Američtí (?) otroci, svatá Anežka Česká a my; Žijeme karmicky na dluh?
Život amerických otroků byl nuzný. Museli dřít, obávat se donášení z vlastních řad, neměli možnost žádné zábavy ani většího majetku, nesměli se protivit vrchnosti, která je všude hlídala a omezovala. Snili o svobodném životě, o svobodném rozhodování… Za to měli jistý svůj příděl potravy a střechu nad hlavou. V jejich životě byl nadiktovaný pořádek a tedy i minimum rizik. Vše bylo organizováno, i když často špatně, ale kdo se neprotivil, proživořil se až do smrti.
Když před půldruhým stoletím získali svobodu, byla to pro ně katastrofa. Asi jako když vyrýpneme krtka rýčem a on musí nějak jednat, či jako když odvalíme kámen a mravenci, poklidně vegetující pod ním, se ocitnou na světle a bez ochrany. Za peníze, které nyní dostávali za svou svobodně zvolenou a vynajitou práci, si mohli koupit cokoliv, tak jako ti, po kterých dříve závistivě pošilhávali. Jenže spící negace, které dosud nemohli uplatňovat, v nich propukly naplno. Rostla jejich zločinnost, neuměli hospodařit s penězi a tak svou výplatu rozházeli za pár dní a pak čekali, že se o ně nějaký ten otrokář postará. Nepostaral. Pak hladověli, skřípali zuby, hádali se. Ti šikovnější a úspěšnější okrádali ty druhé. Rostla jejich nespokojenost, pošilhávali po pořádcích otrokářství. Svoboda, po které dřív tolik toužili, vyžadovala i sebekázeň, poctivost, vzetí osudu do vlastních rukou. A tak po čase mnozí využívali své svobody a většího bohatství spíš ke vzpourám, zlobě, než aby si jí vážili a učili se s ní ukázněně nakládat.
Vzít osud do svých rukou, to bývá někdy pro jedince, národy i rasy to nejtěžší. Tak jako považovat se za součást celku a nést za něj svůj díl odpovědnosti. I zde působí karmické zákony a kdo se nepoučil, spěje k další lekci otroctví. A opět – jedinci i národy.
Týden po svatořečení Anežky Přemyslovny po 12. listopadu 1989 byl branou svobody naší vlasti. Už tehdy se pootevřelo napojení na naši národní duši, které trvalo ještě po několik týdnů. V osudech jedinců i národů občas přicházívají křižovatky, zkoušky, možnosti, svody i pokoušení. Mnohdy všecko najednou. Záleží pak na nich, co s tím učiní. Sláva Anežky České nám lichotila. A co o Anežce víme a v čem je pro nás vzorem? Nevíme o ní nic a není pro nás vzorem. Nechceme. Uklidili jsme ji raději do kouta historie, občas se leda zajímáme, byl-li už nalezen její hrob. Sami jsme ji ale pohřbili. Její život byl opakem životů většiny z nás: Starost o druhé na úkor vlastního pohodlí a zábav, čistá a tichá zbožnost a mravnost, život v poctivé práci a odříkání – a hlavně: Anežka uplatňovala vědomí zodpovědnosti za společnost a stát. Uplatňovala občanský státotvorný přístup. Né ovšem tím, že by jen žlučovitě reptala, to není zodpovědnost. Jejím krédem byl tichý a zodpovědný čin. Její odkaz jsme většinou otočili v opak. Dáváme si do štítu slavné velikány - a šlapeme po jejich odkazu. Typické: rádi citujeme z Husa onen slavný výrok o přejití vichřic hněvu a vrácení věcí našich do rukou našich. Vynecháváme ovšem slova nepohodlná - hříchy našimi na hlavy naše uvaleného…
Kdosi napsal, že vyspělá masarykovská republika nemohla mít delšího trvání či poválečného pokračování i proto, že jsme ji jako národ využívali ne k morálnímu zkvalitnění, jak nás nabádal TGM, ale jen k zábavám, plytkostem, nesvornosti atd., prostě nám otrnulo. Nyní se situace opakuje a tato převažující nezodpovědnost, bezstarostnost a chamtivost našich dnešních životů nemůže trvat dlouho. Je to žití (morálně, karmicky) na dluh.
Většina prvorepublikových intelektuálů (kromě např. Karla Čapka) tehdy ve svém naštvání lehkomyslně vzývala svůdné levičácké bůžky. Co vzýváme, to přijde. Splnilo se to brzy po válce a následky doznívají dosud. Že jsme za Masarykovy republiky byli jednou z deseti nejvyspělejších zemí světa a v letech před válkou ostrůvkem demokracie, kam emigrovala i řada charakterních Němců před nacismem, nedokázali, spíš nechtěli rozeznat.
Má-li být život národa (státu) udržován těmi idejemi, ze kterých vznikl, tedy jsme se už tehdy zpronevěřovali jak odkazu TGM, tak nyní i VH. Je lidem nepohodlný jako "moralista" či "pravdoláskovec". Nebudeme se zabývat dohady, zda byl Václav Havel minule Anežkou Českou, Jiříkem z Poděbrad nebo někým jiným. Dalšího Havla si totiž hned tak nezasloužíme a nezvolíme, protože ho nerozpoznáme a neoceníme.
Bylo by snadné se litovat, že v dnešní době to máme těžké. Ale sami jsme si ji vybrali. Přináší nám zkoušky, které potřebujeme, a za to máme být vděčni. Je naší povinností přispívat k dokonalosti světa opravdově, obětavě, nepředstíraně, jako nedokonalí služebníci. Čím více to budeme dělat, tím méně budeme od světa žádat. Jedině pravdivost sebepoznání může vytvářet duchovně-duševní misky pro působení vyšších bytostí. Duchovní svět může pomáhat se stavbou jen těch domů, které jsou pro něho odtud tam viditelné. A viditelné jsou, jen když svítí ducha-přítomností, pravdivostí, pokorou, láskou a jen z nich plynoucími činy…
Je dobré sledovat situaci ve společnosti, ale jinak než jen žlučovitým vztekáním se na ty nahoře. Pokrok poznáme, když ke zprávám, které v nás dosud vyvolávaly zmatek či chaos, se stavíme bez emocionálních výkyvů a s klidem, ale se současným morálním vyhodnocováním. Je dobré učit se nezúčastněně, ale hlubším morálním vědomím nejen rozeznávat správné od chybného, ale i chápat kořeny dění a souvislost s působením odpůrčích duchovních sil. A tím jsme více či méně poznamenáni všichni.
Neproniká-li někdo svým zanícením k osudům svého národa a lidstva, nezajímá-li se, v jaké zemi žije a jaké byly dějiny jejího lidu, pak nikam ani duchovně neproniká, marně se „duchovně“ namáhá, protože si jen cosi kutí v kabinetní zapouzdřenosti. I sledování zpráv v televizi či novinách nemusí hned vést k znechucenému, povýšenému a mravokárnému kroutění hlavou nad vší tou špínou, spíše je lepší si uvědomovat naši vlastní spoluúčast na té špíně a každou informaci o dění si v klidu bez emocí vyhodnocovat. A třeba se i zamyslet, že když už tak všechno kritizuji, jestli bych nenašel nějakou svou „parketu“ v práci pro společnost. My co si říkáme „věřící“, „duchovní“ či „slušní“, vznášíme většinou jen od piva, od meditace či od televize nahoru požadavky na slušnost, ale kdyby nám někdo navrhnul kandidovat třeba jen do místního zastupitelstva, tak to ne, kdepak, přece se nebudu vystavovat něčí kritice a handrkovat se o něco. Tušíme, že by se k nám apriorně druzí chovali tak, jako my k těm zvoleným.
S mnohými našimi požadavky se ovšem dá sotva co dělat z úrovně vlád a parlamentů, pouze z úrovně místní. Brbláme? Tedy pišme petice. Stačí pár podpisů, a když se to medializuje, často se tím někdo zabývá. Kandidujme do místního zastupitelstva a prosazujme, jako například v Litvínově, aby městská policie kontrolovala hazardní hráče a alkoholiky, a jsou-li příjemci dávek, aby jim byly odebrány. Pokud to prosadíte, očekávejte kritiku, že městská policie si chodí po barech a není na ulici. S tím ale musí každý zvolený počítat.
Čím více jsme ochromeni nedůvěrou, tím víc znemožňujeme slušným lidem bezpečně kandidovat. Pak se nedivme, že kandidují jen ti s „hroší kůží“. Je to naše spoluvina. Máme k politice a vůbec věcem veřejným jen konzumní vztah, ať „oni“ vše správně vedou, zařídí, strčí nám až pod nos. Je to pořád ono dělení na my – slušní, a oni – darebáci. To jsme si pěstovali za komunismu, ale i dávno před tím, už za Rakousko-Uherska. Nevládla nám naše vláda, tedy jsme jen kritizovali „za bukem“, bez pociťování spoluzodpovědnosti. To nám zůstalo i teď. Upozorňoval na to už Masaryk. Je to asi částečně i tím, že nám do národní povahy neproudí velkorysost a velkodušnost pohledu na nekonečný horizont moře. To už samo o sobě může dávat i pocit větší sounáležitosti se světovými souvislostmi. Pravda, chlubíme se, že jsme mostem mezi Západem a Východem. Ale jak napsal trefně Václav Cílek, na tomto problematickém mostě přešlapujeme, a jdeme-li chvíli na západ, je tam nuda a chlad, a vracíme-li se na druhý konec mostu, je tam nepořádek a smrad. Asi bychom se měli z obojího poučit a ty horizonty si pracněji rozšiřovat v nitrech a křižovatky kultury si taky vytvářet samostatně a nezávisle, s poučením z obou stran.
Jako by nám s rozšířením lákadel po Listopadu vymizela paměť i soudnost. Vše čekáme od těch „nahoře“. Máme nastaven určitý poměr spokojenosti a nespokojenosti, který zůstává stejný za každého režimu. Dřív jsme měli trabanty a fronty a nadávali jsme na vládu. Dnes máme auta o téměř polovinu levnější (v přepočtu na průměrnou mzdu) a kromě na vládu nadáváme ještě na všechno. Pracujeme tak na tom, abychom v budoucnu dopadli jako žena v pohádce o rybářovi a rybce.
Rozšiřují se mezi námi zakyslé typy, hledající za vším nějakou kulišárnu, podvod či konspirační teorie. Ty mají tu výhodu, že je autoři nemusí dokazovat, a najdou vždycky v jistém typu prostodušších lidí odezvu. Ono povýšené štítivé pohoršování se nad politikou má již kýčovitý rozměr: prolévání slzí dojetí nad vlastní bezúhonností a mravností, která tak úžasně vynikne na pozadí všeobecného úpadku. Ono nemyslivé, generalizující opovrhování politikou zastírá naši národní duši a tvoří nad námi temný mrak nenávistné síly, která uhýbá náš vývoj temným směrem. (Nejde o věcnou správnost námitek, ale o nepřevzetí vlastního dílu spoluzodpovědnosti.)
Znal jsem naopak i stařenku, která byla v koncentrácích obou diktatur, a přesto říkala, že byla v životě šťastná. Děkovala totiž za vše Pánu. Říkala, že „koho Bůh miluje, křížkem navštěvuje.“ Takoví lidé jsou budující silou společnosti, i kdyby nevyšli ze svého bytu.
Frustrujeme sami sebe nerealisticky vysokým očekáváním ve všech oblastech. Vztekáme se na zlé úředníky, ale ti jsou tu především proto, že my sami čekáme vše od státu. K tomu je potřebujeme a živíme. A protože jsme národem chytráčků a podvodníčků, obcházejících, co se dá, musí být i nutné množství potvrzení a evidence. Pak se vztekáme na byrokracii. Ocitujme si ještě oprávněné varování Václava Cílka: „Lidem se daří líp, ale o moc líp se necítí… Z plýtvání se stala kulturní norma společnosti, ve které žijeme… Myslím, že první mentální zlom, který nás čeká, bude nahrazení této atmosféry plýtvání atmosférou šetrnosti, jako přístupu ke světu… Někdy za Marie Terezie a Josefa II. a hlavně pak ve druhé polovině 19. století ohromně vzrostla centrální role státu. Stát prostřednictvím politiků, úředníků, různých odborníků říká lidem, co mají dělat a oni poslouchají. Zároveň s tím, jak se postupně zavádí penzijní systém a stát se stará o sociálně slabé, začínají mít lidé dojem, že má povinnost se postarat o všechny. Dnes si ale lidé ve vyspělých zemích začínají uvědomovat, že penzijní systémy mohou zkolabovat, že zdravotnictví začíná být příliš drahé, takže bude jen dobře, když budou mít víc dětí, které by se o ně ve stáří postaraly. Existují sociologické studie, které spekulují s tím, že během dvaceti třiceti let budou mít Evropané opět tolik dětí, jako jich dnes mají Indové. O ty děti se ovšem budou muset víc starat a jejich výchovu nenechávat jen na škole. Něco podobného se může stát i ve vztahu ke klimatu a k životnímu prostředí vůbec. Dnes je stát relativně bohatý, ale vypadá to, že může rychle zchudnout či ztrácet vliv. Bylo by dobré, kdyby se už dnes lidé naučili na stát nespoléhat. To je to obnovování rozumu z nutnosti, které jsme neztratili, ale nemuseli používat.“
Nejsme připraveni na svobodu sdělovacích prostředků a zprávy nejsme schopni si samostatně vyhodnotit a zasadit do dalších souvislostí (snad krom chorobného hledání nějakých konspirací). Kdysi jsme ve zprávách slýchali či vídali jen pohodu. Sice falešnou, ale bylo to už tehdy jakési socialistické pozitivní myšlení: horníci překračují normy, kombajnéři sklízejí do noci, ženy se rády hezky oblékají, maminky vyjely na jaře ven s kočárky, stavbaři odevzdali k vítěznému Únoru nový masokombinát v předstihu, pionýři vítají soudruha prezidenta, brigády socialistické práce uzavírají stále vyšší závazky, SONP Kladno oslavilo výročí Vladimíra Iljiče Lenina prodlouženou směnou, národní shromáždění opět vše schvalovalo jednomyslně, petice pracujících odsuzují chartisty, rozvracející republiku svými antisocialistickými a antisovětskými rejdy, zahnívající američtí imperialisté zbrojí, strana bdí, nepřítel nespí, a všichni chtějí klidné podmínky pro práci. Podle zpráv klidné byly. Dnes jsme zdivočelí z toho, "co se to dnes děje", protože na svobodné odhalování nepravostí nejsme zvyklí. Navíc toho reportéři využívají, takže když hrotí 90 % zpráv jako něco proti něčemu, už metáme destruktivní myšlení na všechny strany.
Ty dva miliony straníků, statisíce podpisů pod rezoluce, žádající smrt pro dr. Horákovou atd., se do kolektivního povědomí vryly. Protože jsme si to většinou nepřiznali, je tu podvědomý postoj, že politika je špína. Ano, někdy je. Je to ale špína, vynešená zdola, od nás. Od nás, kteří jsme poslušně chodili volit, schvalovali při prověrkách vstup cizích armád v Srpnu ´68, vyjadřovali podporu režimu. Teprve očista každého z nás může očistit i všeobecné poměry.
Zatím se snažíme, tak jako dřív, stát spíš nějak čecháčkovsky přechytračit a využít víc a ještě víc a nelíbí se nám, že tu jsou bariéry. Dělá nám potíže pochopit nejjednodušší počty, že stát peníze jen přerozděluje a tedy že může vydat jen tolik, co vybere. Určitě bychom vše přerozdělili lépe. Nelíbí se nám například zvýšení poplatků ve zdravotnictví, ale kvalitní léčbu požadujeme. Raději naletíme politikům, slibujícím nízké ceny, ale neptáme se jich, jak a z čeho zajistí neproduktivní sféru. I v nás chorobně bují politická nemorálnost, ač nemáme politickou moc.
Nezapomínejme ale, že za zlem všech „slavných“ padouchů historie stála tichá podpora nás lhostejných, přihlížejících, zmanipulovatelných, nemyslících, přímo či nepřímo je podporujících. Ivana Edwards, která sem přijela z Ameriky v roce 1997, o tom řekla: „Demokracie v České republice je takovou předstíranou, neautenticky předváděnou hrou, která nevychází z vnitřního přesvědčení… Jste téměř ochromeni nedůvěrou. Chybí i kultivování důvěry v demokracii i v sebe sama… Říká se, že český provincialismus tady má tradici. Ale ta česká umíněnost, střízlivost a zemitost až příliš často přerůstá v pouhou přízemnost vůči okolnímu světu, neschopnost vidět každodenní zkušenosti v širším intelektuálním, univerzálnějším kontextu. Tedy také malost, úzkoprsost a neznalost či ignorování širší perspektivy… Žili jste ve zvráceném politickém systému, často jste jen pasivně přežívali. Někteří z vás s mocí spolupracovali a nynější potíže, ve kterých se nacházíte, jsou zrcadlem vašich dřívějších a pokračujících problémů.“ Jsou i zrcadlem nás samých: chováme-li se v rodině despoticky, nevcítivě, nezáleží-li nám na mínění druhého a na odstraňování nedorozumění a neporozumění, co pak můžeme chtít od politiků? Obtěžuje kouřící část národa arogantně a přezíravě tu nekouřící? Chováme se k sobě na silnicích jako hulváti či neteční nevcítiví a lhostejní tupci? Ve větším to pak činí i ti z nás, kteří se rozhodli kandidovat a které jsme si zvolili. Dávné pořekadlo se dá parafrázovat: Podle sebe volím tebe.
Nezapojujeme-li do vnímání dění kolem sebe živý zájem, naplněný morálkou a inteligencí, klidem i připraveností jednat, je pak všechno naše „vyšší“ snažení jen domeček z karet. Je dnes nanejvýš užitečné učit se z běžného dění poctivě odezírat atmosféru naší společnosti i skutečný stav světa.
Projevuje se pořád ona nemorálnost ještě z dob komunismu. Ona morální lhostejnost dneška je taky pozůstatkem morální lhostejnosti před převratem. Tvrdí-li někdo, že se snaží poznávat takzvané duchovní pravdy a nesnaží-li se poznávat pravdu o lidech a událostech kolem nás, pak klame. Kdo toužil poznat pravdu třeba o komunismu, lépe se orientuje i v dnešní situaci a v jejích kořenech. Touha po pravdě je jen jedna, ať je to pravda zemská či ta takzvaná duchovní. Říká-li někdo, že v době socialismu nevěděl, co se tu děje a o co jde, pak nechtěl vědět, byl lhostejný k pravdě i k osudu svého národa, udržoval se lenivě v morálních mdlobách. Stačilo třeba si občas vyhledat zahraniční vysílání, stačilo i projít zlom šedesátých a sedmdesátých let s otevřenou hlavou, srdcem a svědomím. Mnohým nám bylo výhodnější a pohodlnější hlavu i srdce uzavřít. Mnozí v budovatelském úsilí pilně a poslušně pádlovali, ale nestarali se, kdo je u kormidla. Většina těch, kteří byli ve straně, má vliv nemorálních postojů „pod kůží“, a ten se projevuje ve stovkách náhledů i na současné věci. Jejich rudá legitimace je v nich pořád jako podkožní čip, i když už nejsou ve straně.
Komu jsou lhostejné nedávné zločiny a bezpráví v našem národě a utrpení všech obětí, či před nimi uhýbá a zlehčuje je, bude se s nimi muset setkat někdy znovu. Čeká jej další výchovná lekce v podobě nějaké další totality. A rovněž ta doba nedávno minulá byla důsledkem nějaké dřívější netečnosti, strkání hlavy do písku. Jako jedincům, i národům bývají dána období klidu a pohody jaksi podmíněně, zkušebně. Pokud neobstojíme, uhodí znovu nějaký karmický úder, sami si ho totiž přivoláme, vytvoříme. Zatím jsme se jako národ moc nepoučili. Příklad: Po druhé světové válce odprosil Beno Blachut při velkém shromáždění umělců a politiků v Národním divadle genia našeho národa za projevy zrady a kolaborace, které v našem svatostánku umění za války panovaly a morálně ho potřísnily. Po Listopadu nic takového nikoho ani nenapadlo, i přesto, že se tato budova opět zneužívala k výlevům loyality zločinecké straně a vládě. „Národ sobě“ nic takového neuložil, národ sobě nadále dluží mnohé.
Svatý Václav, Anežka Česká, Mistr Jan Hus, blaničtí rytíři a jiní jsou v nás zafixováni jako ochránci naší země. Před kým nás mají chránit? Před námi samými. Bez našeho sebepoznání, bez našeho pokání na osobní i národní úrovni nelze čekat, že světec zasáhne jako deus ex machina v náš prospěch jen proto, abychom se mohli ještě víc hádat, zneužívat volného času k marnivostem, zapouzdřovat se do poživačného konzumu ať už hodnot hmotných nebo duchovních… I modlitba ke světlým postavám našeho národa se však dá z tichosti pokorných niter obnovit. Můžeme je poprosit, aby nám napomohli aspoň malinko pozastavit naši národní zlobu, pýchu, nezodpovědnost, můžeme se přiklonit k našim národním kořenům. Nezáleží na tom, že jsou od té doby možná již opět vtělení (nebo i vícekrát), protože zanechali v naší národní duši svůj živý otisk, který reaguje na vše podobně živé, tedy i naši modlitbu a lásku. Každý národ, i když je na scestí, potřebuje tím víc modlitby a lásky k budoucnosti.
2024 ©