Drobné osobní zajímavosti o jednom hříšném umělci, Mirotičákovi, a dvou vzácných Šumavácích – jakési náhody. Od dětství jsem měl rád Alšovy obrázky, bývaly v některých učebnicích a na kalendářích. To jsem ještě netušil, že se s rodiči kolem své dvacítky odstěhuju do Alšových Mirotic, i s jeho velikou sochou na náměstí a rodným domkem, sloužícím jako jeho muzeum. Ani že se pak dozvím, že přes svou tetu Lidmilu Famfulovou jsem jeho vzdálený příbuzný.
Měl jsem moc rád tajemné romantické povídky Karla Klostermanna, a Mžikové obrázky, Holoubka a další povídky, třeba Pro kravičku, od Choda z Klenčí, katolického kněze, občas kritického, a spisovatele - Jindřicha Šimona Baara. Můj otec málem omdlel, když v Baarově muzeu byl na jakémsi vystaveném školním dokumentu i podpis jeho otce.
.oOo.
Náhodně jsem v Miroticích ve frontě na zeleninu poznal kolem roku 1970 i starého pana Linharta z Parezí u Cerhonic, který se v mládí s Alšem znal. Vzpomínal mj., že byl prý velký sukničkář a alkoholik. (Když měl dělat sgrafita na velkém domě v Písku, pozdějším hotelu Otava, propil prý honorář ještě dřív, než mu postavili lešení.) Když prý pan Linhart v mládí vezl pryčkou Alše do Prahy, ten zapadnul do první pražské hospody. Poté, co ho vyzvedl, do pryčky dovedl a do pražského cíle dovezl, kde měl na Alše počkat, podroušený Aleš ho prý měl za droškaře a dal mu zlatku se slovy: Vemou si, moc pěkně jeli.
2024 ©