosti, abychom si naklonili Pána kvůli vylepšení karmy či to měli existenčně pro současnost i budoucnost u Pána dobré jako ti „vzorní“. Dobro, Pokora, Pravda a Láska jsou hodnotami samy o sobě a takto se jim lze pokorně přibližovat a jimi se pomalu v tichosti prostupovat a probouzet – ne kvůli sobě, ale skrze nás pro lepší svět. Pak se snáze nalézají či nabízejí - když ne hned, tak v budoucnu - tomu odpovídající situace k účinnějšímu jednání, které lze přijímat jen pokorně a s láskyplným (bez samolibé pózy) rozšířením na všechny potřebné (i kdyby jen mentálně, nelze-li v činu) – a nezávisle na tom, jsme-li rodiči, prarodiči, profesory, vědci, úředníky, politiky, dělníky či uklízečkami. Snaha činit dobro jen pro vylepšení své karmy, pro zajištění si teplého místečka v království nebeském či v nirváně, by byla zas jen egoismus, byť vztažený k „vyšším“ hodnotám.
Vše, co jsme a co máme, je z Ruky Boží: jak to karmické, tj. výchovné, tak to úlevné či tvořivé, pokud jsme si pro to dříve vytvořili dobrem a láskou předpoklady. Buďme tu v tichosti, vděčnosti a věčnosti pro ty druhé, kteří se k tomu pomalu dobírají. Pomáhat není oběť, ale dar. A jsme tu také, abychom s vděčností i hrdostí poznávali poklady duchů naší národní minulosti. Antroposof Josef Král to proslovil v přednášce již v roce 1929 (úryvek viz níže).
.oOo.
Ano, my se snažíme bezpracně dějinami proplouvat a děláme hlavně to, co je nejsnazší: stěžujeme si a litujeme se. Občas švejkujeme. I tak je to ale lepší, než Rusové, kterým jde nejlépe podlézavá chvála svých diktátorů, nyní Putina, agresivní uchvacování cizích území a bohatství, a mučení a střílení nevinných. Zkusme nyní navázat na naše probuzené předky a zamysleme se se vzácným myslitelem před sto léty, Josefem Králem. Podobně jako některé jiné evropské národy, i my máme své svatográlské rytíře, u nás skryté podle pověsti pod posvátnou horou Blaník. Pojem těchto rytířů je podle duchovní vědy označením nositelů manasu, našich niterných duchovních kvalit vyšší moudrosti, a aktivních schopností. Ty čekají vskrytu niter, až jim otevřeme možnosti.
Malá odbočka – část velkého kamene z vrcholu Blaníku byla po odštěpení použita k základnímu kameni pro naše Národní divadlo. Tedy i zde doslovně – Národ sobě, jak připomíná nápis nad oponou našeho divadla, na které se složili naši předci z měst i vísek z celé naší vlasti. Odtud ono oprávněné NÁROD SOBĚ. I v tom jsme světové unikum. Snad i svědčí o budoucím úkolu Slovanstva – všebratrství, láskyplná pomoc všech všem.
.oOo.
Josef Král ve své přednášce zhruba před sto lety citoval Jaroslava Vrchlického, a dále pravil, viz níže.
H r a d M o n t s a l v a č na posvátné hoře uprostřed tajuplných lesů byl duchovním střediskem rytířů svatého Grálu. Jaroslav Vrchlický líčí nám vhodnými slovy pravou podstatu sv. Grálu ve své básni „Montsalvač“.
Tam ze smaragdu uměle
démantu šperkem spjata
plá mísa v zdobě přeskvělé
v ní Kristova krev svatá.
Kdo víru v srdci zachoval
a při tom něhy růže,
ten zaslouží, kde svatý Grál,
že rytířovat může.
On vidí v noci setmělé
kdy v stínech svět se tají
ku svaté míse andělé
jak sborem přilétají.
On může v jich se vmísit dav,
on tichý mezi nimi
té svaté krve rudý splav
pít ústy žíznivými.
A v očích nové síly jas,
zdráv může vesel vstáti,
a c h á p a t kouzlo tajných krás,
jež v e s m í r e m zří pláti.
A čísti v duši člověka
a rozuměti zvěři,
zřít p e v n ý p ř í s t a v z daleka
co jiným n o c s e š e ř í .
Mísa s krví Kristovou byla vnitřním symbolem rytířů svatého Grálu, těchto svobodných hlasatelů ducha. Zevním jejich symbolem byla bílá holubice, bílá labuť neb i orel, vznášející se k slunci silou svých vlastních křídel. Jejich duchovním vůdcem byl svatý J a n, apoštol, který má za odznak apokalyptického orla. Jsa zasvěcen Kristem samým, procitl k duchovnímu zření a napsal knihu Z j e v e n í, Apokalypsu. Rytíři svatého Grálu ctili též velmi apoštola P a v l a, který zasvěcen do tajemství řeckých a hebrejských mysterií, stal se pak hlasatelem mysterií křesťanských a to nikoli osobním stykem s historickou osobností Ježíšovou, nýbrž bezprostředním vnitřním zážitkem nadsmyslové osobnosti Krista z mrtvých vstalého.
Ve všech staletích křesťanských dějin lze nalézti takové duchovní proudy, vždy ale pod jinými jmény. Tato hnutí žijí vskrytu tu a tam, jako tichý, zevnímu světu skrytý podzemní proud, jejž se církev snaží obehnati hrází, kdekoli se objeví na povrchu. Nechť jsou to poslové církve i r s k o – s k o t s k é nebo tzv. „Bogumilové“, nechť jsou to rytíři sv. Grálu nebo řádu Templářů, nechť je to „Sdružení Božích přátel“ nebo mystika nebo „B r a t r s t v o r ů ž e a k ř í ž e“, tzv. Rosekruciáni.
V těchto hnutích žilo a bylo pěstováno duchem naplněné svobodné křesťanství proti mocichtivému církevnictví římskému; živé, duchovní zření proti mrtvé zákonitosti dogmatismu; vědění o Kristu zmrtvýchvstalém, mezi námi žijícím, trvale stále působícím, proti církevní tradici, která se dovede odvolávat jen na předešlou jedinečnou událost pozemského působení Krista Ježíše. V těchto hnutích, které lze shrnout pod jménem „křesťanství sv. Grálu“, nežilo křesťanství jako učení, nýbrž jako mystická zkušenost.
Přehlédneme-li tato hnutí, lze nám zjistit určitá střediska jejich působnosti ve Skotsku, v severní Francii – kde leží město Arras, z něhož vyšel Matyáš z Arrasu, stavitel Karlova Týna – v Alsasku, v okolí Bodamského jezera a na horách u Basileje, tzn. Oberlandu, tj. v Horní zemi.
Jen když známe toto pozadí, můžeme porozumět správně osobě Karla IV. (poukazuji na přednáškou: Význam Karla IV. na horním rozhraní dvou věků) a něco tušiti o tajemství hradu Karlštejn. Četné cesty Karlovy do Alsaska, Basileje a do okolí Bodamského jezera dostávají hlubší význam, víme-li něco o duchovních proudech, které měly ještě za Karla IV. v těchto krajích svá střediska.
V okolí Bodamského jezera a Basileje mělo v době Karla IV. své skryté sídlo hnutí „Božích přátel“. Za duchovního vůdce ctilo toto hnutí apoštola Jana, který napsal evangelium o přátelství Božím a knihu Zjevení. /?/ Jejich pozemským vůdcem byl muž, zevně prostý a nepatrný, duchovně však velmi hluboký a zkušený, známý v kruhu vědoucích pode jménem M i k u l á š z B a s i l e j e nebo Boží přítel z horní země. „Der Gottesfreund von Oberlande“. Tento vůdce Božích přátel měl kolem sebe kruh dvanácti mužů a mimo to skoro ve všech evropských zemích svoje tajné přívržence. Boží přátelé pěstovali křesťanství, které jsme právě popisovali jako křesťanství sv. Grálu a byli ve stycích se všemi ušlechtilými a znamenitými osobnostmi své doby.
.oOo.
To je ale dnes bídný život: pod tíhou plných nákupních vozíků či košíků nadává část národa na bídu a ožebračování. Koledujeme si tím, že se jednou do takových poměrů opravdu dostaneme. Třeba jednou někde vzejde pro takové něco jako padesátá a šedesátá léta komunistického „blahobytu“, kde není člověk člověku vlkem, nýbrž právě naopak. Kde se za trochu zeleniny či masa dávaly v několikahodinových frontách zelinářům a řezníkům úplatky. Kde se na knihy, přicházející do prodejen vždy ve čtvrtek, čekaly fronty od středečního večera, a na auta, třeba v poslední době komunismu na favority, fronty ve dne v noci až tři týdny (byl jsem roku 1988 účastníkem, museli jsme se ve frontě venku před českobudějovickou Mototechnou - prodejnou aut tři týdny ve dne v noci střídat). Plná ústa socialismu měli jen ti komouši, co si žili jako kapitalisti.
Jeden z tehdejších politických vtipů byl: Za socialismu už není člověk člověku vlkem, nýbrž je tomu právě naopak. Nebo: V roce 1948 stála, podle komunistů, celá naše společnost na pokraji propasti. Od té doby jsme učinili rozhodný krok vpřed.
.oOo.
DOPORUČUJI:
2024 ©